Vklad Bohuslava Braunera do pokladnice světové chemie

Posouvat hranice lidského poznání, odhalovat nové přírodní zákony a hledat způsoby jejich využití je tvrdou, náročnou a vyčerpávající činností. Mezi ostatními přírodními vědami se dnes ve vydávání životopisných prací často opomíjí chemie. Vedle Jaroslava Heyrovského (1890-1967), Emila Votočka (1872-1950), Otto Wichterleho (1913-1998) a Antonína Holého (1936-2012) je největší postavou tohoto oboru Bohuslav Brauner, u nás však bohužel téměř zapomenutý. Svědčí o tom i skutečnost, že letošní 160. výročí jeho narození a 80 let od úmrtí proběhly téměř bez zájmu veřejnosti, včetně odborné.

Profesor Bohuslav Brauner se kromě jiného zabýval i chemií lanthanoidů, tehdy „exotické“ skupiny 14 kovových prvků ležících v periodické tabulce těsně za lanthanem. Ve své době neměly žádnou perspektivu pro praktickou aplikaci. Rozsáhlé technické využití našly tyto prvky až v současné době, a to v elektrotechnice, energetice, osvětlovací technice, sklářství a keramice či metalurgii. Z konkrétních aplikací si připomeňme luminofory pro barevné obrazovky, optické lasery, lešticí prostředky na speciální skla, moderátory jaderných reaktorů, supravodivé materiály, slitiny pro silné permanentní magnety, katalyzátory chemických procesů, úsporné žárovky apod. Osobnost profesora Braunera se proto stala zajímavou nejen pro chemiky, ale také pro širší okruh zájemců o historii vědy a techniky z jiných oborů,

Advokát s „chemickou krví“

Významný představitel české a evropské anorganické chemie, badatel a pedagog, univ. prof. PhDr. Bohuslav Brauner se narodil 8. května 1855 v Praze jako poslední ze čtyř dětí v zámožné rodině zemského advokáta již s „chemickou krví“, jak sám o sobě napsal. Od mládí tíhl k přírodním vědám, zejména k chemii, a tak měl již v osmi letech vlastní domácí laboratoř. Jeho prastrýc z matčiny strany Kaspar Neumann (1683-1737) byl lékárníkem a profesorem chemie v Berlíně a patřil mezi spoluzakladatele vědecké farmacie. Braunerův děd Dr. Karel August Neumann (1771-1866), guberniální rada a jeden ze zakladatelů „Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách“, působil jako profesor chemie na pražské polytechnice a univerzitě a významně se zasloužil o rozvoj českého chemického, zejména cukrovarnického průmyslu. Jeho dcera Augusta Braunerová (1817-1890), žena neobyčejně vzdělaná v přírodních vědách, amatérská malířka, hovořila několika světovými jazyky a bylo její zásluhou, že se její nadaný syn Bohuslav naučil již v mládí i německy, francouzsky a anglicky, což mu později velmi prospělo při studiu odborné cizojazyčné literatury a četných cestách po Evropě a Americe. Navíc se ještě sám naučil azbuku a dobře hovořil rusky. I proto se později stal jakousi spojnicí mezi západní a východní vědou.

Sportující vědec

Vzhledem k moderní demokratické a benevolentní rodinné výchově se Brauner stal stejně dobrým sportovcem jako vědcem. Při pobytu v Anglii se seznámil s tehdy ještě nepříliš známým kolektivním míčovým sportem fotbalem, který po návratu do vlasti nadšeně propagoval. Vedle toho se aktivně věnoval cyklistice a lyžování. Psal do sportovní rubriky Národních listů nebo do vídeňského Handbuch des Bicykle. Především díky své charismatické matce se mohl již od mala setkávat s významnými osobnostmi tehdejšího pražského společensko-politického a uměleckého života a s hosty ze zahraničí, kteří rodinu často navštěvovali.

Otec, rodina

Braunerův otec byl nadšený vlastenec a vlivný staročeský politik, slovanofil a spoluorganizátor Slovanského sjezdu v Praze v revolučním roce 1848, autor první formulace českých státoprávních požadavků vůči Rakousku (vyvazovacího zákona pro Království české), vídeňské vládě často velmi nepohodlný, nicméně uznávaný, poslanec zemského sněmu i říšské rady JUDr. František August Brauner (1810-1880). Proslulé jsou jeho výroky, že „historie českého národa je historií velezrady proti Habsburkům“ a „kdo chceš vlasti vděk, přízeň doby nehledej“. Bohuslavovy sestry  byly malířka-krajinářka, grafička a knižní ilustrátorka Zdeňka Braunerová (1858-1934) a Anna (1856-1930), která měla literární sklony a vdala se za známého francouzského spisovatele E. Bourgese. Starší bratr Vladimír (1853-1924) byl známým pražským právníkem. Vychovatelem obou bratrů byl básník Svatopluk Čech (1846-1908). V roce 1886 se Bohuslav Brauner oženil s Ludmilou-Lilly (1869-1921), adoptivní dcerou chemika a astronoma prof. PhDr. Vojtěcha Šafaříka (1829-1921) a Paulíny Šafaříkové (1836-1920). S ní měl tři děti - Bohuslava, Otakara a Milenu.

Vysokoškolská studia

Po maturitě na malostranském reálném gymnáziu v roce 1873 studoval Brauner anorganickou a analytickou chemii na pražské polytechnice (dnes České vysoké učení technické, ČVUT) u profesorů V. Šafaříka a F. Štolby a ještě jako posluchač uveřejnil svojí první odbornou práci „O atomech a mocenství některých prvků, jakož i o pravidlech v číslech atomových“ (1887). Současně byl zapsán také na univerzitě, kde tehdy přednášeli chemii němečtí profesoři A. Lieben a E. Linnemann a fyziku fyzik a filozof E. Mach, moravský rodák. Pro osobní neshody s některými z nich i ve snaze rozšířit si vzdělání a zdokonalit se v laboratorní technice také v zahraničí odešel Brauner na jeden rok na univerzitu v Heidelbergu, kde jej velmi vlídně přijal do své univerzitní laboratoře věhlasný chemik té doby R. W. Bunsen (mj. vynálezce po něm pojmenovaného laboratorního plynového hořáku). Zde také poznal ruského chemika Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva (1834-1907), objevitele periodického zákona prvků (1869) a tvůrce periodické tabulky prvků (1870). Mladému Braunerovi tato životní a osudová setkání ovlivila další práci a vlastně celý život. Po návratu do Prahy v roce 1880 předložil disertační práci a vykonal doktorské zkoušky z neoblíbené organické chemie. Sám o tom napsal, že „odbyl doktorát“ a zřejmě to myslel doslovně. Ještě téhož roku odjel do Anglie na další dvouletý studijní pobyt na univerzitě v Manchesteru u profesora Sira H. E. Roscoea (1833-1915).

Nevyužil „edeljahr“

Po návratu domů se stal asistentem (adjunktem) chemického ústavu české univerzity (1882), příštího roku se habilitoval jako soukromý docent analytické chemie. V roce 1890 se stává mimořádným a po dalších sedmi letech řádným profesorem analytické (rozborové) a anorganické (neústrojné) chemie na české univerzitě Karlo-Ferdinandově. Zasloužil se o realizaci výstavby nové budovy Chemického ústavu (nynější přírodovědecké fakulty UK) na Albertově, kde pak působil jako jeho ředitel až do odchodu na odpočinek roku 1925. Univerzitní profesoři mívali právo sloužit po dosažení věku 70 let, který byl hranicí pro penzionování, ještě tzv. čestný rok (lidově se říkalo „edeljahr“). Pro Braunera je charakteristické, že tohoto práva nevyužil, ačkoliv se tehdy těšil velmi dobrému zdraví. Ještě ve svých 70 letech zahajoval sezónu na Slovanské plovárně.

Vychoval generaci chemiků

Během svého vysokoškolského pedagogického působení vychoval mnoho dobře připravených anorganických a analytických chemiků. Z jeho žáků a asistentů připomeňme jen několik jmen: Jindřich Křepelka, Alexandr Sommer-Batěk, Bohumil Kužma, Emil Švagr, Josef Švéda, Otto Pročke a Jaroslav Heyrovský, objevitel polarografie a budoucí nositel Nobelovy ceny za chemii. Od roku 1890 byl Brauner členem České akademie věd a řady dalších domácích vědeckých institucí. Cizina ocenila jeho vědecké dílo několika čestnými doktoráty na předních evropských univerzitách, řádným členstvím v učených společnostech (American Chemical Society, Owens College Chemical Society aj.) i Řádem čestné legie Francouzské republiky. Jako člen Mezinárodní komise pro atomy, působil ve funkci předsedy odboru pro atomové váhy (hmotnosti). O jeho velkém mezinárodním renomé svědčí rovněž činnost ve sboru navrhovatelů na Nobelovu cenu za chemii.

Po banálním nachlazení zemřel v nemocnici na Královských Vinohradech na oboustranný zánět plic 15. února 1935. Od listopadu 2013 jsou manželé Braunerovi pohřbeni společně na starém hřbitově v Levém Hradci ležícím na území oblíbeného města Roztoky.

Dílo

Ve své bohaté vědecké činnosti se profesor Brauner zabýval jednak otázkami anorganické a obecné chemie, jednak pracemi analytické povahy. Celých 40 let se věnoval studiu prvků vzácných zemin, jejich atomových hmotností, sloučenin a postavení v periodické tabulce prvků. Již v roce 1902 předpověděl existenci dosud neznámého prvku s atomovým číslem 61. Tehdejší laboratorní technika mu však neumožňovala předpoklad experimentálně ověřit. Prokázal to až v roce 1974 tým Jacoba A. Marinského v USA a prvek byl nazván promethium. Brauner sám nebo se svými žáky stanovil velmi přesně atomové hmotnosti ceru, lanthanu, praseodymu, neodymu, thoria, telluru a cínu.

Určitá váhavost ho připravila o objev světového významu. V letech 1881-1882 při pobytu v Anglii se mu podařilo rozložit vzácnou zeminu „didym“ (v té době považovanou za prvek) na tři prvky. Jeden z nich byl již znám (samarium), další dva byly zcela nové. Brauner je nazval praseodym a neodym, ale priorita jejich objevu byla připsána v roce 1885 vídeňskému profesorovi Karlu Aueru von Wolsbachovi, ačkoliv studii publikoval až po třech letech po Braunerovi. Již v 80. letech 19. století předpověděl existenci izotopů a v roce 1888 navrhl používat jako základ relativních atomových hmotností kyslík namísto dosud užívaného vodíku. Tento návrh byl po jeho přijetí na Mezinárodním chemickém kongresu v Paříži v roce 1904 všeobecně zaveden a platil až do roku 1961. Navrhl zařazení nově objevených vzácných plynů do „nulté skupiny“ a podporoval také Mendělejevův návrh zařadit beryllium do druhé skupiny. První na světě odhalil radioaktivní vlastnosti jáchymovských rud. Roku 1875, kdy pracoval u profesora E. Macha, zjistil pomocí spektrální analýzy v jáchymovském smolinci neznámý prvek s neobyčejnou intenzitou záření; pro nepochopení rakouských úřadů se mu ho však nepodařilo izolovat. Dokázali to až později manželé P. Curie (1859-1906) a M Curie-Sklodowská (1867-1934). V roce 1903 publikoval v přírodovědném časopise Živa dva články o této problematice (Nové výzkumy o látkách radioaktivních, O látkách radioaktivních). Podílel se také na zpracování řady hesel „Ottova slovníku naučného“.

Odkaz Bohuslava Braunera

Braunerovo obsáhlé literární dílo představuje zhruba 170 vědeckých článků a publikací (v němčině, angličtině i ruštině), jejichž je autorem nebo spoluautorem. Jen v období let 1877 až 1890 publikoval více než dvě desítky původních prací, jejichž názvy svědčí o mnohostranných zájmech tvůrce (O určování arsenu, O určování kobaltu, O fluorescenci, O atomové váze berrylia I a II, O volném fluoru, Účinek kyanatanu stříbrného na isobutyl jodid, O účinku sirovodíku na kyselinu arseničnou, O základní jednici vah atomových I a II, O volumetrickém určování telluru aj.). Snad jediným badatelským omylem bylo unáhlené ohlášení objevu nového prvku austriacia v roce 1889. Do prestižního šestisvazkového díla „Handbuch der anorganischen Chemie“ (1904-1910) sepsal rozsáhlé kapitoly o stanovení atomových hmotností jednotlivých prvků. Obsáhlé stati o prvcích vzácných zemin napsal do Votočkovy „Chemie anorganické“ ve spolupráci se svým žákem, asistentem a posléze nástupcem a dalším významným vědcem světového formátu prof. Dr. Jindřichem Křepelkou. Pro studenty je určena „Analysa kvalitativní pro posluchače české university“ (1919).

Pochopil význam Mendělejevova zákona

Největší přínos Bohuslava Braunera však spočívá především v tom, že byl jedním z prvních, kdo pochopil zásadní význam Mendělejevova zákona a periodické soustavy prvků pro chemii, a to ještě v době, kdy je vědecký svět přijímal chladně a skepticky. Jako jeho přesvědčený stoupenec a propagátor přispěl svými pracemi nemalým dílem k tomu, že se objevu dostalo uznání nejen u nás, ale také v západních zemích, kde díla slovanských badatelů mnohdy nenašla příznivou odezvu. Velmi zajímavá a poučná je stať, kterou Brauner napsal v roce 1907 při příležitosti Mendělejevovy smrti do časopisu „Pokroková revue“. Cenná je nejen jedinečným zhodnocením významu Mendělejevova díla, které zde podal jako jeho dlouholetý přítel a pokračovatel, ale i mistrným pohledem na vývoj a tehdejší stav chemie. Esej je zájemcům dostupná v knížce „Dopisy Dmitrije I. Mendělejeva českému chemiku Bohuslavu Braunerovi“ (Technicko-vědecké vydavatelství, Praha 1952). Přátelské vztahy obou mužů se neomezily na pouhou výměnu dopisů, ale byly dotvrzeny i dvojí návštěvou Braunerovou v Petrohradě a Mendělejevovým pobytem v Praze. A že to nebyly jen formální návštěvy, je patrné z každé řádky Braunerových vzpomínek.

Brauner na poštovní známce

Česká pošta vydala v roce 2005 ke 150. výročí Braunerova narození vícebarevnou známku s jeho portrétem podle návrhu O. Kulhánka v nominální hodnotě 7,50 Kč. Od roku 2013 uděluje katedra anorganické chemie Přírodovědecké fakulty UK interním studentům magisterského oboru Anorganická chemie za vynikající studijní výsledky a mimořádné badatelské počiny Braunerovo stipendium. Výše této odměny se pohybuje od pěti do dvaceti tisíc korun.

Pozn.

Vzhledem k velkému objemu použité a další doporučené knižní a časopisecké literatury a odkazů na internetové stránky je jejich seznam pro eventuální zájemce k dispozici prostřednictvím redakce u autora.