Když nám bourali starou Prahu

Letos uplyne 120 let, kdy se masivními demolicemi začal uskutečňovat tak zvaný asanační zákon, v jehož rámci se v Praze zbouralo židovské ghetto v Josefově a část Starého i Nového města včetně dnes již legendárního Podskalí. Šlo o jednu z největších rekonstrukcí historické zástavby v Evropě. „Chodívám teď v uličkách města pražského a mám den ode dne větší dopal, že se vše bourá. Ať si mluví moderna architektury nevím co – přirostou jisté kameny k srdci a marně se ptám, kde je ona objektivní definice, onen názor, který by spojoval všechno, jak lásku k pokroku i lásku k rodné půdě, a tak i umělecké přesvědčení." (Z dopisu malíře Antonína Slavíčka profesorovi historie Jaroslavu Gollovi v roce 1901.)

Ottův slovník naučný k pojmu asanace

„Asanace je stavební úprava měst, aby se dosáhlo lepších zdravotních poměrů. Hlavními podmínkami zlepšení zdravotního stavu velkých měst je vybudování soustavné kanalizace a zavedení zdravé pitné vody. Kromě toho nutno regulovati vodoteče a vysušiti bažiny v okruhu velkých měst. Dalším zdravotním nedostatkům lze čeliti výkupem a zbořením starých a nehygienických domů a založením nových čtvrtí. Nové regulační plány navrhují proto nejen nové ulice široké a vzdušné, ale i vylučují z obydleného obvodu měst velké průmyslové závody."

Asanační zákon srovnal část historické Prahy se zemí

Na samém konci 19. století panovalo mezi lidmi nadšení pro vše nové a moderní. Získat nové parcely a objekty představovalo obecný zájem a hlavně v té době neexistoval žádný zákon na ochranu památek. Na přelomu 19. a 20. století zasáhla radikální přestavba celou centrální část Prahy. Nová zástavba představovala na svou dobu vysoký standard. Z dříve chudinské „středověké“ čtvrti se stala luxusní zóna secesních domů, ovšem za cenu ztráty řady unikátních a ve světě ojedinělých kulturních památek.

Důvody asanací

K podobným asanacím došlo i v jiných evropských městech, např. ve Vídni, Hamburku, Bruselu, Neapoli, Stuttgartu či v Paříži. Jejich hlavním cílem bylo vybudovat nové reprezentativní obchodní a obytné části v samém jádru města, v případě Prahy v sousedství Staroměstského náměstí. Město toužilo po širokých bulvárech vídeňského nebo pařížského formátu, namísto úzkých středověkých uliček.

Kořeny asanace jsou však starší. Jedním z přelomových momentů předjímajících věci bylo rozhodnutí pražských radních z roku 1866, že již nadále nebude využíváno opevnění města. Na to navazovalo vyjádření Spolku architektů a inženýrů v království Českém v roce 1873. Mimo jiné definuje, jak se mají stavět ulice, jak se má hospodařit s pitnou vodou či nakládat s odpadky. Architekti psali rovněž o potřebě vybudovat nová nábřeží a regulovat Vltavu.

Osudy židovského města

Josefov, do roku 1850 známý pod jménem Židovské město (německy Judenstadt nebo také Židovské ghetto, Židovská čtvrť či hovorově V Židech), byl na základě tehdy nového prozatímního obecního zákoníku připojen jako pátá nejmenší městská čtvrť k Praze. Měl rozlohu 8,81 ha a ležel mezi Starým městem a rychle se rozvíjejícím Karlínem.

Židovské gheto bylo přejmenováno z rozhodnutí císaře Josefa II., který se v době svého osvícenského způsobu vlády choval k židovskému obyvatelstvu mírně a bez větších represí. Po staletí museli Židé v Praze žít v přelidněném a zdí i ostnatým drátem ohrazeném území, ve kterém panovaly neřešitelné a katastrofické hygienické podmínky i vysoká kriminalita. Lidé zde podle statistik mnohem častěji umírali na infekční choroby, kromě jiného v důsledku závadné studniční pitné vody (jmenovitě na břišní tyfus). Změť křivolakých úzkých neprosluněných uliček byla zcela bez kanalizace a řádného osvětlení a domy, které měly svoje základy již ze středověku, byly přeplněné.

Majetkové vztahy k jednotlivým objektům byly nejasné. Z důvodu neschopnosti platit nájem bylo běžné, že ve dvoupokojovém bytě žily tři i více rodin. Na podlaze v jednotlivých místnostech byly dokonce bílé čáry, které oddělovaly životní prostor jedné rodiny od druhé. Díky patentům císaře Josefa II. a zejména po zrušení zákona o nuceném pobytu Židů v ghettu se jeho movitější obyvatelé rychle stěhovali jinam. Sem naopak zamířila pražská chudina, žebráci, vetešníci, prostitutky a další podivná individua včetně tzv. galérky; kdo z hříšníků se chtěl schovat před zákonem, zamířil „do Židů“.

Rýsoval se „velkolepý developerský projekt“

Celá čtvrť byla známá svými bazary s nepřeberným sortimentem nového i použitého zboží často pochybného původu, množstvím hospod a nevěstinců. Kdo chtěl i ze spořádaných Pražanů cokoli výhodně prodat nebo sehnat, zamířil do těchto míst. Není divu, že pro město a jeho radní byl takový stav neúnosný. Navíc se Praha rozrůstala o nové čtvrti jako Holešovice nebo Smíchov a Josefov byl dopravně neprůchodný a celá čtvrť se musela složitě objíždět. Z dnešního pohledu bychom řekli, že to byla situace jako stvořená pro velkolepý developerský projekt.

Hlasy pro i proti

S prvními přípravami asanace se začalo v roce 1882, kdy byl poprvé předložen k projednání vlastní projekt Finis ghetto architektů A. Hurtiga, M. Strunce a J. Hejdy, který zvítězil ve veřejné soutěži a původně předpokládal i vybourání skoro celého Starého města. Konečný plán byl přijat jako zákon o rok později (vstoupil v platnost 7. dubna 1893), kdy také zahájila činnost magistrátní asanační kancelář. Následující průtahy způsobil rozsah zatracovaného i obdivovaného projektu a odmítavý postoj části Pražanů, i jeho stavebně-projekční náročnost a vysoké náklady.

Pražská Avenue des Champs-Elysées

Celý obvod asanace, rozdělené do 38 částí, měl rozlohu 380 tisíc metrů čtverečních a postihl přes 600 domů. Jeho součástí bylo rovněž zbourání několika synagog (např. Velkodvorské, Cikánovy či Nové) a přebudování systému ulic, resp. jejich srovnání se zemí a rozšíření. Zůstalo pouze šest synagog (Klausová, Maiselova, Pinkasova, Staronová, Španělská a Vysoká synagoga), Židovská radnice a Starý židovský hřbitov. Součástí jiného plánu bylo i směřování dnešní Pařížské ulice – nově z Václavského náměstí skrze Letenskou pláň až k nejvyššímu sněmu. Tento záměr však nedostal podporu od místního obyvatelstva a tak je dnešní Pařížská ulice vedena ze Staroměstského náměstí na Čechův most. Tento záměr měl napodobit Avenue des Champs-Elysées v Paříži.

Samotné vystěhování a bourání ovšem začalo až před 120 lety v roce 1896, kdy městská rada přikročila k organizaci vyvlastňovacího řízení s majiteli realit v prvních čtyřech asanačních skupinách, zahrnujících ke zbourání 65 domů převážně v Josefovském katastru. Nájemníci dostali výpověď a tisíce osob se muselo vystěhovat. Většinou se však na stěhování těšili, protože zpravidla se dostali do moderních domů a bytů v jiných čtvrtích. Z dnešního pohledu je zajímavé, že se majitelé domů sdružili do spolku a nadšeně asanaci podporovali. Měli však obavy, že by radní mohli podlehnout korupci ze strany některých finančních domů a oni by na prodeji prodělali. Požadovali proto, aby se na realizaci projektu podílelo co nejvíce podnikatelů. To se jim však nepodařilo; stavební povolení naopak získalo jen několik firem.

Již tehdy zavládly podnikatelské zájmy

V počátcích masivních demolicí došlo k řadě necitlivých zásahů do historické zástavby vlivem silných podnikatelských lobby a z asanace se stal prostředek prosazování soukromých zájmů. Proto později pod tlakem veřejnosti probíhala asanace již uvážlivěji a zůstala zachována celá řada památek. Bourání se táhlo až do roku 1903, kdy asanační zákon přestal platit. Nicméně od tohoto roku se jeho platnost prodlužovala v desetiletých cyklech až do roku 1943, kdy přestal platit definitivně.

Obránci historické Prahy vytáhli do boje

Hned od počátku realizace asanačního zákona se začaly v tisku a na schůzích nejrůznějších spolků objevovat protesty vyjadřující odmítavý postoj části široké veřejnosti i duchovních elit, zformovaný od roku 1900 do silného hnutí Za starou Prahu. Jeho záměrem bylo zachovat pražské památky a zabránit všeobecnému bourání. Prvním mementem bylo zboření krásného měšťanského domu Jana Melantricha s renezanční fasádou a malebnou lodžií v nádvoří. Patrně nejvýraznějším a výbušně laděným byl tzv. Velikonoční protest z dubna roku 1896, napsaný spisovatelem Vilémem Mrštíkem. Mimo jiné zde prohlašuje, že Praha přijde o svůj malebný ráz, který nahradí „tupé činžáky vkusu odporného. Bratři Mrštíkové společně s malířkou Zdeňkou Braunerovou, ale i s řadou dalších umělců, vědců, politiků a jiných významných osobností (A. Jirásek, O. Březina, F. X. Šalda, M. Aleš, J. V. Myslbek), se v následujících letech proti „nevzdělanosti tehdejších pražských radních a strůjců asanace“ významně angažovali a ještě přitvrdili ve svém příkrém odsudku Bestia triumphans: „Praha zlým svým příkladem stává se už jakýmsi nakažlivým morem páchnoucím pelechem všeho nevkusu a dovoleného barbarství".

Původní Josefov v díle umělců

Asanace Starého a Židovského města do této pražské lokality přivedla také vrcholného představitele českého výtvarného umění Antonína Slavíčka, který si dokonce dočasně zřídil ateliér poblíž Židovské radnice a při mnoha příležitostech dal najevo svůj nesouhlas. Z řady malířských vyjádření atmosféry židovského ghetta připomeňme jen obraz Ze staré Prahy (1902), zachycující staré domy ve Zlaté uličce, kdysi nejživější obchodní tepně této čtvrti, po zbourání protějšího bloku okolo Maiselovy synagogy. Omšelé omítky, zašlé zdivo starých domů a prejzové střechy dávají dílu zvláštní nostalgickou náladu. Ghetto bylo mimo jiné také zachyceno na olejomalbách Jana Bedřicha Minaříka a na 150 akvarelech Václava Jansy z let 1895-1899. Nenávratně mizející historické části Prahy zachytila rovněž celá plejáda uměleckých fotografů, jako byl F. Friedrich, J. Eckert, J. Kříženecký či Z. Resch.

Prostředím asanovaných částí Prahy se inspiroval i spisovatel literatury pro mládež a významná osobnost českého skautského hnutí Jaroslav Foglar zvaný „Jestřáb“ při psaní svých příběhů o tajemných Stínadlech a o klubu Rychlých šípů (Tajemství Velkého Vonta, Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří). Předobrazem Vontů se žlutým špendlíkem na klopě mu byly především klukovské party z těchto oblastí, známé svou výbojností a uzavřeností.

Bilance Klubu za starou Prahu

Skupiny příznivců i odpůrců byly tehdy stejně velké, takže asanace později postupovala uvážlivěji a tlak veřejnosti pomohl zachránit řadu památek. Naštěstí i tehdy vznikl kompromis a nezbouralo se vše. Podle PhDr. Kateřiny Bečkové z Klubu za starou Prahu byla bilance první fáze asanace následující: Celkem bylo zakoupeno 222 domů, 2 masné krámy, 2 parcely, plochy od 22 domů, podíly na 3 domech, 93 celých dílců a podíly na 4 dílcích. Zbořilo se celkem 128 domů obecních a 22 domů samotnými vlastníky nemovitosti. Prodalo se 53 celých stavenišť a plochy na doplnění 25 stavenišť. Vzniklo 67 novostaveb.

Podle názoru současných odborníků není jednoduché jednoznačně vyhodnotit asanaci Prahy ani dnes. Náš přední historik architektury, odborný publicista a vysokoškolský učitel Zdeněk Lukeš k tomu uvádí: „Pohled je z dnešní perspektivy již opravdu smířlivější, byť dnes by to patrně již nikdo tak neudělal. Ale musíme si uvědomit, že tehdy byla zcela jiná situace, navíc řadu těch nových domů hodnotíme jako velmi cenných“.