Zakladatel moderní anatomie člověka – Andreas Vesalius

V době raného středověku byli nositeli veškerých znalostí katoličtí kněží a mniši. Medicínou se často zabývali pouze teoreticky a chirurgii z ní zcela vyloučili. Církev svým ediktem chirurgii zakázala již ve 2. století n. l. Pitva lidské mrtvoly s cílem určit příčinu neočekávané smrti zemřelého se uskutečnila v Bologni až v roce 1302. Od narození renesančního vlámského anatoma Andrease Vesalia, lékaře a pedagoga, který způsobil revoluci ve studiu přírodních věd a v lékařské praxi, uplynulo 500 let.

Již od 14. století však – nejprve v rušných italských obchodních centrech a později také ve městech za Alpami – zaznamenala medicína bouřlivý rozvoj. Ke změnám zcela zásadním došlo v anatomii, vědě o stavbě lidského těla a jeho orgánů (slovo „anatomie“ je odvozeno z řeckého slova „anatemnein“, což znamená „řezem otevřít“). Být vědcem neznamená a ani před pěti staletími neznamenalo jen poznávat a zkoumat nepoznané. Vědci jsou často nositeli myšlenek, které se nelíbí politikům, úředníkům, církvi a někdy i kolegům z oboru. V historii vědy a techniky najdeme takových příkladů bezpočet. Patří k nim i příběh jednoho ze zakladatelů moderní medicíny Andrease Vesalia. Jeho dílo se stalo základním kamenem nového pojetí anatomie, založeného výhradně na vlastním pozorování a vycházejícího z principu hledání a ověřování pravdy v praxi. Od té doby musely být všechny anatomické poznatky a představy testovány a ověřovány při pitvách mrtvých lidských těl. Ve 13. a zejména 14 století byly zakládány univerzity, které napomohly k rozvoji lékařství. Významnými byly lékařské fakulty v Bologni a Padově, kde se postupně vyučovala chirurgie a anatomie.

Studijní léta

Vlámský lékař a anatom Andreas Vesalius (vlastním jménem Andries van Wesel) se narodil 31. prosince 1514 nebo 1. ledna 1515 v Bruselu v lékařské a lékárnické rodině. Jeho otec, též Andreas, byl osobním lékárníkem císaře Karla V.; později na císařském dvoře působil i jeho syn. Základní vzdělání získal v Bruselu. V letech 1529-1533 studoval nejdříve latinu a řečtinu na univerzitě v Lovani a poté od roku 1533 na lékařské fakultě pařížské univerzity, kde byl mimo jinými jeho učitelem konzervativní humanista a Galénův příznivec Jakobus Sylvius (1478-1555), pro kterého prováděl pitvy nejrůznějších živočichů. Mnoho času věnoval studiu lidských kostí, které se v té době daly snadno získat na městských hřbitovech. V roce 1536 se vrátil do svého rodného Brabantska a strávil další rok na univerzitě v Lovani, kde však stále převládal vliv antické a arabské medicíny. Studium spočívalo hlavně ve čtení spisů církví uznaných autorů (Galénus, Avicenna, Rhazes, někdy Hippokratés). Jednou za hradbami města našel vyschlého oběšence, dosud se klátícího na šibenici. Kostra byla kompletní a navíc se zachovaným vazivem. Tajně si tento vzácný nález odnesl domů. Po složení bakalářských zkoušek odešel na univerzitu v Padově. Titul doktora medicíny získal po dvoudenních zkouškách v roce 1537.

Profesorská léta

Pouze několik dní poté zde byl ve věku pouhých 23 let ihned jmenován profesorem chirurgie, zodpovědným za předvádění pitev. Ty prováděl velmi pečlivě a sám. Již tehdy jednoznačně prokázal, že „lidskou anatomii je nutno se učit z mrtvých těl, a nikoli z mrtvých jazyků“. Pro veřejné pitvy pro studenty medicíny měl k dispozici tzv. anatomické divadlo, vybudované po vzoru antických divadel do kruhu, v jehož středu stál anatomický stůl připravený k pitvě. Do té doby používali lékaři při přednáškách pro studenty medicíny staré kresby, které vycházely ze studií živočichů.

V lednu roku 1540 Andreas Vesalius v Bologni prolomil galénovskou tradici a na základě studia anatomie a kritického zhodnocení starověkých textů dospěl brzy k přesvědčení, že Galénova anatomie není založena na pitvání lidského těla. Na příkaz církve bylo lidské tělo v jeho době prohlášeno za posvátné a bylo zakázáno jej pitvat. Vesalius tvrdil, že galénovská anatomie je pouhou aplikací závěrů učiněných na základě pitev zvířat, hlavně psů, prasat a opic na lidské tělo. Nejslavnější řecký lékař Claudius Galén z Pergamu (asi 129 až 131-200 po Kr.) provozoval lékařskou praxi v Římě, protože veřejné zdravotnictví zde bylo na vysoké úrovni. Po vydání Vesaliova stěžejního díla „Fabrica“ se ze strany většiny proslulých evropských anatomů v roce 1543 zdvihla vlna prudké kritiky, vyvolávající tak konflikt, který se odehrával v podobě boje mezi tradicionalisty a novátory. Především byl obviňován z revize Galénova učení, které se stalo dogmatem. V Itálii vše dospělo nakonec do takového stavu, že Vesalius se musel vzdát přednášek z anatomie a v roce 1544 dokonce opustit padovskou univerzitu, se kterou byl vědecky i osobně spjat.

Osobním lékařem císaře a krále

Téhož roku se Vesalius stal dvorním lékařem říšskoněmeckého císaře Karla V. Doprovázel ho na četných cestách a vojenských taženích až do císařovy abdikace (1556); věnoval se tehdy především válečné chirurgii (ošetřování střelných poranění, zavádění drenáží do hnisavých ran aj.). Ostrý spor o „správnou“ anatomii však stále pokračoval. V čele boje mezi stoupenci „božského“ Galéna stál proslulý profesor anatomie na pařížské univerzitě Jacobus Sylvius. Spílal svému žákovi Vesaliovi do bláznů (změnil jeho jméno na vesanus, tj. šílenec). Vyčítal mu nestoudnost a neuctivost a dokonce žádal císaře o Vesaliovo přísné potrestání. Zřejmě příliš neuspěl, protože později Vesalius následoval císařova jediného legitimního syna a prvního oficiálního krále Španělska Filipa II. Španělského jako osobní lékař do Madridu. Zde se mu však začala lepit smůla na paty. Uvádí se, že pitval jakéhosi významného španělského šlechtice, aby zjistil příčinu jeho smrti. Po otevření těla ale srdce nebohé „mrtvoly“ ještě tepalo a nečekaně se pohnulo pod skalpelem, což vyvolalo na Veseliovu hlavu hněv mocné inkvizice. Byl uvězněn, odsouzen k trestu smrti, který král zmírnil na celoživotní vyhnanství a posléze k vykonání kajícné pouti do Jeruzaléma. V březnu 1564 se vydal na cestu do Svaté země, během které mu Benátčané nabídli uvolněné místo profesora anatomie na univerzitě v Padově. Poslední dny Veseliova života halí rozporuplné zprávy a okolnosti jeho smrti zůstaly dodnes nevyjasněny. Buď onemocněl, když se vracel domů nebo loď ztroskotala. Ocitnul se zcela bez prostředků na řeckém ostrově Zakynthos (Zante), kde někdy v měsící říjnu 1564 ve věku 50 let zemřel. Byl pohřben na neznámém místě.

„Fabrica“ – sedm knih o stavbě lidského těla

Již od počátku svého akademického působení na padovské univerzitě začal Vesalius pracovat na komplexní učebnici lidské anatomie. V roce 1542 odjel do Benátek, aby dohlédl na přípravu téměř 300 kreseb (pravděpodobně ve studiu velkého renezančního umělce Tiziana), kterými měl být jeho latinsky psaný popis struktury lidského těla ilustrován. Nákresy jeho pitev byly vyryty do dřevěných destiček, které spolu s rukopisem odvezl do Basileje ve Švýcarsku. Tam bylo v roce 1543 poprvé vydáno (druhé vydání vyšlo o dvanáct let později v roce 1555 a bylo věnováno císaři Karlu V.) jeho nejslavnější dílo „De humani corporis fabrica Libri septem“ („Sedm knih o stavbě lidského těla“), běžně známé jako „Fabrica“, v němž použil výhradně latinskou anatomickou terminologii. Spis obsahuje celkem 870 stran. První velmi rozsáhlá kniha popisuje kosti a chrupavky, druhá kniha svaly a šlachy, třetí kniha cévní systém – tedy žíly a tepny, čtvrtá nervový systém, pátá trávicí, močové a pohlavní ústrojí, šestá dýchací ústrojí a srdce, a sedmá kniha mozek, jeho obaly a smyslové orgány. Vesalius zde také navrhl postup pitvy, jenž se používá dodnes. Vynikající technicky dokonalé kresby, na nichž zaměstnával ilustrátora Jana Stephana van Calkara (1490-1546), jsou tak působivé, že rychle našly četné napodobitele. Vesaliovo dílo vyšlo asi ve 25 vydáních v řadě jazyků a v nespočetných plagiátech. Vesalius také zhotovil první preparát kostry člověka, který lze dodnes vidět v Basileji. Vedle svého hlavního díla publikoval v letech 1537 až 1564 ještě dalších devět prací.

Anatomové začínají důkladně zkoumat lidské tělo

Vesaliovo dílo představovalo vrchol humanistického oživení zájmu o starověké učení, zavedení pitev lidských těl do lékařského vzdělávání a rozvoj evropské anatomické literatury. Anatomie se postupně stala vědeckou disciplínou s dalekosáhlými důsledky nejen pro medicínu, ale pro biologii vůbec. Anatomové začínají důkladně zkoumat lidské tělo, nezávisle na představách antické medicíny. Mnoho lékařů 16. století hledalo stále jemnější detaily lidského organismu a přinášelo mnoho objevů a prvních popisů. Postupným šířením a předáváním nových vědomostí se formovala významná italská lékařská škola. Dalšímu rozvoji anatomie pomohla překvapivě též církev, když papež Pius IV. uložil kardinálu Karlovi Boromejskému, aby se postaral o důstojnou univerzitní budovu v Bologni. Tak bylo roku 1562 postaveno „archiginnasio“, jedna z nejkrásnějších univerzitních budov na světě. V ní byla velká část přidělena lékařské fakultě a jen pro chirurgii a anatomii byly vyhrazeny čtyři velké posluchárny.

Vesalius v Čechách

V historii lékařství v českých zemích je jako první lékař, který přednášel v letech 1577 až 1581 studentům artistické fakulty karolinské akademie anatomii podle Vesalia, uváděn moravský rodák Adam Huber z Riesenbachu (1546-613), současník Tadeáše Hájka z Hájku (1525-1600), po kterém převzal funkci císařova osobního lékaře. Nedemonstroval ovšem s pomocí pitevního materiálu, ale ještě stále podle obrazových tabulí.

Zdroje

Dobiáš, V.: Přehledné dějiny všeobecného a vojenského lékařství. Praha 1958.

Emisní plán českých poštovních známek 2014. Česká pošta. Praha 2014.

Encyklopedie Britannica. 100 nejslavnějších vědců. Brno 2009.

Encyklopedická edice LISTY (6). Lékaři. Praha 1997.

Junas, J.: Průkopníci medicíny. Praha 1977.

Kronika medicíny. Praha 1994.

Lesný, I..: Slavní lékaři. Havlíčkův Brod 1994.

Niklíček, L.., Stein, K.: Dějiny medicíny v datech a faktech. Praha 1985.

Roy, P.: Dějiny medicíny. Praha 2013.

Svobodný, P., Hlaváčková, L..: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004.