Lovec transuranů – americký atomový vědec Glenn Seaborg

”Výsledky lidského rozumu musí sloužit lidstvu a nikdy nesmějí být použity na nehumánní cíle.” Niels Bohr

Niels Bohr

Když se již zdálo, že možnosti objevování nových chemických prvků jsou vyčerpány, vstoupil do společenství geniálních fyziků a chemiků dvacátého století budoucí světově proslulý jaderný fyzik a radiochemik Glenn Theodore Seaborg – univerzitní profesor, spoluobjevitel plutonia a řady dalších transuranů, nositel Nobelovy ceny za chemii a vědecký poradce devíti amerických presidentů v otázkách vědy a výchovy. Ještě za jeho života byl po něm pojmenován nový chemický prvek – seaborgium.
Glenn Seaborg se narodil před sto lety, 19. dubna 1912, v malém hornickém městečku Ishpeming (Michigan) v dělnické rodině, jejíž předkové pocházeli ze Švédska. Když mu bylo deset let, rodina se z existenčních důvodů přestěhovala do Kalifornie. Tam Glenn po absolvování střední školy studoval na univerzitě v Los Angeles. Jako student si přivydělával sběrem starého papíru, roznáškou novin, sekáním trávníků a dalšími příležitostnými pracemi, aby mohl uhradit finanční náklady na vysokoškolské vzdělání. Po ukončení studia se stal asistentem v chemickém ústavu univerzity a již v roce 1934 přešel na Kalifornskou univerzitu do Berkeley. Na ní roku 1937 obhájil doktorskou disertaci a této univerzitě zůstal celý život věrný.

Odpůrce použití atomové bomby pracoval na jejím vývoji

V letech 1942‑1946 pracoval v metalurgické laboratoři Chicagské univerzity na projektu první atomové bomby. Ačkoliv se na tomto výzkumném úkolu sám aktivně podílel, byl členem komise badatelů z řad fyziků, chemiků a biologů, která vypracovala odvážné memorandum, adresované ministru války USA. Badatelé se v něm jednoznačně postavili proti použití jaderné zbraně v Japonsku. Tento postoj také vysvětluje pozdější Seaborgův zájem o mírové využití atomové energie i jeho aktivní účast na mezinárodních jednáních o odzbrojení ve světě a o možnostech soužití různých společenských soustav v atomovém věku.

Rektorem své „rodné“ univerzity

V roce 1945 se Seaborgstal profesorem chemie na domovské univerzitě v Berkeley (Univerzity of California at Berkeley), patřící mezi přední a vědecky nejúspěšnější univerzity na světě. Na vrcholu akademické kariéry se ocitl v roce 1958, kdy se stal jejím rektorem.

Přes své nesčetné pedagogické a vědecké povinnosti se po celý život aktivně zajímal o atletiku a další sporty a vedl atletickou asociaci západních univerzit. V letech 1961‑1968 byl předsedou komise pro atomovou energii a členem Národní akademie věd USA. Nobelovu cenu za chemii pro rok 1951 obdržel spolu se svým kolegou z Berkley profesorem fyziky E. M. McMillanem za objevy v oblasti chemie transuranů – prvků ležících v Mendělejevově periodické soustavě prvků za uranem. Jeden z nejznámějších vědců minulého století zemřel na jeho samém konci 25. února 1999 v městečku Lafayette v Sanfranciské zátoce.

V centru zájmu: chemie jaderných přeměn

Ve své vědecké práci se Seaborg zabýval především problémy chemie jaderných přeměn. Dosáhl přitom velkých úspěchů v získávání uměle připravených chemických prvků. Nejdříve ve spolupráci s E. M. McMillanem, J. W. Kennedym a E. C. Wahlem připravil a izoloval v jaderné laboratoři v Berkeley bombardováním uranu jádry deuteria 23. února 1941 nový prvek s atomovým číslem 94 – plutonium. Rok předtím objevili McMillan a P. H. Abelson první transuran, který nazvali neptunium. Oba prvky mohou za své jméno děkovat tomu, že za planetou Uran byly v naší Slunečné soustavě v době objevu známy dvě další planety: Neptun a Pluto (astronomové dnes již Pluto mezi planety neřadí). Aby bylo možné prozkoumat vlastnosti plutonia, bylo třeba ho vyrobit v dostatečném množství. Ale ostřelováním jader uranu pomocí cyklotronu se ho za celý rok podařilo vyrobit pouze půl miligramu. Se svými spolupracovníky se mu přes to podařilo prozkoumat nejen chemické vlastnosti tohoto radioaktivního a toxického prvku, ale vypracovat i technologii velkovýroby plutonia v atomových reaktorech.

V roce 1944 se podílel na objevu prvků s atomovými čísly 95 a 96, které byly nazvány americium a curium, v roce 1949 na objevu prvku s atomovým číslem 97 nazvaného berkelium a v roce 1950 prvku s atomovým číslem 98 – kalifornium. Prozkoumal chemické vlastnosti těchto prvků, určil jejich atomovou strukturu a místo v periodické soustavě.

Název prvku podle svého objevitele ještě za jeho života

Svými výzkumy otevřel cestu k objevům dalších transuranů – einsteinia, fermia, mendelevia, nobelia a lawrencia (dnes je jich prozatím známo 24). Návrh amerických vědců na pojmenování prvku s atomovým číslem 106 – objeven byl téměř současně ve dvou světových laboratořích v roce 1974 v sovětské Dubně a v americkém Berkeley – po dosud žijícím vědci vzbudil značné rozpaky a diskuze ve vědeckém světě. Po mnoha debatách bylo konečně na zasedání IUPAC v roce 1997 definitivně potvrzeno pojmenování tohoto prvku seaborgium s chemickou značkou – Sg.

Nejlepší objev – manželka

V hektické válečné atmosféře roku 1942 se Seaborg rozhodl představit svoji vyvolenou dívku Helenu Griggsovou – sekretářku vynálezce a konstruktéra cyklotronu E. Lawrence – rodičům v Kalifornii. Při zpáteční cestě vlakem z Los Angeles do Chicaga se neplánovaně rozhodli uskutečnit svatbu. Vystoupili v nevadském městě Caliente, neměli však momentálně k dispozici oddávajícího úředníka. Naštěstí byl zástupcem místního šerifa absolvent univerzity v Berkeley; ten byl šťastný, že může svému tehdy již známému kolegovi pomoci. Usadil snoubence mezi balíky do poštovního kamionu, který je dopravil do 25 km vzdáleného krajského města Pioche, kde byli konečně oddáni. Svědky na jejich svatbě byli úředník a vrátný na radnici. Přes tyto peripetie jim manželství se šesti dětmi vydrželo 56 let. Seaborg často laskavě říkal o své manželce, že „jde o jeho nejlepší objev”.