V sedmdesátých letech bylo jasné, že tokamak pro termojadernou fúzi udrží plazma potřebnou dobu, bude-li dostatečně velký. Stavěly se giganti JET (1983, EU), TFTR (1982, USA), JT-60 (1985, Japonsko), T-15 (1988, SSSR) a další. Divertor, protažený průřez vakuové komory, supravodivé vinutí hlavních cívek (a nejlépe všech, nejenom hlavních) byly jejich charakteristické znaky. Známkou kvality bylo dosažení H-modu – režimu vysokého udržení.

Pak se začal budovat největší z největších: v roce 2007 proběhly archeologické průzkumy tři kilometry od Cadarache, sídla vlajkové lodi francouzské termojaderné fúze – tokamaku ToreSupra. Byla zahájena stavba tisíciletí – stavba tokamaku ITER. Před historickým rokem dlouho trvalo, než kandidaturu vzdalo Japonsko ve prospěch Evropy. Nebylo to zadarmo. Jedna z odměn byla spoluúčast Evropy při stavbě celosupravodivého japonského tokamaku JT-60SA. Nebyla to modernizace JT-60, nýbrž stavba zcela nového zařízení.

Třípól měl tu čest, že byl přímo u křtu nejnovější knihy o jaderné fúzi na českém knižním trhu. Šéfredaktorka Marie Dufková jí byla 3. listopadu kmotrou. Knížku napsal prof. RNDr. Jan Mlynář , PhD., a RNDr. Věra Krajčová, PhD. z fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Název „Nejžhavější sen pod Sluncem“ by mohl nezasvěcené knihkupce vést k domněnce, že knížka patří do oddělení erotické literatury, jak trefně poznamenal při křtu na jaderné fakultě odborný redaktor prof. RNDr. Petr Kulhánek, CSc. Podtitul ale vše vysvětlí: Termojaderná fúze a ITER.

Tokamak je v podstatě transformátor. Primární vinutí u tokamaku ITER se nazývá centrální solenoid. První tokamaky, jako správné transformátory, měly obě vinutí, primár a sekundár navinuté na jhu, aby se magnetický tok příliš nerozptyloval do prostoru. Poslední tokamaky používají tzv. vzduchový transformátor, to je transformátor bez jha. Magnetický tok primáru je tak silný, že intenzita v místě sekundáru – provazce plazmatu – stačí vybudit požadovaný elektrický proud. Hmotnost a náklady, které se absencí jha ušetří, se také počítají. Elektrický proud vybuzený v plazmatu plazma nejen ohřívá, ale spolu s magnetickým polem vnějších cívek izoluje plazma od stěn vakuové komory.

Rozpadem superkontinentů mohly být vyvolány explozivní erupce, které vystřelovaly fontány diamantů ze zemského pláště k zemskému povrchu. Diamanty se tvoří přibližně 150 kilometrů hluboko pod zemskou kůrou. Velmi rychle se pomocí vulkanických erupcí vynořují až na povrch s horninou zvanou kimberlit. Kimberlit (název vznikl dle naleziště diamantů, města Kimberley v Jižní Africe), je namodralá hornina, jejímž základním minerálem je olivín. Kimberlity se ze sopečných sopouchů pohybují rychlostí mezi 18 km/h až 133 km/h. Některé erupce mohly být vyvolány i výbuchy plynů a prachu, jaké známe ze zemského povrchu. Uvádí to Thomas Gernon, profesor vědy o Zemi a klimatu na University of Southampton v Anglii.

Stopy výskytu vody v hlubokém nitru Země nedávno odhalilo zkoumání diamantů. Vzácný typ diamantu může naznačovat, že voda může proniknout hlouběji do nitra Země, než si vědci dříve mysleli.

Dne 6. listopadu se konala již tradiční a oblíbená akce s názvem Den s experimentální fyzikou (DSEF), organizovaná Fyzikálním korespondenčním seminářem (FYKOS). Jednalo se již o 29. ročník! Účastníci si jako každý rok mohli naživo prohlédnout některá vědecká pracoviště nejen Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy (MFF UK).