Devět systémů podporujících život na Zemi

Lidstvo může prospívat na této planetě jen tehdy, dokud k nám planeta bude vlídná. Jaké jsou však limity „vlídnosti“? Tuto otázku si v roce 2009 položil Johan Rockström, profesor na universitě ve Stockholmu, v rámci prvního vědeckého rozboru bezpečných životních podmínek. On a jeho 28 spolupracovníků je nazvali planetárními hranicemi. Varovali, že jestliže překročíme kteroukoliv z těchto hranic, riskujeme destabilizaci života podporujících systémů a uvedení planety do chaotického stavu. Špatnou zprávou je to, že lidstvo již překročilo čtyři z uvedených devíti hranic. Redaktor Fred Pearce klade Johanu Rockströmovi následující otázky.

Jaká je dolní mez pro Zemi a lidskou civilizaci?

V posledních 10 000 letech byla naše planeta v jedinečném stabilním stavu v rámci Holocénu. Je to éra, během níž se lidská civilizace vyvinula od lovců-sběračů až po digitální technologii. To je vše, co víme. Ale lidstvo dnes iniciuje změny, jako je například globální oteplování a vymírání druhů. Tyto změny nás tlačí za hranice život podporujících systémů, které podporovaly Holocén. A změny by mohly být náhlé a nevratné a nevíme, kde to všechno skončí.

Jaké jsou to hranice?

Je jich celkem devět. Tři mají planetární rozměr: oceány, atmosférické klimatické systémy, stratosférická ozonová vrstva. Každá z nich má hranice, po jejichž překročení číhá nebezpečí. Potom následují biosférické hranice, které pomáhají regulovat hranice planetární. Je to biologická diverzita, hydrologický cyklus, zemský pokryv (například lesy), a tok živin důležitých pro život, jako je dusík a fosfor. Dále jsme identifikovali dvě kategorie věcí, které jsou v přírodě cizí, jako je např. aerosolové znečištění ovzduší, které mění energetickou bilanci Země a ovlivňuje regionální klimatické systémy, jako jsou jihoasijské monzuny.

Jak zjistíme, že jsme překročili planetární hranice?

Za posledních 30 let značně pokročily vědecké poznatky o systémech Země, ale přesto ještě nevíme, kde jsou jejich kritické hranice. Proto aplikujeme preventivně opatrný přístup. Hovoříme o bezpečných či vysoce rizikových zónách. Mezi nimi je zóna neurčitostí - nevíme,co se může stát. Planetární hranice jsou na nižší úrovni neurčitostí.

Jaká je hranice u klimatické změny?

Pro klimatickou změnu jsme volili atmosférickou koncentraci nejdůležitějšího skleníkového plynu - oxidu uhličitého. Rozsah neurčitosti je mezi 350 až 450 ppm, takže planetární hranice je 350 ppm Současná hranice je 410 ppm a začínáme již pozorovat nebezpečné následky. V oceánech lze pozorovat oteplování, golfský proud se zpomaluje a tání arktického ledu se urychluje. V atmosféře vidíme vážné důsledky změn tryskových proudů (jet streams) a mnohem extrémnější klimatické událostí. Všechny tyto účinky mohou věštit kolaps jiných systémů, jako je hydrologický cyklus a biodiverzita. Jsme již ve vysoce rizikové zóně u biodiverzity a výživných látek.

Kritici vám vytýkají, že dostatečně nerozlišujete mezi globálními a lokálními systémy.

Samozřejmě, než dosáhnete kteroukoliv hranici planetární, můžete mít velké problémy lokální. Jezera vysychají, řeky se znečišťují, ekosystémy kolabují, atd. Lokální problémy se mohou změnit v globální, zvláště když se vyskytují ve velkém měřítku.

Jaké už se vyskytly globální problémy?

Vodu lze považovat za lokální jev, ale existuje globální cyklus vody, něco jako krevní oběh biosféry. Odstraňte déšť a hynou lesy, rostou emise CO₂ a ztrácí se biodiverzita. Zbavte se velkého lesa, jako je Amazonie, a sníží se dešťové srážky tisíce kilometrů odtud. Věda ještě bojuje s vysvětlením, do jaké míry můžeme narušit hydrologický cyklus, aniž bychom nebezpečnou hranici překročili.

A co biodiverzita? Skutečně záleží na počtu druhů?

Biodiverzita je velmi důležitá. Existující biodiverzita reguluje vodní cyklus a klima, čistí vzduch a ovlivňuje mnoho dalších věcí. Mrtvá planeta by nebyla obyvatelná. Proto někde musí být nějaká hranice. Musíme zachovat život podporující systémy na Zemi.

Jak se měří vymírání druhů?

Přirozená míra vymírání je cca 10 druhů za rok, ale dnešní míra vymírání je vyšší než 1 000 druhů za rok! Jako hranici jsme stanovili desetinásobek přirozeného vymírání.

Mohou být i jiné hranice?

Nemyslím, že je tomu tak. Nikdo ještě neuvedl přesvědčivý důkaz, že by měla být ještě desátá hranice, nebo že by některá z těchto devíti měla být vyjmuta.

Stal jste se v posledních letech více či méně optimistickým?

Trendy související s planetou mě činí pesimističtějším. Rychle nám plyne čas. Během několika let musíme změnit křivku vývoje. V případě klimatu musíme během deseti let snížit emise o 50 %, jinak se dostaneme do vysoce rizikové zóny. Přesto jsou zde ale určité důvody k optimismu. V posledních deseti letech jsme svědky exponenciálního růstu udržitelné energetiky ve formě sluneční a větrné energie a rozvoje elektromobility.

Zdroje: Fred Pearce: The changes could be abrupt and irreversible. We donť t know where things may end up. New Scientist, 2019, č. 3247, s. 39-41

https://en.wikipedia.org/wiki/Johan_Rockstr%C3%B6m

https://en.wikipedia.org/wiki/Planetary_boundaries