Z Příbrami na Černé moře

Z rodinného fotoalba přináším příběh, který provází portrét mého pradědečka Michala. Patřil do první generace Hofmanů, kteří se narodili v Rusku, kam se přestěhovala rodina jeho otce v šedesátých letech 19. století z Příbrami. Michalova maminka, ruská šlechtična Olga Mezenceva, byla dcerou vysokého státního úředníka ministerstva národní osvěty, velkostatkáře Ivana Mezenceva a Adély Lidie Hahn. Jména napovídají, že tato oblast Ruska byla v dané době domovem mnoha různých národností.

Michal Hofman se narodil 19. září 1886 v obci Petrikovka, která patřila do Dněpropetrovské gubernie. Jeho otec František Alexandr Hofman byl profesorem němčiny na sevastopolském gymnáziu, maminka ruská šlechtična. Blíže o nich psal můj bratr Matěj v článku „Prapradědeček a jiní z mé rodiny“ viz  http://www.cesky-dialog.net/clanek/5285-prapradedecek-a-jini-z-me-rodiny.

Strojařina s mořskou pěnou

Michal tíhl ke strojařině; roku 1906 ukončil střední sedmitřídní mechanicko-technickou školu v Alexandrovské v Dněpropetrovsku a byl jmenován technikem mechanické výroby v Brjanském závodě, ale již po necelém půlroce uspěl v soutěži na slavnou námořní akademii v Kronštadtu, kde studoval v letech 1906-1911. Po absolutoriu byl jmenován strojním inženýrem a od Ministerstva průmyslu a obchodu získal diplom o jmenování mechanikem 1. třídy pro službu na obchodním loďstvu a nastoupil jako lodní inženýr na křižník Pallada (1911). Dlužno dodat, že každá loď má své jméno i životopis. Pallada sloužila v ruském carském námořnictvu jako poslední ze čtyř obrněných křižníků třídy Bayan. Na vodu byla spuštěna v srpnu 1905 a do služby byla uvedena 10. 11. 1906. Dne 11. 10. 1914 ji potopila německá ponorka U-26 ve Finském zálivu.

V Sevastopolu opravoval kotle obrněnců

Vysledovat další služební postup Michala Hofmana nebylo složité, protože se zachovaly jeho pečlivé zápisky. Byl pověřen opravou kotlů a strojů obrněnce Pantelejmon v Sevastopolu. Křižník Pantelejmon spustili na vodu 15. prosince 1897 a do služby byl uveden 13. 9. 1900. Je zajímavé, že se původně jmenoval Kníže Potěmkin-Tavriševskij, podle sv. Pantelejmona byl přejmenován v roce 1905 a pod tímto jménem plul dalších 12 let.

Byl rok 1913 a v Evropě se zvyšovalo napětí. Rusko zbrojilo a urychleně stavělo lodě. Pradědeček od února do června 1913 dohlížel v závodě Vulkan Werke ve Štětíně na konstrukci strojů pro černomořské lodi a přejímal hotová zařízení. Od druhé poloviny června 1913 přesně do 18. července 1914 dohlížel na stavbu turbín, turbodynam a turbínových vzdušných pump v A.E.G. v Berlíně.

Návrat do Sevastopolu

Ve svých zápiscích uvádí: „V roce 1914, 14 hodin před vyhlášením první světové války jsem z Německa uprchl do Ruska. Krátkou dobu jsem sloužil v loděnici v Nikolajevě jako inženýr. Jako první z Čechů usídlených v Rusku jsem zažádal o dobrovolný vstup do aktivního ruského válečného loďstva. Od 19. 7. 1914 do 1. 5. 1918 jsem sloužil jako důstojník na torpédoborcích a křižníku. Po uzavření Brestlitevského míru jsem zažádal o propuštění z válečného loďstva a znovupřijetí do sevastopolských loděnic. Tam jsem sloužil až do příchodu Němců na Krym a do Sevastopolu. Poté, co Němci obsadili sevastopolské loděnice, vydali ihned rozkaz, abych byl okamžitě propuštěn ze služby. Proto jsem urychleně opustil Sevastopol. Nakrátko jsem se tam pak vrátil, abych odtud odjel do Řecka, kde jsem od 19. 7. do 21. 10. 1919 sloužil na opravě velké nákladní lodě. Po odchodu Němců a jejich spojenců jsem se vrátil do Sevastopolu.

Brestlitevský mír

Dne 31. 5. 1920 jsem byl vyslán do Anglie na opravu velké obchodní lodi, a abych se obeznámil s tamním způsobem oprav a staveb lodí. V Anglii jsem byl do 10. 9. 1920 a pak jsem se vracel lodí přes Cařihrad do Ruska.  Až do Cařihradu jsem se dostal bez překážek, ale francouzské vojenské úřady mě odtud dále do SSSR nepustili. Byl jsem nucen jet do Francie.“

Brestlitevský mír – smlouva o příměří, kterou podepsala 3. března 1918 sovětská vláda – měl pro bolševické Rusko rozporuplné následky.

Sice pomohl bolševikům získat čas, aby byli schopni udržet výsledky své revoluce, ovšem za cenu významné územní ztráty zhruba jednoho milionu kilometrů čtverečních. Rusko přišlo o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii. Brestlitevský mír byl po německé kapitulaci v první světové válce anulován v listopadu 1918.

První Čech carského válečného námořnictva

Roku 1914 tedy pradědeček Michal Hofman na poslední chvíli opouští Berlín a spěchá do tehdy ještě carského Ruska, zatímco Německo již vyhlásilo válku a vláda stávajících impérií nezadržitelně spěje ke svému konci. Po vypuknutí první světové války odmítl Michal prestižní post hlavního inženýra na carské jachtě a jako první Čech se přihlásil do carského válečného námořnictva. Chtěl bojovat a toho si skutečně užil. V hodnosti fregatního kapitána byl jmenován od 19. 7. 1914 (do 1. 5. 1918) hlavním inženýrem torpédového člunu Gněvnyj a pancéřového křižníku Kagul.

V souvislosti s událostmi počátku první světové války Rusko náhle přišlo o svou kontrolu nad Černým mořem. Pradědeček se podle dnes už nesnadno čitelných poznámek účastnil manévrů proti nepřátelům. Z jeho zápisků vyjímám: „23. 10. 1914 kladení min na zahrazení Bosporu; 11. 12. 1914 přestřelka s křižníkem Breslau; 22. 12. souboj s křižníky Merkuria; Rok 1915, 22. 2. po bombardování; 21. 3. kontakt s Geben a Breslau; 12. 4. a také 19. 4. bombardování Bosporu; 29. 5. v noci útok na křižník Breslau u Bosporu. Zůstal v lodi do konce boje a s nasazením vlastního života opravoval díru. 22. 6. boj s ponorkou poblíž Inady...“

V odborné literatuře je popsána i bitva Gněvného s německými křižníky Breslau a Geben, Poté, co Gněvnyj dostal zásah a uvázl v tureckém minovém poli u Dardanel, dokázal těžce raněný kapitán Hofman i navzdory šrapnelu, který se mu zasekl do páteře, řídit opravu díry v boku lodi, aby tudy nepronikala voda, a také opravy strojů a generátoru. Námořníci pod jeho vedením mohli před rozedněním s torpédoborcem vyplout a úspěšně uniknout z minového území. Když poté ztratil vědomí, palubní doktoři už ho ani neoperovali. Praprababička dostala zprávu, že její syn Michal padl…

Řád svatého Jiří

Přestože tomu nikdo nevěřil, na pevninu se houževnatý kapitán nakonec dostal ještě živý. Podstoupil operaci, ale památka na bitvu v podobě šrapnelu mu zůstala v páteři, kde tlačila na míchu a až do konce života mu způsobovala různé problémy.

Fregatní kapitán Michal Hofman dostal za záchranu torpédoborce i celé posádky před jistou zkázou nejvyšší vyznamenání – Řád svatého Jiří se šlechtickým titulem pro svou osobu, zlatou námořní šavli a kord.

V roce 1918 se stal Michal Hofman náčelníkem kotlárny v arsenálu Sevastopol, poté zastával do dubna 1919 funkci přednosty kotlárny Sevastopolského lodního, strojního a elektromechanického závodu ministerstva námořnictví.

Mezi listopadem 1919 a květnem 1920 byl pomocníkem hlavního inženýra černomořského loďstva při opravě lodí Černomořské flotily. Poté sloužil až do února 1922 jako hlavní lodní mechanik na obchodní lodi Daland. Byl vyslán do Anglie, kam s sebou vzal i svou sestru Věru.

Ač po válce – skoro jako ve válce

Mezitím bolševici ovládli Krym a uzavřeli přístupové cesty. Posádka Dalandu se nemohla z Anglie vrátit… Dlužno však podotknout, že pradědeček Rusko opustil vícekrát, jenže se o tom moc nesvěřoval, takže ani babička moc informací nemá. Prošel i peripetiemi carských důstojníků v krutých podmínkách na Gallipoli, tureckém poloostrově u Dardanel.

Situaci v Rusku po pádu carského režimu sledovali důstojníci a příslušníci aristokracie s oprávněnými obavami. Mezi nimi také prababička Marie Klára, rozená Auderská, provdaná za polského šlechtice Viktora Kopernického, kapitána obchodní lodi Tygr. Čekalo se jen na vhodný okamžik, aby se velká skupina nalodila a vyplula směrem k Marseille.

Jak to dopadlo s Dalandem nevím, ale Michal Hofman se do Ruska vrátil. Jenže nakonec nebýt varování jeho námořníků, skončil by na popravišti, takže za velmi dramatických okolností musel také prchnout.

Už víme, že vyhledal v Marseille svou budoucí ženu Marii Kláru, s Viktorem Kopernickým dohodl, aby Marii povolil rozvod a po nutné korespondenci s různými úřady odjel do Československa, vybavit domovské právo po svých předcích, než se vrátil do Francie pro Marii a dcerku Ludviku.

Život v Československu jim dost komplikovala skutečnost, že neuměli česky – Michal mluvil rusky, Marie polsky. Podobně si o generaci dříve v dopise stýskal František Hofman, že po přesídlení do Ruska doplácejí na neznalost ruského jazyka. V Plzni na ně běžní lidé proto nahlíželi s nedůvěrou jako na cizince.

Z Ruska emigrovalo mnoho důstojníků, někteří se usadili v Československu a pradědeček Michal s manželkou s nimi udržovali stálé kontakty.

Michal s Marií se vzali v roce 1927. Měli výborné vztahy i s prababiččiným prvním mužem Viktorem, který se usadil v Polsku. Protože těžce onemocněl, pozvali ho k sobě do Plzně, jenže Viktor najednou přestal psát. Přes konzula pak vypátrali, že se kapitán Kopernický přestěhoval do Nice a tam zemřel.

Z flotily na železného oře

Jako strojní inženýr se pradědeček uplatnil u Československých drah. Aby mu uznali Mořskou vysokou technickou školu v Kronštadtu, doplnil si zkoušky na Vysoké škole elektrotechnické a za čas se stal vrchním technickým radou. V důchodu vyučoval na plzeňské technice odbornou ruštinu, byl autorem několika zlepšovacích patentů, ale snadný život neměl ani v Československu.

Vzhledem k jeho minulosti ho německé úřady hned po obsazení Sudet předčasně penzionovaly kvůli nespolehlivosti.

Po válce mu úřady nechtěly započítat válečnou službu v Rusku. Zachovala se různá odvolání; např. v roce 1941 adresuje ministerstvu dopravy stížnost, v níž se brání předčasnému odeslání do důchodu, a uvádí, že mu v jeho 55 letech započítávají pouhých 18 let a 5 měsíců pro penzi. Marně se odvolává, že byl již jednou těžce postižen revolucí v Rusku a v Československu musel svou kariéru začínat znovu od začátku...

Psal dokonce prezidentovi:

Vaše excelence, vážený pane prezidente!

Vyčerpal jsem veškeré možnosti, abych dosáhl normální cestou spravedlivé věci a proto se obracím na Vás s uctivou prosbou o pomoc.

Jde o započítání válečných let, která jsem strávil dobrovolně v ruském válečném loďstvu za první světové války od 19. července 1914 do 1. května 1918.

Pocházím z české vystěhovalecké rodiny ve stavropolské gubernii v Rusku. Na začátku války jsem byl přidělen do loděnic v Nikolajevu (chersonská gubernie), kde se stavěly velké pancéřové lodi a moderní velké torpédoborce pro černomořské válečné loďstvo.

Jakmile vypukla válka, odjel jsem do Sevastopolu, vyžádal jsem si audienci u velícího admirála a požádal jsem o přijetí na jeden z torpédoborců, postavených v nikolajevských loděnicích. Mé žádosti bylo vyhověno a tak jsem se od 19. 7. 1914 do 1. 5. 1918 účastnil všech bojů černomořského loďstva jako technický důstojník na torpédoborci „Děrzskij“ a na křižníku „Kagul“. Na torpédoborci „Gněvnij“ jsem byl při útoku na německý křižník „Bresslau“ těžce zraněn. Snažil jsem se vždy být první v boji, o čemž svědčí mezi jinými vyznamenáními též zlatá šavle za chrabrost.

Dne 14. 5. 1923 jsem byl přijat do služeb ČSD. V roce 1924, při udělení definitivy, jsem požádal ministerstvo dopravy o započtení mé dřívější technické praxe v cizozemských závodech a také o započtení válečných let z první světové války.

Tehdejší ministerstvo dopravy mně započetlo do postupu (výnosem č. 734 ze 30. 6. 1925) jen technickou státní službu (výpočet dat 1911–7/1914 a pak až 5/1918–5/1920) :

Dobrovolnou službu vojenskou ve spojeneckém ruském námořnictvu za první světové války od 19. 7. 1914 do 1. 5. 1918 nemohlo tehdejší ministerstvo dopravy považovat za službu rovnocennou co do výkonu se službou železniční a proto mou žádost zamítlo.

V roce 1946 však vydalo ministerstvo dopravy výnos, podle něhož mohla být osobám české národnosti započtena do služebního postupu také léta strávená v rakouské armádě. Měl jsem za správné, požádat na základě tohoto výnosu znovu ministerstvo dopravy o započtení mé dobrovolné válečné služby ve spojeneckém ruském válečném loďstvu. Myslel jsem si: „Mohou-li být osobě české národnosti započtena vojenská i válečná léta, strávená v nepřátelské armádě, třeba proti její vůli a přesvědčení, proč by nemohla být započtena léta, odsloužená dobrovolně v zájmu slovanské věci ve spojenecké armádě?“ Podal jsem proto na ředitelství státních drah v Plzni žádost č. 68 ze 4. 1. 1947, aby mě byla započtena doba od 19. 7. 1914 do 1. 5. 1918 jak do postupu, tak i do penze. Tato žádost dostala na ředitelství číslo 14214/1-VII-47. Uvádím osudy této žádosti za 3 roky:

a)    Řed. čís 9069/1-VII-46 : žádost byla zamítnuta z mylného předpokladu, že uvedená léta mně již byla započtena při stabilisaci z 1. 1. 1924.

b)    Čís. 9002 z 10. 10. 1947: podal jsem odvolání proti tomuto zamítnutí s poukazem na to, že rozhodnutím ministerstva dopravy čís. 734-Pers.2/1925 ze 30. 6. 1925 mně byla započtena do postupu u ČSD jen státní inženýrská služba cizozemská, a válečná léta nebyla přitom započtena.

c)   Dne 7. 1. 1948 čís. 14314/1-VII-47 (k číslu 131/46 sb) mně oznámilo ředitelství st. Drah v Plzni, že mojí žádosti o započtení válečné služby v ruském námořnictvu nemůže vyhověti…

Nositel vysokého vyznamenání Řádu sv. Jiří

Michal Hofman se až do konce života potýkal s následky těžkého válečného zranění. Snadná určitě nemohla být ani padesátá léta minulého století a všudypřítomné nebezpečí, které hrozilo ruské emigrantské aristokracii a bývalému carskému důstojnictvu ze strany KGB. Také jsem si povšiml, že se v žádných odvoláních pro jistotu nezmiňuje o vysokém vyznamenání Řádu sv. Jiří, jímž byl oceněn za chrabrost. Můj pradědeček zemřel v Plzni 1. dubna 1959.

Babiččina stará kožená taška uchovává už desítky let pečlivě uložené doklady o komplikovaném osudu hrdého, čestného a statečného muže, jemuž vděčí za vlastní životy mnoho dalších lidí. Při slově aristokracie si člověk představuje spíš pohodlí a přepych. Změny politických poměrů a naprosté převrácení hodnot přinesly mnoha rodinám boj o holý život. A já jsem zjistil, jak tvrdý boj to leckdy byl.

Pokud někdo z vás, čtenářů, zná některé osoby z našeho vyprávění, mohl by něco doplnit nebo zpřesnit, prosím ozvěte se a pomozte dál mapovat zajímavou historii tohoto rodu.

Zdroj

http://www.cesky-dialog.net/clanek/5321-z-pribrami-na-cerne-more-3-cast-serialu/

Pro Třípól převzato se svolením autora.