Zakladatel moderní fyziky Isaac Newton

Zřejmě největší vědec všech dob – Isaac Newton – žil na přelomu 17. a 18. století v letech 1642 (1643) až 1727. Považuje se za jednoho z nejvýznamnějších vědců všech dob či dokonce za zakladatele moderní fyziky a vědy vůbec. Velice se též zabýval magií. Střídala se u něho období neuvěřitelného myšlenkového soustředění, kdy zapomínal na běžné denní úkony, s léty depresí a podivínství, kdy panovaly pochybnosti o jeho duševním zdraví. I to však můžeme považovat za příznaky geniality. Na jeho počest byla pojmenována fyzikální jednotka síly, newton. Gravitační teorie a představy o prostoru a čase platily ještě dalších 200 let; do té doby, než přišel Albert Einstein.

Profesorem na Cambridské univerzitě se stal ve věku pouhých 26 let. Za ni byl později v roce 1689 zvolen členem parlamentu. Sice v něm znovu zasedal v letech 1701-1702, ale jako politik se příliš neproslavil. Ve známost vešel jediným „projevem“. Žádal v něm, zdali by se nemohlo zavřít okno.

„Kit-Kat“ klub, Newton a ženy

V roce 1696 se Newton přestěhoval z Cambridge do Londýna. Protože byl po celý život svobodný a bezdětný (kromě mladické lásky s jakousi slečnou Storeyovou v období středoškolských studií v Granthamu není ani později znám žádný intimní vztah se ženami), nastoupila u něho po smrti svého otce na místo hospodyně jeho sedmnáctiletá krásná a duchaplná neteř Kateřina Bartonová, dcera sestry Hannah. Dívka velmi brzy okouzlila londýnskou smetánku a stala se miláčkem prestižního aristokratického „Kit-Kat“ klubu. Z Newtonova domu se stalo shromaždiště inteligence, navštěvovali ho zahraniční i tuzemští učenci, královští úředníci, politici a další významní lidé. Jeho bývalý žák a mladší kolega hrabě Charles Montague, který získal titul lorda z Halifaxu, a který zastával vlivné státní funkce včetně ministra financí, mu zajistil výnosné místo; zprvu se stal inspektorem (dozorcem) a od roku 1699 velmistrem (nejvyšším správcem, ředitelem) Královské mincovny v pevnosti Toweru. Podíl měl na tom zřejmě i údajný Halifaxův zájem o jeho neteř. Skutečností je fakt, že Kateřina si vzala za manžela dalšího z mála Newtonových žáků a asistentů Johna Conduitta a její strýček se ještě dočkal narození praneteře. Když již slavný učenec poprvé Halifaxovu nabídku slyšel a porovnal jí s ubohostí svého učitelského stavu, prý ani okamžik neváhal a místo považované za výnosný státní úřad okamžitě přijal.

Rytířem

Byl ovšem také znám jako důvěryhodná osobnost a jedinečný počtář, navíc měl zkušenosti ze slévárenství při výrobě zrcadel i z jiných metalurgických a chemických studií. Získal značnou rentu 1 500 (2 000) liber šterlinků ročně, což mu zajistilo status bohatého člověka až do smrti a nezávisle na tom možnost povýšení do rytířského stavu, což se také v roce 1705 z rukou královny Anny stalo. Od té doby se psal „Sir“. Svou funkci vykonával s největší svědomitostí, nevšedním zaujetím a horlivostí, zejména během velkého ražení nových mincí, během něhož vymyslel a zavedl jejich vroubkování. To přetrvává dodnes jako zajímavý anachronismus, aby nám připomínalo doby, kdy tržní hodnota kovu v minci (kdyby se roztavil) byla rovná hodnotě vyražené na jejím líci. Přednostně se zabýval problémy penězokazectví a stal se postrachem londýnských padělatelů; mimo jiných sankcí jich poslal dvacet na popraviště. Zavedl také matematickou definici nové anglické měny. Jeho společenská prestiž stále rostla.

Prezidentem Royal Society

Volného času, který mu zbýval při zastávání mincmistrovského úřadu, využil k řízení nového vydání svých spisů a k historickým studiím, které však neurčil k uveřejnění (přesto však byly již částečně tištěny za jeho života, proti jeho vůli). Setrval zde osm let do roku 1703, kdy byl zvolen prezidentem jedné z nejstarších vědeckých společností Royal Society – Královské společnosti. Stalo se to po smrti jednoho z jeho celoživotních rivalů, fyzika a objevitele zákona pružných sil Roberta Hooka. Se svými kritiky vedl spoustu ostrých sporů a vypořádával se s nimi zvláštním způsobem – počkal, až zemřou. Jak uvádějí jeho současníci, byl výjimečně neschopný navázat blízký přátelský vztah a zůstal až do konce života chorobně podezíravým a tajnůstkářským. Uznával však svůj závazek vůči obci vědců a známá je jeho poznámka: „Pokud jsem dohlédl dále, tak jen proto, že stojím na ramenou obrů.“ Soudí se, že to byla poklona Galileovu, Keplerovu a Descartovu dílu. Současně byl totální workoholik, přesvědčený, že veškerý čas nestrávený studiem je ztracený. Jako profesor byl značně neoblíbený především pro nepochopitelnost a složitost svých přednášek, na kterých detailně popisoval svoje pokusy. Ačkoliv na ně studenti příliš nechodili; přesto přednášel matematiku a fyziku 27 let.

Jiskry mu připomínaly blesk

S elektřinou a magnetismem se ve druhé polovině 18. století a v první polovině století devatenáctého již experimentovalo ve všech vyspělých zemích Evropy včetně Anglie. Ačkoliv vlastní zkoumání elektřiny bylo na okraji Newtonových zájmů, i zde k rozšíření dosavadních znalostí významně přispěl. Svým pokusem z roku 1675 dokázal, že sklo, třeme-li je, vyvine větší přitažlivou sílu než jiné látky, např. síra. Přesto, že průkopníci experimentálního zkoumání elektrických a magnetických jevů lékař William Gilbert a jeho krajan lékař a přírodovědec Thomas Brown (v roce 1646 poprvé použil ve své knize Pseudodoxia Epidemica pojem „elektricity – elektřina“) již zaznamenali elektrické vlastnosti skla, většinu experimentů uskutečňovali s jantarem či drahokamy. Newton tak prokázal výhodnost skla při pokusech s elektřinou. Při tření různých materiálů vznikající jiskry mu připomínaly blesk. Vedlejším produktem Newtonova zkoumání byla i stavba třecích elektrik – přístrojů pro získávání statické elektřiny. O elektřině se stručně zmiňuje ve svém druhém nejznámějším díle „Optika“ („Optics“). Silové účinky magnetu nepokládal za obecně vesmírný projev. Pro velikost síly mezi dvěma póly magnetu odvodil inverzně kubickou závislost. Uvědomoval[JOb1] si ovšem, že experimentální poznatky o elektřině a magnetismu jsou ještě nedostatečné, a že z pozorovaných jevů nelze vyvodit matematické zákony; to ho odradilo od dalších výzkumů v této oblasti fyziky.

Newton - kutil

Newton byl nejen velký myslitel, ale také praktický a manuálně zručný muž. Již jako dítě měl stovky nápadů, vyráběl pro své potěšení papírové draky, sluneční a vodní hodiny, mechanické hračky, brousil skleněné čočky, dělal chemické pokusy. Později vynalezl a do praxe zavedl nejen již zmíněné vrubování mincí jako ochranu proti jejich pilování, ale například také funkční zrcadlový dalekohled, ke kterému vytvořil i nástroje pro jeho stavbu. Z jeho návrhů vycházejí i dnešní největší dalekohledy – jeho jméno nese například teleskop o průměru 2,5 m na ostrově La Palma. Dalším zařízením je sextant, jeho objev ale nepublikoval, což bylo pro něj typické.

Dával před lidmi přednost kočkám

O co více neměl rád lidi, o to více měl rád kočky, a tak se o této jeho lásce tradují četné historky. Protože svému oblíbenému kocourovi musel neustále otevírat a zavírat dveře a vyrušoval se tím při práci, vymyslel a sám vyrobil „kočičí dvířka“ používaná dodnes. Ve spodní části dveří vyřezaný čtvercový otvor o straně 10-15 cm opatřil zavěšenými dvířkami připevněnými pomocí kůže, umožňujícími kocourovi pohyb ven i dovnitř. Vedle nich prý vyříznul ještě menší dvířka pro kotě.

Kdo se s Isaacem Newtonem chtěl setkat, musel do Londýna nebo Cambridge – on sám hranice Anglie nikdy nepřekročil. Přesto měl například dobrý přehled o těžbě a zpracování drahých kovů po celé Evropě a prokazatelně například věděl o těžbě zlata v Jílovém u Prahy a v Banské Štiavnici.

Latinský nápis na Newtonově náhrobku ve Westminsterském opatství v Londýně praví: „Zde leží Isaac Newton, který téměř božskou silou ducha jako první osvětlil pochodní své matematiky tajemství pohybu a tvary planet, drah komet, i přílivy oceánů.“ Prozkoumal rozmanitost světelných paprsků a vlastnosti vznikajících barev, o kterých předtím nikdo nevěděl. Tento horlivý, bystrý a svědomitý badatel vyložil přírodu, historii dávnověku i Písmo svaté a svou filozofií poznal velikost všemohoucího Boha, stejně jako prostě vyjádřil mravní poselství evangelia. Smrtelníci se mohou radovat, že byla mezi nimi taková ozdoba lidského rodu. Narodil se 25. prosince 1642, zemřel 20. března 1727.

Zdroje

Encyklopedia Britannica: 100 nejslavnějších vědců. Brno 2009.

Erckler, L.: Kniha o prubířství. Praha 1974.

Jackson, T. (ed.): Matematika. 100 objevů, které změnily historii. Praha 2013.

Goldsmith, M.: Vědci a jejich tajemství. Brno 2012.

Hart, M.: 100 nejvlivnějších osobností dějin. Praha 1994.

Kolektiv: Ottův slovník naučný. Praha 1988-1908.

Kraus, I.: Fyzika od Thaleta ke Newtonovi. Praha 2007.

Lenard, P.: Velcí přírodozpytci. Praha 1943.

Malíšek, V.: Isaac Newton. Velké postavy vědeckého nebe. Praha 1999.

Mareš, M.: Příběhy matematiky. Příbram 2011.

Nový, L., Smolka, J.: Isaac Newton. Praha 1969.

Pickover, C.: Matematická kniha. Praha 2012.

Štoll, I.: Objevitelé přírodních zákonů. Praha 1997.

Štoll, I.: Jablko - symbol inspirace. Rozhledy matematicko-fyzikální, roč. 82 (2007), č. 2.

Štoll, I.: Dějiny fyziky. Praha 2009.