Prvenství žen měnících svět

Ústav T. G. Masaryka spolu s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR vydaly novou původní populárně vědeckou práci z pera historičky a archivářky PhDr. Jaroslavy Hoffmannové (1942), nazvanou Prvenství žen: ženy iniciativní, vzdělané a tvořivé (Praha 2016, 1. vyd., 210 str.). Kniha je výsledkem náročného výzkumu a pátrání autorky jako soukromé badatelky. Široký okruh zájemců o historii v ní najde chronologicky uspořádané záznamy o jednotlivých prvenstvích žen nebo ženských institucí. Dílo přináší přesvědčivé důkazy, že dosáhnout vynikajících úspěchů ve vědě, technice, školství a dalších oborech lidské činnosti nikdy nebylo a není jen výsadou mužů. Obecně se udává, že každé podobně zaměřené popularizační dílo by mělo plnit především dvě funkce: poučit a zároveň být zajímavé. A to i na stránkách nabitých „jen“ mnoha životopisnými daty a letopočty. Kniha o ženách, které změnily svět, splňuje obojí.

O čem se dočteme

Publikace se zaměřuje na reprezentantky států a vlád, aktivistky hnutí za vzdělání a rovnoprávnost žen, vysokoškolsky vzdělané a graduované ženy základních oborů vědy a umění, vědkyně různých disciplín, ženy výrazně oceněné, představitelky vědeckých institucí, vysokoškolské pedagožky, představitelky vysokých škol a církví, političky, diplomatky, prozaičky a básnířky, lékařky a ošetřovatelky, novinářky, advokátky, soudkyně, notářky, architektky, archivářky, pilotky, kosmonautky, úspěšné sportovkyně, režisérky a další ženy – celkem 651 osobností a souvisejících událostí. Zaměřuje se především na české země, ale s výrazným akcentem celoevropským a se snahou o uvedení srovnatelných údajů z celého světa.

Text se záplavou číselných údajů je přehledný především díky barevnému odlišení domácích a zahraničních informací. Kromě čerpání poznatků z rozsáhlé knižní a časopisecké literatury a elektronických zdrojů (abecedně uspořádaný seznam najdeme na celkem jedenácti stranách) je třeba ocenit autorčinu práci s dohledáváním a ověřováním primárních pramenů ve více než čtyřech desítkách muzeí, archivů, galerií, knihoven, ústavů, úřadů a dalších institucí. Vyhledávání konkrétních údajů, časově řazených podle století a uvnitř pak podle jednotlivých let či období, usnadňuje věcný rejstřík i osobní rejstřík zastoupených žen s odkazy na příslušné strany.

Ženy intelektuálky se prosazovaly jen zvolna

Pěstování exaktních věd bylo až do novověku vyhrazeno pouze mužům. Pokud ženy dosáhly mužských výkonů ve školství, literatuře, lékařství, vědě, technice, umění a dalších oborech, považovalo se to ještě za časů osvícenství za jev spíše kuriózní. Honoré de Balzac tehdy napsal, že by měl raději doma ženu s vousy, nežli vědkyni. A německý psychiatr Paul Julius Möbius ještě přitvrdil slovy, že učené a umělecky činné ženy jsou výsledkem zrůdnosti, pouze odchylkou od řádu, protože jen patologickými změnami může žena získat jiné talenty než být milenkou a matkou. Překonávání takových zakořeněných předsudků probíhalo v různých zemích rozdílně a jen velmi pomalu. Jestliže se žena odhodlala studovat, hlasitě se ozývat a usilovat o skutečnou seberealizaci, přinejlepším obvykle narazila na nepřekonatelný odpor a překážky, v horším případě na tvrdou kritiku, která ji mohla přivést až k tragickému konci života. Důstojně se uplatnit také jinde než v domácnosti, při výchově dětí a službě Bohu však nešlo bez vzdělání, což ve svých důsledcích znamenalo zavedení zcela odlišné koncepce výchovy, vycházející z rovných demokratických a občanských práv mužů a žen.

Zapovězené vysokoškolské vzdělání

Zvláště neutěšené poměry vládly ve vysokém školství, někde dokonce až do 20. století. „Vpusťte každého, kromě žen!“ provokativně nahlas přikázal dveřníkovi prezident francouzské Akademie věd, chemik Marcelin Berthelot, ještě počátkem roku 1911 před zahájením volby nových členů. Mezi kandidáty totiž byla také Marie Curieová. Zvolena nebyla, ale v prosinci téhož roku získala druhou Nobelovu cenu.

Poté, co německá matematička Emmy Noetherová nedostala v roce 1917 svolení k soukromé habilitaci na univerzitě v Göttingenu jen proto, že byla ženou, zareagoval jeden z nejvýznamnějších učenců 20. století, německý matematik David Hilbert, na rozhodnutí svých kolegů zvoláním: „Ale pánové, fakulta přece není žádná plovárna!“.

Blýskání na lepší časy

První zemí, kde mohly ženy získat vysokoškolské vzdělání, bylo Švýcarsko (v letech 1880 a 1881 toho využily k získání doktorátu první české medičky Bohuslava Kecková a Anna Bayerová), první vysokou školou univerzita v Curychu a prvními studentkami na ní byly tři vědychtivé Rusky.

Získat právo na vzdělání ale ještě neznamenalo možnost jej využít. Časy se mění, ženská otázka dostává jiný obsah. V současné době bychom jen obtížně hledali obor, o který se nezajímají také ženy. Ani dnes však není vždy snadné skloubit profesní růst s péčí o rodinu. V celém kulturním světě spadají nejzávažnější momenty změn v postavení žen ve společnosti především do období druhé poloviny 19. století a první poloviny století dvacátého.

České příklady

Například v roce 1901 slavnostně promovala za mimořádné účasti a pozornosti odborné i širší veřejnosti Marie Zdeňka Baborová, jako vůbec první doktorka na české univerzitě po studiu na filozofické fakultě za disertaci v oboru zoologie. Den před promocí (16. června 1901) byla představena císaři Františku Josefu I. během jeho návštěvy Prahy. V roce 1902 se konala na české univerzitě první promoce doktorky všeobecného lékařství Anny Honzákové. První doktorkou filozofie v oboru botanika se v roce 1903 stala Marie Babáková. Jako první česká chemička promovala až v roce 1921 na České vysoké škole technické Helena Fišerová, poté se zde stala první ženou-asistentkou ústavu chemické technologie. V roce 1921 byly diplomovány na Vysoké škole zemědělského inženýrství dvě první české inženýrky – Anna Horynová a Marie Kuklová. Ta byla záhy slavnostně promována jako první žena v nové Československé republice, která získala akademický titul doktorky technických věd (Ing. Dr. techn.).