Vzdělávání v Barmě navzdory státní moci

V Barmě (Myanmaru) vládne od roku 1962 vojenská junta systematicky potlačující jakékoliv pokusy o demokracii. Barma je jednou z mála zemí světa, kde stále ještě existují nucené práce, kde vládní vojska válčí s domobranou menšinových národností, kde jsou političtí odpůrci vězněni a zabíjeni, a kde jsou svobodné volby volnou parafrází na naše volby před rokem 1989. Jak v takovéto zemi fungoval a funguje vzdělávací systém, který přetrval věky a při své nenáročnosti byl schopen zajistit vzdělání a výchovu naprosté většiny obyvatelstva? Je přinejmenším zajímavé, že Evropa se ještě před jedním, dvěma staletími podobným rozšířením vzdělanosti chlubit nemohla. Vítejte v místech, kde se zastavil čas.

Barmská společnost si mnichů dodnes váží
Hlavní morální autoritu v Barmě je již po staletí buddhistická církev – oponent nejen současné vlády, ale i bývalých barmských koloniálních a prekoloniálních panovníků. V buddhistických klášterech stráví všichni barmští muži alespoň část svého života.

Podle barmské věrouky zásluhu získává jen ten, kdo vybuduje pagodu – nikoli však ten, kdo ji jen opraví. Díky tomu je v Barmě naprosto neuvěřitelné množství pagod. Významné pagody ve větších městech se pravidelně udržují a obnovují, z méně významných však po čase zbývají jen ruiny. Dodnes po celé Barmě probíhá živelně výstavba malých pagod, ale i velkých klášterů, vše ručně. Navíc, každá vládnoucí dynastie si budovala své nové hlavní město, a to spolu s novými kláštery a pagodami. Vlastně i současná vojenská junta se k nim přiřadila, když v listopadu roku 2005 zahájila přesun vládních institucí z Rangúnu do nového hlavního města Nay Pyi Daw.

Barma je zemí tisíců klášterů. Kláštery jsou vedeny opatem, který spravuje komunitu mnichů a noviců. Disciplínu udržuje umocňováním podřízenosti pravidlům řádu a desateru přikázání. K pěti přikázáním platným pro všechny buddhisty se u mnichů a noviců přidává i dalších pět. Tato přikázání povolují jíst pouze v ranních a dopoledních hodinách, zakazují používat kosmetiku, navštěvovat divadelní představení, spát, sedět či stát na vyvýšených místech a dotýkat se zlata či stříbra. Jak jsem se při svých rozhovorech s Barmánci dozvěděl, častým důvodem k návratu z kláštera do světského života bývá zejména první přikázání.

Čím delší čas stráví mnich v klášteře, tím větší úcta se mu prokazuje. Při setkání s mnichem dává laik v Barmě automaticky najevo podřízenost sepětím rukou do pozice jako při modlení, úklonem, a ujištěním se, že jeho hlava je v nižší výšce než hlava mnicha. Pokud v přítomnosti mnicha sedí, plosky nohou by neměly být v jeho zorném poli. Při audienci u mnicha by laik měl nejprve vyjádřit poslušnost úklonem, při němž poklekne, sepne ruce dlaněmi k sobě, zvedne je k hlavě a skloní se a dlaněmi i hlavou se dotkne země. Palce by v této poloze měly být v úrovni čela. Tento úkon coby gesto respektu k nadřazené osobě se opakuje třikrát. V prekoloniálních časech se toto chování vyžadovalo dokonce i od královské rodiny a vysokých státních úředníků, a to třeba i na ulici. I v současné době se výše uvedená pravidla téměř vždy dodržují přinejmenším při audiencích v klášterech. Pokud se těmito pravidly řídí cizinec, dočká se od mnichů na oplátku neuvěřitelné vstřícnosti a pozornosti.

V klášterech bylo možné dojít i k úhoně. Král kdysi zřizoval úřad Komisaře pro církevní záležitosti spravující církevní pozemky a zejména otroky pagod, tj. téměř bezprávnou skupinu lidí patřící ke každé významnější pagodě. Otrokem pagody bylo možné se stát například požitím jídla obětovaného v klášterech. Pokud i dnes některý z klášterů navštívíte, je běžnou praxí, že vám mniši tuto stravu nabídnou – otrokem pagody je tak i autor článku.

Klášterní školy pro všechny
Dodnes téměř všichni barmští chlapci – bez ohledu na svůj původ – tráví určitý čas v klášterech, kde se seznamují s náboženskými a morálními pravidly, základy čtení, psaní a počítání. Vzdělání se v minulosti poskytovalo zdarma a o všechny žáky se pečovalo stejně. Návštěvníci Barmy v 18. a 19. století shodně popisují svůj podiv nad vysokou úrovní gramotnosti populace. Jeden z cestovatelů dokonce koncem 19. století napsal, že gramotnost v Barmě je vyšší než gramotnost panující toho času v Anglii.

Datum nástupu do školy a někdy i úřední jméno dítěte se vybíralo ve spolupráci s astrology. Za nejlepší den příchodu do školy se považoval čtvrtek, zatímco pátky byly preferovány pro zahájení výuky psaní. Po slavnostním příchodu do školy dostal malý žáček hladkou dřevěnou tabulku asi 15 cm širokou, 60 cm dlouhou a 1,5 cm silnou, vyrobenou z let-pan (Bombax malabaricum). Její povrch byl potažen směsí drceného dřevěného uhlí a rýžového šlemu užívaného jako pojidla. Zároveň žák dostal na psaní i krátký seříznutý bambus, do nějž byl upevněn kousek bílého mastku.

První rok ve škole se Barmánci věnovali (a přinejmenším na venkovských klášterních školách dodnes věnují) učení základních rituálních obřadů ve formě buddhistických modliteb a chvalozpěvů v jazyce pálí. Pálí má v Barmě podobnou roli jakou mívala ve středověké Evropě latina. V tomto jazyce je ručně napsána většina barmských starých tisků, dnešní Barmánci jím však již nehovoří. I pro klášterní vzdělance je dnes čtení a psaní v jazyce pálí často problémem.

Žáci dále musí zvládnout 33 souhlásek, 12 samohlásek a jejich kombinací, které obsahuje barmská abeceda, což trvá v průměru jeden až dva roky. Následuje studium mravních zásad, základy astronomie, astrologie, znalosti různých léčebných postupů méně závažných chorob a menších zranění a základy předpovídání počasí. Žáci se zároveň učí sčítat, odčítat a malou násobilku.

Před ukončením vzdělání se barmský chlapec většinou kolem svého 15. roku stává novicem a je uveden do buddhistického řádu. Doba strávená v noviciátu se liší v závislosti na osobních preferencích každého jednotlivce a na rodinném zázemí. V ideálním případě by zde měl mladý muž strávit období nejméně devíti měsíců – tři měsíce za Buddhu, tři za svou rodinu a poslední tři za svého učitele. Opuštěním kláštera bývalo vzdělání průměrného barmského chlapce považováno za ukončené a muž za schopného zastávat zaměstnání a založit rodinu. Novicové, kteří inklinují k religiozitě, se musejí naučit nazpaměť pravidla mnišského života (je jich celkem 227) a do mnišského řádu mohou vstoupit nejdříve ve svých 20 letech.

Trojstupňové vyšší vzdělání
V tradičním barmském vzdělávacím systému existovala i obdoba našeho vysokoškolského vzdělání. Církevní vyšší školství bylo trojstupňové. Na prvním stupni byli kandidáti testováni z gramatiky a praktické filosofie, po dalších dvou až třech letech z výstavby verše, rétoriky a ze schopnosti náboženského kázání. Nejvyšší stupeň vzdělání obnášel buddhistickou metafyziku, barmskou astronomii, astrologii a poezii. Některé školy vyučovaly i sekulárním předmětům, jako astrologii, věštění, lékařství (včetně chirurgie a masáží), péči o slony a koně, bojovému umění s mečem, lukostřelbě, zápasu, boxu a vojenské strategii, hudbě a tanci. V zájmu utužení církevních pořádků byly školy tohoto typu čas od času potlačovány. Absolventi nejvyššího stupně zkoušek byli veřejně oslavováni a dostávali finanční i věcné dary od krále, byli osvobozeni od daní (absolvent a až 15 členů jeho rodiny) a měli příležitost být přijati do vládní administrativy. Nejlepší z absolventů se každoročně stával na tři měsíce chráněncem jednoho ze čtyř nejvýše postavených ministrů. Během tohoto období mohl cestovat státem s ozbrojenou ochrankou.

Respektováni – ne však juntou
Větší část života prožijí mniši – dříve, stejně jako nyní – za zdmi klášterního komplexu. Většina jejich aktivit se vztahuje ke vzdělávání – vzdělávání sebe i druhých, a to jak v náboženství, tak i ve světských oborech. Kontakt s vnějším světem se striktně reguluje a má vztah zejména k aktivitám typu sběru almužen, opěvování jedenácti nejsvětějších zázraků, či celebrování pohřbů. Sebevzdělávající se mniši a mniši plnící služební povinnosti mohou cestovat za účelem návštěvy svých kolegů v ostatních klášterech, navštěvovat poutní místa, účastnit se konferencí či pronášet kázání. Žebravý mnich by se však i přesto měl na noc uložit v nejbližším lokálním klášteře místo toho, aby nocoval v domě laika.

Současná realita je pro mnichy tvrdou zkouškou. Většina zvyků včetně obrovské úcty a respektu k mnichům sice přetrvává nadále, nicméně panovník před mnichem na kolena nepadne. Naopak je na něj ochoten poslat své žoldáky, tak jako v září roku 2007.