Velký uhlíkový podvod

Vedoucí silou v boji proti změně klimatu je Evropa. Do roku 2020 plánuje získat 20 % energie z obnovitelných zdrojů. Pomineme-li diskusi, zda vůbec má smysl proti klimatickým změnám bojovat a nebylo-li by lepší se připravovat a přizpůsobovat, a odmyslíme-li si, že ani celá Evropa dohromady zdaleka není největším producentem skleníkových plynů, je předčasné se radovat. Proč? Protože mezi největším zdrojem obnovitelné energie nejsou větrná, sluneční nebo vodní energie, o kterých se nejvíce hovoří. 60 % energie z obnovitelných zdrojů získává Evropská unie z biomasy: určitou část tvoří plodiny určené k výrobě kapalných biopaliv, ale většinou se jedná o dřevo a o pokácené stromy. To znamená, že asi 10 % energie, kterou Evropané používají k vytápění, k pohonu automobilů a k výrobě elektřiny, bude pocházet z lesů a zemědělských farem. Mnozí se obávají, že další tlak na využívání biomasy bude mít velmi nepříznivé důsledky pro volně žijící zvířata a na zvyšování cen potravin. Nejvíce ale šokuje skutečnost, že je rozvoj biomasy založen na chybných předpokladech. Bilance uhlíku ve vyspělých zemích skrývá podvod, který by z dlouhodobého hlediska mohl mít daleko větší dopad než hypoteční skandál, jenž vedl v roce 2008 ke globální recesi. Největší zdroj „čisté“ energie totiž nesnižuje emise CO₂ tak, jak se oficiálně tvrdí.

Energie z biomasy může snižovat emise CO₂ ve srovnání s fosilními palivy, ale nikoliv o tolik, jak se obecně proklamuje. Je to dáno tím, že podle směrnic OSN a EU nemusejí země do statistik emisí započítávat významná množství CO₂, jejichž zdrojem je spalování biomasy. Timothy Searchinger z Princeton University říká, že snižování emisí, které Evropané uvádějí, není reálné.

Dotujeme projekty urychlující globální oteplování

Výpočetní trik znamená, že se biomase dává přednost před jinými OZE, které snižují emise ve větší míře. Bioenergie je velmi neefektivní formou sluneční energie, protože v nejlepším případě zachytí jen 0,3 % dostupné sluneční energie. Naproti tomu sluneční panely zachytí více než 10 %. A ještě horší je, že v některých případech se při přechodu na biomasu ve skutečnosti vyprodukuje více emisí, než je tomu u fosilních paliv. Řečeno jinak: plátci daně v EU dotují projekty, které urychlují globální skleníkový efekt. A nejedná se jen o Evropu. Také v USA je energie z biomasy největším zdrojem v rámci obnovitelných zdrojů energie. Lesnické komerční skupiny zde bohatnou na prodeji dřeva do Evropy. Od svých zákonodárců požadují, aby přijali stejně závadný výpočetní systém. Existují velké obavy, že také Indonésie, Brazílie a Konžská demokratická republika budou aplikovat stejný postup a začnou kácet své lesy k získání energie. Podle Searchninga se jedná o jistý druh šílenství.

Když výzkumníci začínali poprvé vyčíslovat globální emise uhlíku, rozhodli se započítávat ty emise, které pocházely z kácení stromů v době, kdy byly poraženy. Aby zamezili dvojímu započítávání, ignorovali CO₂ ze spalování. Stejný přístup byl přijat i v rámci rozhovorů v OSN. Emise z biomasy se považují z hlediska uhlíku za neutrální, takže se nezapočítávají do celkových emisí dané země. Pete Smith z britské University of Edinburgh považuje předpoklad, že biomasa je z uhlíkového hlediska neutrální, za hloupost.

Problém s výpočtem emisí

Z teoretického hlediska platí, že když se kácí les za účelem výroby biopaliva, musí se nahlásit do seznamu EU, který se týká inventury skleníkových plynů (EU´s greenhouse gas inventory), protože se jedná o emise v důsledku změny ve využívání půdy. Rozvojové země ale nemusí v rámci systému OSN tyto změny nahlašovat. V systému je tolik mezer, že i vyspělé země mají problémy emise správně vypočítat. Podle Searchinga se jedná o zásadní koncepční chybu, kterou dokládá tímto příkladem: v Amazonii můžete vykácet kus pralesa, půdu přeměnit na parkoviště a stromy přepravit do Evropy jako formu náhrady za uhlí. Evropa pak bude moci tvrdit, že snižuje emise. Tato chyba má velké důsledky. Předpoklad, že spalování biomasy je z hlediska uhlíku neutrální, stojí v pozadí cílů EU v oblasti OZE pro rok 2020. K jejich dosažení se výrazně podporuje energie z biomasy a jsou na ni vynakládány stovky milionů eur z kapes daňových poplatníků. Pokud se jedná o obnovitelných zdrojích energie, hovoří se především o větrné a sluneční energii, i když ty se na celkové spotřebě obnovitelných zdrojů energie podílejí jen méně než dvaceti procenty.

Snahy o nápravu správným směrem?

Existují snahy o změnu. Například EU zavedla směrnice, které specifikují, že biopaliva musí snížit emise o určité množství. Směrnice se ale netýká dřeva, které je největším zdrojem biomasy a kde jsou největší chyby ve způsobu výpočtu emisí. Současné směrnice neberou v úvahu například nepřímé účinky. Jestliže se nekvalitní dřevo, které se dnes používá k výrobě papíru, použije k výrobě tepelné energie, pak papírenský průmysl bude muset zajistit dřevo odjinud, což zvýší tlak na lesy. Pokud se budou tyto účinky ignorovat, pak některé formy energie z biomasy budou z teoretického hlediska vypadat dobře, ale ve skutečnosti budou zvyšovat emise a podporovat odlesňování. Evropská komise dospěla ve zprávě z  prosince 2015 k závěru, že větší využívání biomasy by mohlo pomoci snižovat emise, ale za předpokladu vyvarování se nepřímých účinků. Ve zprávě se dále uvádí, že pokud bude i nadále pokračovat rozvoj využívání lesní biomasy, výsledkem bude po roce 2030 čistý růst emisí, místo jejich snižování.

Otázkou zůstává, které formy biopaliv emise zvyšují, místo aby je snižovaly. To ale nikdo přesně neví. Již před několika lety britští vědci prohlásili, že mnohé formy lesní biomasy emise zvyšují, ale jejich poznatky byly ignorovány. Po roce 2020 připravuje EU pro obnovitelné zdroje energie strategii a do konce roku 2016 má uveřejnit návrhy.

Když finanční společnosti používaly chybné metodiky k výpočtu finančních výsledků, nazývalo se to podvodem. Proto je třeba za podvod považovat i to, když země používají chybné metodiky k výpočtu snižování emisí. Z dlouhodobého hlediska to může způsobit mnohem větší škody, než napáchaly finanční instituce.

Podle: Michael Le Page: The great carbon scam. New Scientist, 2016, č. 3092, s. 20-21.