Chlapec a hvězdy

„A koukej už spát!“ Chlapec položil poslušně svou střapatou hlavu na polštář a zavřel oči. Matka ještě jedním pohledem zkontrolovala stav pokojíku – na to, že ho obýval dvanáctiletý kluk, byl celkem uspokojující – zhasla a zavřela za sebou dveře.

Chlapec oči opět otevřel. Nechtěl spát. Ani si dnes nebude číst se skomírající baterkou pod přikrývkou. Plánuje něco daleko zajímavějšího. Na takovou jasnou bezměsíčnou noc čekal dlouho. Jenom nesmí usnout. Z mámina pokoje zazníval šum ztlumené televize. Venku už byla tma, kterou narušovaly jen lampy pouličního osvětlení. I přes stažený závěs, kterým se pootevřeným oknem snažil dovnitř dostat nesmělý jarní vánek, pronikal do pokojíku tlumený přísvit. Chlapec ležel na zádech s rukama pod hlavou a pozoroval odlesk světla na modelech kosmických kabin, které se vznášely zavěšené na nitích nad jeho postelí. Stěny pokrývaly velké mapy hvězdných obloh. Ale barevné tečky hvězd na nich teď nebyly vidět. To za závěsem a za okny, za světly pouličních lamp, tam svítily ty skutečné. Jen co máma usne...
Chlapec se probudil s trhnutím. Ruce pod hlavou měl dočista strnulé. Vedle už bylo ticho. Máma spala. Pootevřeným oknem zaznívalo odbíjení věžních hodin ze zámečku ve vzdáleném parku. Chlapec rozsvítil ciferník náramkových hodinek, které si nechal na ruce. Jedenáct hodin! Nejvyšší čas. Vyklouzl z postele, hodil na sebe šaty složené na opěradle židle a jarní bundu z háčku na stěně. Na rameno zavěsil stočenou deku, za opasek baterku šajnovku pětibuřtovku. Vylezl na podezřele uklizený stůl pod oknem. Pootevřené okno rozevřel dokořán, otočil se a začal se jím soukat ven. Nohama našmátral příčli roštu, připraveného u zdi patrového domku pro budoucí popínavé rostliny. Jednou tu určitě vyrostou. Až je zasadí. Ale teď sloužila pergola jako osvědčená cesta pro chlapcovy noční toulky.
Poslední hmat, seskok s poslední příčle, a chlapec byl na zahradě. Ještě se ohlédl na matčino okno. Nesvítilo, jen se slabě lesklo za balkonem s proutěnými křesly. Prolezl dírou v plotě, zakrytou slabě šumícím a silně vonícím šeříkovým keřem. Byl na ulici a běžel mezi řadami nových domků, až doběhl k polím. Tady se asfaltová cesta měnila ve stoupající úvoz. Chlapec se zastavil a ohlédl se. Úhledné stádečko rodinných domků za ním dýchalo klidem. Líní psi už spali, ti zběsilí se ještě neprobudili. Chlapec vstoupil mezi keře kvetoucích hlohů, zastiňující světlo okrajové lampy. Ale baterku nerozsvítil. Čím dále šel, tím větší byla tma a tím více poslední lampa svítila.
Chlapec vyšel z hlohů, stín před ním byl stále ještě patrný. Teď se nad ním rozložilo obrovské černé nebe plné nehybných hvězd. Přešel první pahrbek, který skryl všechna světla a všechny stíny nedalekého městečka. Hlinitá cesta se měnila v kamenitou, jak šel dál a výš. Byla tma, ale svítilnu ještě nepoužil, šetřil si baterie. Vzduch byl plný řídkého hvězdného svitu, cesta mezi tmavými loukami jako by sama svítila bíle tichým světlem beze stínů. Neudržované louky zarůstaly náletovými borovicemi a modříny, tvořícími místy malé hájky. Po půl hodině byl u cíle. Opustil cestu, teď už spíše pěšinu, a vydal se vpravo k nevysokému pahorku, na jehož vrcholu ze žulového podloží vyrůstal rozložitý kámen s prohlubinou na vrcholu, vytvářející jakési přirozené lůžko.
Zde kdysi spočívaly obětiny pradávným bohům. Teď si na skalce rozbalil chlapec deku, aby zmírnila tvrdost a drsnost hrubozrnného povrchu. Lehl si na záda, ruce opět pod hlavou, ale tentokrát nehleděl skrz mihotání kosmických modelů na bílý strop, žíhaný světlem venkovní lampy. Hleděl přímo do kosmu, cítil, že kosmos nezačíná někde vysoko a daleko, ale že je tady, dotýká se přes atmosféru přímo jeho těla. Záda mu hřála chladnoucí skála, neochotně vydávající teplo, jež trpělivě střádala ve slunečním úpalu celý den. Chlapec měl pocit, jako by se vznášel na hladině – před sebou volnost prostoru a za zády kotvu Země.
Černá báň nebe byla propíchána skleněnými špendlíkovými hlavičkami hvězd. Většinou byly bílé, některé zářily doruda, jiné slabě domodra. A ta hvězda právě nad jeho hlavou plála vysloveně zeleně.
Byla půlnoc, ale chlapec se nebál. Ležel ve hvězdnatém tichu. Městečko už bylo daleko, strašidla v nedalekém lese se také rozhodla, že dnešní noc nebudou rušit. Žádné víly netančily, žádný vodník neskřehotal nad prochládajícími rybníčky. Ani duchové dávných obětí, jejichž nějaké molekuly krve by se možná ještě našly ve spárách žulového obětiště, neskuhraly. Chlapec na tohle nevěřil, proto ho žádný zběsilý půlnoční duch nemohl ohrozit. Chlapec věřil ve družice. Zrovna jednu slabou uviděl, jak si to pomalu trasírovala od severu k jihu.
Byla jasná májová noc, chlapec ležel na žulovém lůžku a hvězdy nad ním zářily. Určitě kolem nich krouží spousty planet. Na některé možná jiný chlapec právě teď leží s nebem plným hvězd nad hlavou, sám uprostřed sametové noci, dívá se ke Slunci a potichu si říká, stejně jako ten chlapec zde dole: „Ahoj, jsi tam?“
A pak chlapec uchopil svou baterku šajnovku pětibuřtovku, jejíž nové baterie dosud chránil před zbytečným svícením, zamířil reflektor vzhůru a rozsvítil. Zhasl, a znova. Blik! Blik!!Blik blik! Objel celé pole hvězd. Snad na některé z nich zachytí jeho signál: „Ahoj, jsem tady!“
Pak se zvedl, oprášil ze sebe drobný žulový prach, sbalil deku a vydal se domů. Na cestu mu zasvítil krásný tečný bolid, po němž zůstala zvlněná stopa zeleně fosforeskujícího vzduchu. Něco si přál.
Ani nevnímal, jak se dostal zpátky domů. Přivřel za sebou okno, shodil ze sebe šaty, vlezl pod přikrývku – a usnul, jako když ho do noci hodí.
Často pak na ten zážitek myslel. I když byl dospělý, tak na něj myslel. To už věděl, že žádná baterka ke hvězdám nedosvítí. Ani lasery, kterými se v práci bavil. Tedy ne ještě tahle generace laserů. Možná ta příští. Ale tu už bude muset sestrojit někdo jiný, možná můj vnuk, uvědomoval si chlapec, když byl už starý, když umíral ve starém proutěném křesle na balkonu starého domku porostlého psím vínem a díval se mlčícím hvězdám do tváře.
Něco si přál. Tehdy, když se vydal na tu divnou pouť mezi duchy lidožroutských obětí a lesní strašidla. Přání se mu splnilo, aniž věděl. Podivnou náhodou právě v tu dobu proletěla kolem Země miniaturní rychle rotující černá díra, která zachytila jeden z chlapcových náhodných bliků, fokusovala ho do rovnoběžného paprsku a namířila právě k té krásné zelené hvězdě, co měl nad hlavou. Možná to nebylo přesně v ten okamžik a možná nebylo odesláno světlo chlapcovy baterky, ale možná, že ano.
Protože po dalších sto letech hvězdy odpověděly.

Nová soutěž
Vážení čtenáři, loňská soutěž sci-fi povídek a reportáží se vám asi líbila (a nám se líbily vaše příspěvky), tak jsme se rozhodli pokračovat a vyhlásit nová témata na rok 2005. Až do konce září nám můžete posílat soutěžní literární výtvory na témata:

a) Můj oblíbený vynález, a co by se stalo, kdyby k němu nedošlo
b) Jak jsem se setkal s něčím nevysvětlitelným

V prvním případě si představujeme vaši úvahu o vynálezu, který dal směr nějakému oboru a jak by se asi daný obor vyvíjel, kdyby k tomu vynálezu nedošlo, v druhém případě zdokumentujte nebo fabulujte vaši zkušenost s něčím, co vám rozum nestačil vysvětlit. Pište na adresu redakce, nebo mailujte na tretipol@volny.cz nebo na dufkom1.hsp@mail.cez.cz do 30. 9. 2005. Tři nejlepší, které vybere redakční rada za každé téma, budou
odměněni hodnotnými věcnými cenami, všichni soutěžící pak knihou, příspěvky budou uveřejněny na webu.

Už se těšíme! Pro inspiraci vám zde přinášíme sci-fi povídku od renomovaného autora.