Homo botanicus et chemicus Nicolaus Joseph Freherr von Jacquin

„Učenec nestuduje přírodu, protože je užitečná; studuje ji, protože mu přináší potěšení, a potěšení mu přináší, protože je krásná. Kdyby příroda nebyla krásná, nestála by za poznání a život by nestál za to, aby byl žit.“ (Henri Poincaré). K učencům, kteří vyznávali stejné krédo, patřil i lékař, botanik a chemik nizozemsko-francouzsko-rakouského původu Nicolaus Joseph von Jacquin, od jehož úmrtí letos uplynulo 200 let.

Nicolaus (Nikolaus, Nicolaas) Joseph Freherr von Jacquin (současníky nazývaný baron Jacquin) se narodil před 290 lety 16. února 1727 v nizozemském Leidenu v zámožné francouzské silně věřící římskokatolické rodině majitele továrny na sukno. Proto také při svých studiích vyhledával výhradně katolické vzdělávací instituce. Studoval na jezuitské koleji v Antverpách a katolické univerzitě v Lovani (Université catholique de Louvain).

Studia lékařství a botaniky na Universiteit Leiden

Ve svém rodném městě vystudoval na nejstarší vysoké škole v Nizozemsku (Universiteit Leiden) lékařství a botaniku. Z řady zde působících vynikajících vědců jej významně ovlivnil profesor medicíny a botaniky Adriaan van Royen (1704-1779), zastánce a propagátor Linnéovy botanické a zoologické systematické nomenklatury. Se švédským lékařem a přírodovědcem Carlem von Linném (1707-1778) si později Jacquin hojně dopisoval a ve svých knihách důsledně používal jeho binomický systém. Významně se tak zasloužil o jeho zavedení a rozšíření ve střední Evropě.

Medicína na Sorbonně a ve Vídni

V letech 1750-1752 pokračoval ve studiu medicíny na pařížské Sorbonně, ale jeho zájem patřil hlavně chemii a botanice. Dobrý přítel jeho rodiny, holandský lékař a osvícenský reformátor studia na rakouských lékařských fakultách Gerard van Swieten (1700-1772), profesor na vídeňské univerzitě, ale také dvorní lékař a vlivný rádce císařovny Marie Terezie (1717-1780), jej roku 1752 pozval dostudovat do Vídně, kde získal titul doktora medicíny.

Výprava do Karibiku na pozvání císaře

Freherr von Jacquin začal navštěvovat císařskou zahradu v Schönbrunnu a systematicky zde popisovat rostliny podle Linného systému. Setkal se zde s císařem Františkem I. Štěpánem Lotrinským (1708-1765), který jej na základě Swietenova doporučení (později Freherr von Jacquin pojmenoval majestátní lesní strom, který poskytoval vzácné dřevo mahagon, jménem Swietenia mahogani) pozval na výzkumnou botanickou výpravu do Karibiku. Expedice vyrazila z Itálie počátkem roku 1755 a po šesti měsících připlula k ostrovu Martiniku. Následovaly další antilské ostrovy (St. Vincent, Grenada, Aruba, St. Kitts), navštívili pobřežní oblasti Venezuely a Kolumbie, Mexika, Hondurasu a Nikaraguy, Haiti, Jamajky a Kuby. Rostlinný materiál buď posílal do Evropy ve formě hlíz, semen nebo celých živých rostlin, které se v císařské zahradě dále pěstovaly ve sklenících či pod širým nebem, nebo nalezené rostliny sušil a zakládal do herbářů.

Ředitelem zahrad i profesorem na lékařské fakultě Vídeňské univerzity

Po čtyřech letech se v roce 1759 vrátil do Vídně; cesta byla úspěšná a zajistila Jacquinovi uznání a jmenování ředitelem schönbrunnské zahrady. Ačkoliv měl nabídku profesorského místa na univerzitě v Innsbrucku (Universität Innsbruck) a Petrohradu (Akademická univerzita), začal v roce 1763 jako profesor metalurgie a chemie vyučovat na Hornickém vzdělávacím ústavu v Baňské Štiavnici (Schemnitz).

Po šesti letech působení na Slovensku se vrátil do Vídně, kde se stal ředitelem univerzitní botanické zahrady a profesorem na společné katedře chemie a botaniky na lékařské fakultě Vídeňské univerzity. Vychoval zde, přímo nebo prostřednictvím své učebnice Anfangsgründe der medizinisch praktischen Chemie z roku 1785, řadu žáků, kteří ovlivňovali vývoj oboru v monarchii (včetně Prahy) po celé následující období.

Nejen jako botanik, ale ve své době také v oblasti chemie byl v Rakousku zcela bez konkurence. Profesuru na Vídeňské univerzitě, vedení katedry a chemické laboratoře (pro jím nově zavedené experimentální práce) převzal po odchodu svého otce na odpočinek na přelomu let 1796 a 1797 jeho nejstarší syn Joseph Franz von Jacquin (1766-1839). Také on napsal řadu botanických děl. Byl vrstevníkem a osobním přítelem českého přírodovědce Tadeáše Haenkeho (1761-1817), který pobýval ve Vídni po celou dobu před odjezdem na výzkumnou cestu kolem světa, ze které se domů již nikdy nevrátil. Kolem jeho smrti v bolivijské Cochabambě existují dodnes nevyjasněné dohady.

Významná ocenění

Za svoji celoživotní práci získal Freherr von Jacquin senior řadu společenských, vědeckých a akademických poct a ocenění. V roce 1774 byl pasován na rytíře, v roce 1806 získal šlechtický titul baron, byl zvolen čestným členem Pruské akademie věd, Královské švédské akademie věd, Nizozemské královské akademie věd a umění, Ruské akademie a řady dalších institucí.

Jak bylo v 18. století v měšťanských a aristokratických rodinách obvyklé, také u Jacquinů se „muzicírovalo“. Mladší syn Emil Gottfried (1767-1792) a dcera Francizka (1769-1850) byli přáteli W. A. Mozarta (1756-1791); ten pro ně napsal několik písní a komorních skladeb a společně s Francizkou hráli na klavír při domácích hudebních produkcích. Podobně jako Mozart měl baron Jacquin slabost pro Prahu, kde udržoval přátelské styky s vlasteneckými přírodovědci, zejména s bratry Preslovými – Karlem Bořivojem (1794-1852) a Janem Svatoplukem (1791-1849) –, kteří stáli na počátku své univerzitní a vědecké kariéry. Jejich osobní setkání s profesorem Freherrem von Jacquinem ve Vídni bylo vždy velkou událostí.

Freherr von Jacquin zemřel před 200 lety ve Vídni 26. října 1817 v tehdejší době mimořádně vysokém věku 90 let. V roce 1905 byla na nádvoří vídeňské univerzity odhalena jeho busta.

Písemný odkaz

Všeobecné poznatky ze středoamerického pobytu uvedl Freherr von Jacquin ve dvou klíčových spisech – v publikaci Enumeratio systematica plantarum, quas in insulis Caribaeis vicinaque Americes continenta... z roku 1760 a ve veledíle Nicolai Josephi Jacquin Selectarum stirpium Americanarum historia (1763). Obě práce patří k prvním botanickým knihám, ve kterých je použit Linnéův binomický systém.

Nejkrásnější tropikálie cisařské botanické zahrady jsou vyobrazeny v třísvazkovém díle Hortus botanicus Vindobonensis... vydaném v letech 1770 až 1776. Autorovým obrazovým monumentem je také čtyřsvazkové dílo Plantarum rariorum horti caesarei Schoenbrunnens obsahující vyobrazení (648 ručně kolorovaných mědirytin) a popisy vzácných rostlin císařské zahrady v Schönbrunnu. Kniha má fóliový formát a celostránkové obrazy (rytiny) rostlin ve skutečné velikosti. Vyšla v letech 1797 až 1804 a obsahuje rostliny nejen přivezené autorem, ale i jinými cestovateli (Tadeáš Haenke, Alexander von Humbolt aj.) z různých končin světa.

V letech 1786 až 1796 Freherr von Jacquin pracoval na zajímavém díle Collectanea ad botanicam, chemiam et historiam nauralem spetantia. Souběžně se zpracováním americké květeny připravil k tisku pětisvazkovou Květenu Rakouska, Florae Austriacae (1773-1778). Uvádí se, že ve svých dílech popsal přes 3 600 nových druhů rostlin, na jeho paměť byly pojmenovány dva rostlinné rody, mnoho rostlin nese jeho druhové jméno; oficiální zkratka v botanické literatuře je „JACQ“. K realizaci všech těchto náročných tvůrčích záměrů mohlo dojít jedině díky finanční podpoře císaře Josefa II. (1741-1790), který autorovu vydavatelskou činnost nejen že plně subvencoval, ale zaplatil nejlepší vídeňské malíře (mědirytce) k náročné ilustrační práci.