Dora Dora

„Já si moc ráda hraju. Moje nejhezčí věci vznikají někdy i nad ránem a já se u toho třeba dívám na oblíbený film. Občas k těm věcem i promlouvám a řada z nich má dokonce ve finále i své vlastní jméno.“ Přiznává výtvarnice-nevýtvarnice Monika …, se kterou jsem si nedávno moc hezky popovídala.

1. Jak jste se ke své práci výtvarnice dostala a co všechno děláte?

Já se vlastně za výtvarnici nikdy nepovažovala. Nemám ani žádné umělecké vzdělání. Umění ale miluji a po celý svůj dosavadní život jsem se neustále pohybovala mezi umělci. Právě to mělo možná vliv na to, že přes své vzdělání – zahraniční obchod – jsem se začala ke sklonku čtyřicítky orientovat na umění. Zpočátku jsem s uměleckými předměty jen obchodovala, později jsem ale začala sama malovat a tvořit. A začala jsem vskutku velmi odvážně – tvorbou interiérů. Moc se mi líbilo štětcem a barvami měnit náladu místností, a i když mi zpočátku důvěřovalo jen pár známých, později jsem vytvářela interiéry pro kluby, restaurace, hotely a dokonce i ordinace lékařů. Od obrovských ploch jsem najednou (ani nevím vlastně jak) přeskočila k miniaturním malbám. Seznámila jsem se totiž s úžasným českým vynálezem – skleněným pilníkem na nehty. Tehdy mě napadlo, že právě tento kousek skla dává možnost skloubení užitkové hodnoty s hodnotou estetickou (uměleckou). Moje první pilníky byly jen malované, ale po objevení techniky lepení skleněných krystalků jsem se pustila do kombinací zdobení všech druhů. A jen náhoda chtěla, že jsem narazila na rozkošný nebytový prostor na Malé Straně a rozhodla jsem se pro maloobchodní prodej těchto věciček. Sortiment se rozrůstal a spousta nápadů přicházela přímo od koupěchtivých zákazníku. Stačilo, aby se zákazník zeptal, jestli k tomu skleněnému pilníku nemáme třeba ozdobný hřeben do vlasů, a druhý den už byl ve vitríně obchodu. Hodně jsem se na začátku přizpůsobovala, ale po roce mravenčí práce jsem nabyla toho potřebného sebevědomí k tomu, abych na pult své prodejny položila ku příkladu i pilník na železo pro kutily, ozdobený malbou a barevnými krystaly.

2. Pilníky, myši k počítačům, mobilní telefony … Máte nějaký zvláštní vztah k technice?

Můj vztah k technice je takový, že já odjakživa obdivovala lidi, kteří se dokážou takhle živit a jejich práce je baví. Já těmhle věcem vůbec nerozumím, a tak jsem svůj obdiv chtěla vyjádřit tím, že jsem pro své kamarády udělala pár věciček, abych jim dokázala, že i taková úplně obyčejná pracovní pomůcka, jakou je třeba myš k počítači, může mít nejen spoustu DPI, ale také spoustu krásných kamínků, které při práci nepřekážejí, ale jsou naopak velmi příjemné na dotek a především na pohled. Vždyť proč by nemohl mít IT specialista na stole položenou hezkou, roztomile kýčovitou věc?

3. Prý jste velký „pracant“ a všechno vyrábíte úplně sama. Jak to zvládáte?

Já nevím, jestli jsem zrovna pracant, protože to, co považuji za skutečnou práci, mi právě někdy dělá i problémy. Tvorbu všech těch věciček, o kterých mluvíme, považuji za své rozptýlení a hru. Kdo mě kdy měl možnost u mé „práce“ vidět, určitě se i trochu pobavil. A nedávno mi kamarádka, která měla tu čest, řekla, že příjemným zjištěním pro ní je, že u toho nevyplazuji jazyk. Někdy mám toho opravdu hodně, ale mám děsně nevýhodnou povahu – nedokážu se v tomto duchu na nikoho spolehnout a i přes spoustu dobrých rad od mých kamarádů – neumím udělat návrh a dát to vyrábět jinde. Každý kus chci udělat já sama a to mě občas dostává do nepříjemných situací, kdy mi den splyne s nocí a já u toho svého hraní si s krystalkami zapomínám na běžné věci, které jsou důležité pro život a třeba pro chod mé firmy. A neumím odpočívat!

4. Pro koho zejména jsou vaše věci určeny?

To je moc těžká otázka … Já si původně myslela, že si tyhle věci budou pořizovat převážně mladí lidé a pak jednotlivci, kteří se chtějí nějak lišit třeba tím, že budou mít v práci na stole vedle počítače něco, co nemá nikdo jiný v kanceláři. Ale moc mě překvapila jedna stará paní, která se asi tak měsíc rozhodovala, jestli si koupí červenou myšku s růžovými krystalkami nebo stříbrnou s bleděmodrými. Byla se na ně v mém obchůdku podívat několikrát a nakonec jsem jí řekla, že když se neumí rozhodnout, tak ať se doladí s barvou věcí kolem počítače. Ona mi k mému obrovskému překvapení řekla, že nemá žádný počítač, ale že se jí ta myška natolik líbí, že ji chce položit na parapet okna ke kytičkám a keramickým zvířátkům. To mě tak dojalo, že jsem ji tu myšku prostě musela darovat…

5. Není vám líto se s věcmi později rozloučit – prodat je – darovat? Určitě k nim máte vztah …

Samozřejmě, to je občas těžké. Zvlášť, když se k té věci pojí něco, co ta věc na pohled vůbec neprozrazuje. Když mi třeba malé dítě, které náhodně nakoukne do mého ateliéru, poradí, že uprostřed té záplavy zelených kamínků by měl být jeden velikánský fialový. Jako obal čokolády … Když mám k některé z těch věcí opravdu mimořádný vztah, schválně ji tak prodražím, aby ji nikdo nekoupil. A pak mi je líto, když se přece najde někdo, kdo vás „prokoukne“, vycítí z té věci něco mimořádného a nejen, že si ji i přes její velkou cenu koupí, ale vychutnává si to – jak mu ji hezky balíte, uložíte do taštičky a pak mu ji s úsměvem podáte. V ruce vám po ní zůstanou peníze, které sice potřebujete, ale stejně trošku posmutníte. Ale co! O to větší důvod zavolat svému myšímu dealerovi Michalovi Jeřábkovi, aby co nejrychleji dodal onen typ myši, a pokud ji ještě máte čerstvě ve své paměti, vyrobíte si pro sebe vlastní kopii.

7. Máte svou oblíbenou „myšku“ nebo jinou věc?

Já mám strašně ráda jednu myšku, která z pohledu zákazníků asi není nic moc (leží ve vitríně už celkem dlouho a není ani drahá), ale pokaždé, když se na ní podívám, mám radost z toho, co dělám. Jsou věci, které považuji za nezdařené, ale přesto se prodají okamžitě. Asi ta myška čeká na někoho, kdo v ní uvidí to, co já … A to se vážně stává. Třeba celého půlroku se na nějakou věc nepodívá ani jediný člověk a pak přijde někdo, kdo úplně při pohledu na tu samou věc zajásá a okamžitě ji chce a potřebuje vlastnit.

8. Kde berete nápady, inspiraci?

Snažím se vnímat všechno, co se kolem mě děje. Občas se přistihnu při tom, že zkoumám barvy jídel a ta, která mám ráda, si pak promítám kompletně v jejich barvách (až mám z toho někdy hlad). Už mnohokrát se stalo, že na nějaké myšce k počítači, nebo na USB disku, se objevila zvláštní barevná kombinace hnědých, fialových a béžových kamínků a já jen z povzdálí sledovala, jestli třeba člověk, který právě tu myšku obdivuje, nedostane taky chuť na knedlíky s masem a se zelím. Inspiraci vidím ve všem. A barvy na mě působí velmi silně. Taky mé vlastní nálady a nálady mého blízkého okolí. Když je mi smutno, tím víc potřebuji pracovat a tvořit. Ale nemyslím, že bych své špatné nálady vnášela do těch věcí. Naopak. Tvořím ty nejdivočejší a nejbarevnější kombinace a postupně se dostávám do lepší kondice. Kdo mě už nějakou dobu zná, dokáže vám říct při pohledu na kteroukoliv věc, jestli mi bylo v tu chvíli, kdy jsem ji tvořila, fajn, nebo ne…

9. Co znamená Dora Dora?

Když jsem přemýšlela nad názvem obchůdku, byly u mě zrovna moje řecké kamarádky Martha a Tena. Řešila jsem to, že nechci anglický název obchodu (jak je vidět na každém druhém obchodě ve městě), ale ani český. Já miluji latinu a pro spoustu svých věcí mám latinské názvy. Ale tehdy mě zrovna nic nenapadalo. Martha mi prozradila, že v řečtině se dárek řekne „dora“ a bylo to. Abychom předešli tomu, že si bude kdokoliv myslet, že majitelka obchodu se jmenuje Dora, tak vzniklo Dora Dora. To se mi moc líbilo. Bylo to takové dynamické a úderné. A připomínalo mi to taky ostrov, který bych v životě moc ráda navštívila a mluvím o tom už řadu let (Bora Bora). Co je však moc zajímavé, že ještě žádného Řeka, který kdy vstoupil do mého obchodu nenapadla tahle souvislost (asi proto, že v řečtině se to přece jenom jinak píše). Zato však Japonci si ho moc oblíbili a dá se říct, že mě navštěvují téměř každý den. Byla to pro mě trošku záhada, ale pak mi jeden Japonec vysvětlil, že to má hned několik důvodů. Dora znamená v japonštině „gong“, a když chcete něco vyjádřit jako zdrobnělinu, tak to slovo zopakujete. Takže na ně to působí jako „malej gong – gongíček“. Krom toho je prý v Japonsku nejoblíbenější počítačová hra Dora Dora a navíc jim to zní velmi něžně a laskavě. No a pro Čechy jsem stejně automaticky paní Dora … ;-)

Umělecké předměty paní Moniky si můžete prohlédnout na webových stránkách http://www. doradora.cz a brzo už také na e-shopu, kde se dají i objednat. Koupit si je můžete v její malé galerii – obchůdku s názvem DORA DORA na Malé Straně v Praze.