Chudá, ale skvostná Moldávie

Moldávie je nejchudší zemí Evropy. Stát je protkaný rozbitými silnicemi, nezaměstnaností, korupcí a bídou. Jeho obyvatelé jsou přesto nezvykle vstřícní a pohostinní. Je taková i česká komunita, která v počtu několika desítek žije ve vesnici Holuboje.

Všichni učitelům závidí jejich dva měsíce prázdnin. Je to super, když máte malé děti, se kterými můžete být celé léto, ale co když děti ještě nemáte nebo už jsou dospělé? No a proto se jedna učitelka ještě bez malých dětí a jedna učitelka už bez malých dětí rozhodly, že by mohly dělat něco prospěšného pro druhé. A jak tak hledaly, kde by je vlastně někdo chtěl, seznámily se s člověkem, který organizuje výuku českého jazyka v krajanských komunitách ve východní Evropě. Že žijí Češi v rumunském Banátu nebo na Ukrajině, většinou víme, ale – jaký div – hrstka krajanů žije také v Moldávii. Ty dvě učitelky se tedy rozhodly, že pojedou šířit český jazyk mimo hranice naší republiky. Nejedná se o žádný ojedinělý výkřik do tmy, ale o projekt dlouhodobý, navíc financovaný ministerstvem zahraničních věcí.
Co ale je vlastně tato postsovětská země, nejchudší v Evropě, zač? Jejím nejslavnějším knížetem byl v 15. století Stefan III. Veliký. Po jeho smrti ale byla Moldávie až do roku 1829 součástí Osmanské říše. Část Moldávie byla o 30 let později připojena k Rumunsku a část označovaná jako Besarábie se stala roku 1812 součástí Ruska. Potom byla Moldávie střídavě rumunská a ruská, až konečně v roce 1944 byla připojena k SSSR. Dnešní mladá Moldávie získala samostatnost po rozpadu SSSR v roce 1991. Moldavci sami svoji zemi označují za Švýcarsko východu, národnostně a jazykově je totiž velmi rozmanitá. Kromě Moldavanů a Čechů tady žijí Rusové, Ukrajinci, Bulhaři, Rumuni a Gaugazové. A podobné je to i s jazyky.
Čechů v Moldávii není mnoho. Přišli sem v polovině 19. století a usadili se ve vesnici Novograd (dnešní Holuboje). Bohužel dnes se zde česká minorita dá počítat pouze na několik desítek, oficiálně je to okolo čtyřiceti Čechů. Vzhledem k jejich velké izolaci je čeština, kterou místní mluví, taková, jakou si ji přinesli v polovině 19. století. Místo pusy používají hubu, pramen je vejvařiště a hřbitov pro někoho stále krchov, přičemž nejde o slang. Asi nejlegračnější slovíčko, které vás praští do uší, je sakumpak, což znamená něco jako stále. Čeština se udržela hlavně u sedmdesátiletých a osmdesátiletých babiček a dědečků, z mladší generace už jí mluví málokdo. Od dětí většinou slyšíte, že to byli právě prarodiče, kteří je učili česky.

Za kolchozu bylo lépe
Holuboje leží podél asfaltové cesty v táhlém údolí na jihu země. Po obou stranách údolí jsou nekončící vinohrady a pole s kukuřicí. Pokud obyvatelé vesnice pracují, je to právě na vinohradech. Jiné zaměstnání se v Holuboje, ale ani v nedalekém Kahulu (nejbližší město) v podstatě nenajde. Jen stěží narazíte na rodinu, která by žila pohromadě. Není výjimkou, že rodiče pracují v cizině, často v Itálii, ale jezdí např. i do Česka, a děti vychovávají prarodiče.
Češi do Holuboje kromě svého jazyku přinesli i svoji hudbu. Hudební škola byla založena už v době jejich příchodu a funguje dodnes. V loňském roce dokonce české ministerstvo zahraničí přidělilo dotaci na obnovu místní hudební školy. Nejprve jsem pochybovala o smyslu takto vynaložených peněz, když jsem se ale zúčastnila místního Dnu hudby, pochopila jsem, jak moc je škola důležitá. Nejenže se v ní učí děti české písničky, ale hlavně je to alespoň nějaká možnost kulturního vyžití ve vesnici. Dává možnost, aby i mezi husami popelícími se v prachu vznikalo něco kulturního. Stejné to bylo i s naší výukou češtiny. Do školy chodilo okolo dvaceti dětí každý den. Některé byly z původně českých rodin, většina však byly děti ruské nebo moldavské: škola pro ně přes léto znamenala zpestření, zábavu. Společně jsme tancovali, zpívali, hráli divadlo. Někomu to může přijít málo, ale vzhledem k tomu, že děti vydržely chodit do školy celé léto, tak málo to zase není.
Moldávie je nejchudší zemí Evropy. Hlavní obživou je právě zemědělství. Lidem byla v 90. letech rozdělena půda, takže jsou majiteli polí a vinohradů. Lidé z Holuboje pracovali celý život pro kolchoz. Pracovali a měli se dobře, jak říkají. Teď pracují a pouze přežívají. Na dobu rublu a kolchozu vzpomínají s nostalgií. Na to, co přišlo potom, nadávají. Pokud si doma vypěstují nějaké ovoce a zeleninu a mají husy, slepice či prasata, jsou svým způsobem soběstační. Přežijí. Jaká je ale vize do budoucnosti? Mladí chtějí žít ve městech, odcházejí z vesnic, ale ve městech práce není.
Zajímavé bylo setkaní s paní, která pracuje jako úřednice na poště v Holuboje. Chtěli jsme jako správní turisté poslat pohledy. Už to je problém, protože pohledy se nikde neprodávají. Koupili jsme tedy leporelo zajímavostí z Moldávie a rozstříhali ho. Paní na poště byla velmi nadšená, že chceme poslat pohledy, ale mrzelo ji, že jsou jen dva. Dostává totiž odměnu za každou prodanou známku na pohled. Vzhledem k tomu, že před námi už kurz češtiny měsíc běžel a naši předchůdci rovněž posílali pohledy, tak si alespoň přes léto trochu přivydělala. Její plat je, jak jsme se později dozvěděli, 400 lei (asi 800 Kč) za měsíc; ceny jsou však jen o trochu nižší než v ČR.

Chudí, ale vstřícní
Moldávie je sice země především zemědělská, ale průmysl tam také existuje. Problém je, že se továrny nachází v oblasti zvané Podněsteří. Jedná se o oblast, která se na počátku 90. let svévolně od Moldávie odtrhla. Oficiálně je sice její součástí, má však své peníze, nikde neuznávané, svoji policii, svého prezidenta. Na podzim 2006 si v referendu dokonce její obyvatelé zvolili, že se chtějí stát součástí Ruska.
Podněsteří, stejně jako celá Moldávie, je prolezlé korupcí. Už při cestě autobusem z Prahy do Kišiněva jsme se setkali s povinnou „dotací“ 10 dolarů na osobu pro celníky. Aby nedělali problémy. Jestli se jednalo jen o celníky ukrajinské, o kterých je úplatkářství známé, nebo i o celníky moldavské a české, těžko říct. Všichni cestující s povinným úplatkem počítají a pokud se najde někdo, kdo odmítá zaplatit, tak je zle. Okamžitě se na něj svrhne vlna nadávek a nátlaku ze strany moldavských cestujících, takže nakonec radši zaplatí. Stejné je to např. při cestě do Kišiněva. Čím jste mu blíž, tím více policejních hlídek se objevuje. Zastaví vás, a pokud nezaplatíte, nejedete dál. Vždy si najdou nějaký důvod. Paní Laudová, u které jsme bydlely, nám to vysvětlila jednoduše: „Když nemáš peníze, nikam nejezdi, seď doma.“ Jak prosté...
Moldávie vypadá na první pohled velmi neutěšeně. Rozmlácené nebo prašné cesty, všude husy a krávy, odpadky, ve městech samé paneláky a podobné betonové zrůdnosti. Je pravda, že místní krajina není nijak zajímavá, je mírně zvlněná, zemědělsky obdělaná. Turistických atrakcí země mnoho nemá. Co však není vidět zvenku, je schováno vevnitř v chalupách. Je to ohromná lidskost a vřelost. Když je svatba nebo pohřeb, účastní se toho celá vesnice. Opět je zde východní pohostinnost a ochota pohostit co nejlépe. Byli takoví i naši hostitelé, za pobyt a výbornou „plnou penzi“ u nich jsme sice platily, ale částka byla směšná (4 eura na osobu a den), až mi to bylo trapné. Bohužel už i sem pronikají některé stinné stránky tržní ekonomiky. Příkladem byl jejich syn, který žije střídavě v Čechách a v Moldávii. Za cestu, kdy pro nás jel autem do Kišiněva a zpět, si řekl nehorázných 50 euro. Cena za autobus je přitom 150 korun. Doufejme však, že toto je spíš výjimka a že si Moldavci udrží svoji vřelost a vstřícnost k návštěvám, protože to je něco, co v Česku úplně neznáme.