Na druhou stranu barikády

Každoročně dochází ke zvláštnímu jevu, který někteří vnímají jako katastrofu, jiní jako úlevu, ale který je, bez ohledu na pocity, ve většině případů nutností. Někteří z nás přechází k nim.

A kdo že jsme to my a kdo jsou oni?
My, odborně řečeno identifikační skupina, jsme studenti, rebelové, kreativci, zkrátka ti, kteří se zatím nevzdávají výhod mládí a jisté nekonvenčnosti. A oni? Dospěláci, kravaťáci, páprdové. To jsou slova, která pro ně máme. Jsou zkrátka na druhé straně barikády. Nebo to tak alespoň často vypadá...
Ve skutečnosti není situace samozřejmě ani tak jednoduchá, ani tak vyhrocená. Ale přesto je ukončení studia a nástup do zaměstnání jednou z takzvaných náročných životních situací, je stresujícím faktorem, důležitým mezníkem v našem životě, pro vysokoškoláky o to významnějším, že ho vlastně lety studia poněkud oddálili. A to
nemluvím o problematice státnic a obhajoby
diplomové práce. Zmiňuji se jen o samotném faktoru změny sociálního statusu a toho, co s sebou nese. Takzvané neliterární kultury využívaly ke zvládání těchto změn nejrůznější přechodové rituály. Částečně je máme i my, například promoce, ale z psychologického hlediska jejich význam v moderní společnosti upadl. A tak stejně jako při nástupu na vysokou školu se i při jejím dokončení dostávají mnozí z nás do potíží.
Existují v podstatě tři scénáře přechodu ze stavu studentstva do stavu zaměstnanectva. Všechny tyto modely mají svá pro i proti. Proberme si je tedy postupně.

Pozor, ať nevyhoříš!
První, nejplynulejší a tím i nejméně stresující, se týká jedinců, kteří už v době studií pracovali v oboru. Jejich situace je z hlediska sociálních změn náročná nejméně. Na pracovišti sice mohou s nově získaným titulem narazit na jistou nevraživost kolegů, ale v podstatě je čeká zvýšení platu, kariérový růst a často i snížení psychické zátěže, způsobené stresem ze zkoušek. Problém někdy nastává se ztrátou studentských výhod, například možnosti bydlet na kolejích, většinou se však nejedná o otázky neřešitelné. Mnohem větší riziko se skrývá v budoucnosti.
Jedinci takto zaměření se totiž v podstatě už v době studia vzdali některých výsad tohoto „prodlouženého mládí“. Brzy zakládají rodinu, budují si kariéru, berou život vážně. Zároveň však také zapomínají na odpočinek, na kreativitu, ztrácejí nadhled, smysl pro humor a především schopnost si hrát. A to se jim mnohdy v pozdějším věku vymstí. Právě z této skupiny se totiž rekrutují ti, které postihuje tzv. burn-out syndrom, česky syndrom vyhoření.

Začněte znova!
Druhou možností je, že student po dobu studia sice také pracoval, ale mimo svůj obor či na pracovišti, na kterém nehodlá či nemůže zůstat. Pak nastává situace, která se nejvíce ze všeho blíží změně či ztrátě zaměstnání. Čeká vás ztráta kontaktu s bývalými přáteli, hledání si své pozice a přátel na novém pracoviště, někdy i kratší či delší nezaměstnanost, stěhování... V takovém případě si musíte předem zjistit situaci na trhu práce v oboru, v němž chcete pracovat, raději si připravit nějakou finanční rezervu, nezapomenout si o situaci promluvit s případným partnerem či partnerkou a především: počítat s problémy a se zvýšeným stresem. V případě nutnosti se nebojte konzultace s odborníky. Většina vysokých škol má svého psychologa, existují také rodinné poradny a čím dál tím častěji se s psychology setkáte i na pracovištích... A ti lidé tam jsou od toho, aby vám pomohli.
Nebojte se světa!
Svým způsobem nejrizikovější skupinou jsou ti, kteří si sice občas
přivydělávali na různých brigádách, ale vlastně nikdy nebyli ve stálém
zaměstnaneckém poměru a pod heslem carpe diem si užívali výhod studentského života.
Z této skupiny se v dobách před změnou vysokoškolského zákona často rekrutovali takzvaní věční studenti. Jsou to lidé, kterým zkrátka studentský život vyhovuje, školu si prodlužují, jak mohou, a představa trvalého zaměstnání je děsí. Pokud se jim povede plynule vklouznout do oblasti vědeckého výzkumu, umění či do nějakého povolání „na volné noze“,
bývají obvykle šťastní. Sami ovšem příliš snahy najít si práci nejeví.
Nenechte se mýlit, nejedná se o lenost. Často jde spíše o hluboce zakořeněnou hrůzu ze světa „tam venku“, o neochotu zabývat se takovými „přízemnostmi“, jako je sociální pojištění a daňové přiznání, a někdy přímo i o neschopnost zvládnout „skutečný život“. Často se jedná o lidi kreativní, citlivé a hravé, o ty, kteří mají velkou šanci stát se známými osobnostmi, ale skoro stejnou šanci skončit na psychiatrických odděleních. V takovém případě lze skutečně doporučit jen včasnou návštěvu odborníka, který vám pomůže naplánovat si vaši budoucnost alespoň pro nejbližší rok. Musíte se pokusit překousnout svůj odpor k plánům a povinnostem a přijmout je jako nutné zlo. A snažit se žít pod heslem
„Nebojím se světa. Svět se bojí mě.“

Nejen prací živ je člověk!
Na závěr zbývá jen říci, že všechny výše uvedené modely jsou samozřejmě schématické, jsou to škatulky, ve kterých se můžete, ale nemusíte najít a jak známo, šedá jsou pole teorie a zelené pláně života. Proto několik doporučení, platných snad pro každého: Přemýšlejte o budoucnosti a nenechávejte věci na poslední chvíli. Snažte se provádět změny ve svém životě postupně – není dobré jeden den složit státnici, druhý nastoupit do nového zaměstnání a třetí se oženit. Nezapomínejte, že i když začnete pracovat, nemusíte se stát „dospěláky“- udržujte si rozhled i mimo obor, hrajte si, bavte se s kamarády, nevzdávejte se svých koníčků. Klidně si udělejte prázdniny, odjeďte do ciziny nebo třeba jen na chatu- zkrátka relaxujte. A neměňte tyto zvyky ani v zaměstnání – na „západě“ už vědí, že spokojený pracovník je dobrý pracovník. Užijte si přechodové rituály – mají svůj význam a promovat bude většina z vás jen jednou v životě. Připravte se na život „tam venku“, když už nás na něj nepřipravují školy. Mluvte se svými kamarády, s partnery a je-li to třeba, tak i s odborníky. A pamatujte, že i když práce zahrnuje tělesné nebo duševní činnosti, zaměřené na výdělek, výživu a uspokojení potřeb, nejen prací živ je člověk...