Giovanni Battista Della Porta a studium magnetismu

Středověká Evropa byla svázána náboženskými dogmaty a své vzdělance izolovala od učení nevěřících. Pokud k nim pronikly nové poznatky uvedené v arabských vědeckých dílech, církevní autority je okamžitě označily za černou magii a dílo ďáblovo. Zkoumat přírodu se prostě nenosilo, protože „in“ byla Bible. Společenské uvolnění, které přineslo období renesance a následný rozmach věd i umění se nevyhnul ani naukám o přírodě. S touto érou úzce souvisí letošní výročí 400 let, které uplynuly od úmrtí italského renezančního polyhistora Giovanni Battisty Della Porta (1536-1615), nazývaného „profesor tajemství“.

Navzdory odporu církve začalo v období renesance vědecké myšlení vzkvétat. Asi do poloviny této epochy, která je považována za pomyslnou dělicí čáru mezi středověkem a novověkem, se vědecké poznatky získávaly většinou náhodně. V období renesance se však nahromadilo takové množství vědomostí a představ, že od poloviny 16. století vznikala objektivní potřeba a silná motivace tyto znalosti utřídit a pochopit.

První vědecká revoluce – experiment nástrojem zkoumání

V průběhu tzv. první vědecké revoluce se s postupným zaváděním průmyslové výroby přístup k vědeckému bádání začal podstatně měnit. Vzdělanost ve středověku začala rychle pronikat nejprve na panovnické dvory a odtud dále do širší laické veřejnosti. Vynikající vzdělanci začali nejen vzájemně komunikovat, ale zakládali i společnosti na způsob pozdějších vědeckých akademií. Obrozovaly se i přírodní vědy, jejichž jádrem se stávaly nové vědecké teorie; vyslovené hypotézy a zjištěná fakta začaly být vždy ověřovány experimentálně nebo potvrzovány praxí. Experiment byl uznán za nástroj zkoumání. Věda sama o sobě ovšem nemůže změnit realitu, protože je pouze nástrojem v rukou společnosti a na ní záleží, jak obratně dokáže tento prostředek použít.

Představy o magnetismu v Itálii v období renesance

Z hlediska historie magnetismu hrají v této době hlavní role dvě osobnosti: William Gilbert (1564-1603), anglický lékař a přírodovědec, považovaný za zakladatele nauky o magnetismu, který ve svém stěžejním díle „De Magnete“ (1600) ověřil a uspořádal základní poznatky o magnetických silách a zavedl novou metodiku vědeckého bádání. Jeho osobnost žije v podvědomí nejen historiků vědy a fyziků, ale také širší veřejnosti dodnes. Druhou významnou postavou byl Giovanni Battista Della Porta.

Giovanni Battista Della Porta

Jméno Giovanni Battisty Della Porta můžeme v historických pramenech vystopovat také pod jmény Giambattista della Porta či Giovanni Battista Porta. Byl italským renesančním myslitelem, filozofem, matematikem, meteorologem, astrologem, alchymistou, přírodovědcem a také dramatikem. Nás dnes zajímá především proto, že byl dalším z učených mužů té doby, kteří se zajímali o magnetismus nebo se mu okrajově věnovali. Bohužel však záhy vstoupil do stínu zapomnění a zůstal v něm do dnešních časů.

Narodil se kolem roku 1535 ve Vico Equense poblíž Neapole v rodině místního šlechtice. Jeho otec, který od roku 1541 pracoval ve službách císaře Karla V., důsledně dbal na to, aby všichni jeho synové vyrůstali v učeném prostředí a získali co nejlepší vzdělání. Proto atmosféra v jeho domě údajně připomínala vědeckou akademii, na které působila řada soukromých učitelů nejrůznějších oborů technických i humanitních. Vzhledem k tomu, že rodina nikdy netrpěla nedostatkem peněz, mohl se Giovanni Battista již od mládí v klidu věnovat studiu a vědecké práci. Po přesídlení celé rodiny do Říma vstoupil do služeb Luigiho, kardinála d´Este, a pobýval také na dvoře vévody Alfonsa II. d´Este ve Ferraře. Stal se zakladatelem snad historicky první učené společnosti, neapolské „Academia Secretorum Naturae“, která se věnovala učeným diskusím a studiu přírody a scházela se v jeho neapolském domě. Toto jejich počínání se samozřejmě nevyhnulo pozornosti bdělé Inkvizice (ustavené v Římě v roce 1542 s pověřením zkoumat chybné a falešné nauky), která ji v roce 1578 zakázala a Portu vyšetřovala.

Jezuitou

Ačkoliv se Porta před Svatýn officiem očistil a v roce 1585 vstoupil jako bratr-laik do Jezuitského řádu, vydávání jeho děl bylo v letech 1594 až 1598 zakázáno. Má se za to, že v Portových knihách jsou obsaženy i výsledky a myšlenky ostatních členů jeho Akademie. Jejím zrušením ovšem aktivity Porty v tomto směru nekončí, neboť se později podílel na vzniku „Academia dei Lincei“ (Akademii rysů), pojmenované podle pozorovacích schopností jejích členů podobných této bystré šelmě. Členem této Akademie byl v letech 1610 až 1615. Presidentem této pokrokové společnosti založené Římě v roce 1603 byl vévoda Frederice Cesi, Porta se stal vicepresidentem. Významným členem byl od roku 1610 také „otec moderní vědy“ Galileo Galilei (1564 - 1642), přijatý díky svým astronomickým objevům a názorům (roku 1633 pod tlakem inkvizičního soudu zapřených a veřejně odvolaných). Poté se však i tato učená společnost dostala do sporů s církví a po vévodově smrti byla rozpuštěna.

Obrovský rozsah vědeckého zájmu

Rozsah Portových vědeckých zájmů byl obdivuhodný – od okultních věd přes astrologii, astronomii, meteorologii, střelný prach, zemědělství (věnoval se mj. sadařství, ale také mykologii), hydrauliku, přírodní filozofii (fyziku), metalurgii (je autorem vlastně prvního písemného odborného pojednání věnovaného otázkám tepelného zpracování kvalitní oceli „wootz“na výrobu mečů), kryptologii až k medicíně, působení jedů, fyziognomii (kniha „Phytognomonica“ z roku 1588 pojednávala o typech podobnosti a vzájemných relacích lidí, živočichů a rostlin) a optice (inspirován anatomií lidského oka zdokonalil cameru obscuru. Podílel se na vzniku prvního teleskopu a vysvětlil, proč jsou obrázky „vzhůru nohama“.

Přírodní magie

Nejvýznamnějším vědeckým dílem byla rozsáhlá přírodovědná kniha „Magia naturalis“ (Přírodní magie), poprvé publikovaná v Neapoli v roce 1558. Okamžitě se stala bestsellerem a záhy se dočkala překladů do mnoha jazyků. Bylo to jakési kompendium poznatků, které obsahovalo po rozšíření v konečném znění z roku 1589 ve 20 svazcích popis výsledků jeho různorodých pokusů, vlastních pozorování, přejatých vědomostí, nápadů, racionálního uvažování a mýtů. Autor zde také hýří tajnými inkousty a šiframi, výbušnými směsmi i brutálními „experimenty“ na zvířatech. Zařazena zde byla rovněž spousta receptů na uspávací nápoje a nápoje šílenství, v nichž se používaly durman, rulík a blín. Při hojných cestách, zejména po zemích středomořské oblasti, nasbíral mnoho poznatků a zkušeností; byl také zřejmě obeznámen i s antickou kulturou a představiteli starověké vědy.

Magnetismu je ze 20 „knih“ věnována kniha VII. s impresivním názvem „Divy magnetovce“. Obsahuje 56 kapitol detailně popisujících základní vlastnosti magnetovce (magnetitu) a magnetů z něj zhotovených, seznamuje s existencí severního a jižního pólu, chováním železa v blízkosti magnetitu a s podrobnostmi o jeho zmagnetování, možnostmi využití kompasu při navigaci lodí aj. Snaží se také o vyvrácení některých mýtů, například o škodlivém vlivu námořníků na funkci kompasu, pokud před nebo při plavbě pojídali česnek či cibuli, což bylo zakázáno. Porta o tom píše: „Když jsem zkoumal všechny tyto věci, zjistil jsem, že jsou falešné, neboť nejen že dýchání a říhání na kompas po požití česneku nezastavilo jeho funkci, ale když byl celý pomazán šťávou česneku, konal svou práci zjevně dobře, jako kdyby s ním nepřišel nikdy do styku. A nepozoroval jsem ani ten nejmenší rozdíl i když jak se zdá vytvářím mezeru v tom, o co usilovali staří...“.

Dramatikem

Přitom všem se ještě Giovanni Battista Della Porta stihnul věnovat dramatické tvorbě. Stal se jedním z tvůrců žánru commedia erudita (komedie vzdělanecká) a z jeho údajně 21 až 23 her se jich do dnešních dnů dochovalo 17; pro amatérské herce dokonce vydal slovníček se správnou výslovností jmen. Ačkoliv byl především vědcem, ve svých dramatických dílech prokázal velký smysl pro humor, hravost a cit pro dramatickou stavbu. Jednu z jeho nejznámějších komedií o podvodnících a lhářích „Astrolog“ uvádělo před časem pražské Divadlo Rokoko. Je zajímavé, že se do psaní divadelních komedií pouštěli i další renesanční učenci, jako například diplomat a filozof Nicolo Machiavelli či astronom Giordano Bruno.

Zdroje

Agrippa, H., C.: Přírodní magie: základní kniha tajných věd. Olomouc 2003.

Bernus von, A.: Alchymie a lékařství. Praha 2015.

Cunningham, S.: Techniky přírodní magie: země, vzduch, oheň, voda. Praha 2009.

Cunningham, S.: Přírodní magie: (Země, vzduch, oheň, voda). Praha 2001.

Haage, B. D.: Středověká alchymie. Praha 2001.

Heřman , J.: Od jantaru k tranzistoru. Praha 2006.

Koutský, K.: Učenci a šarlatáni. Praha 2015.

Kraus, I.: Fyzika od Thaléta k Newtonovi. Praha 2007.

Lenard, P.: Velcí přírodozpytci. Praha 1943.

magneticportal.cz/clanky/bloq/strana...

Martineau, J.: Malá kniha velkých záhad. Praha 2015.

Mayer, D.: Pohledy do minulosti elektrotechniky. České Budějovice 1999.

Nekonečný, M.: Lexikon magie. Praha 2001.

Paturi, F., R.: Kronika techniky. Praha 1993.

Pendell, D.: Pharmako/gnosis/moc rostlina a cesta jedů. Praha 2009.

Pitschmann, V.: Šamani, alchymisté, chemici a válečníci. Praha 2010.

Štoll, I.: Elektřina a magnetismus. Praha 2013.

Štoll, I.: Dějiny fyziky. Praha 2009,

Štoll, I.: Podivuhodné přírodní úkazy. Praha 2005.

Štoll, I.: Objevitelé přírodních zákonů. Praha 1900.

Věda. Základní kámen rodinné knihovny. Praha 2014.

Vico, G.: Základy nové vědy a společné přirozenosti národů. Praha 1991.

Wolf, J.: Magia naturalis: Od umění šamanů po současné poznatky vědy o člověku. Praha 2009.