12 největších sopečných erupcí

V historii jsme byli svědky několika monstrózních sopečných erupcí. Zde je stručný popis 12 z nich. Síla takových erupcí se měří pomocí indexu vulkanické explozivity (VEI), což je klasifikační systém vyvinutý v roce 1980 a podobný stupnici magnituda pro zemětřesení. Stupnice se pohybuje od 1 do 8 a každý následující VEI je 10krát větší než předchozí. Za posledních 10 000 let se neobjevily žádné sopečné výbuchy VEI-8, ale lidská historie zažila několik velmi silných a ničivých erupcí. Vzhledem k tomu, že pro vědce je extrémně obtížné zařadit sílu erupcí do stejné kategorie VEI, uvádíme zde 11 nejsilnějších sopečných erupcí v zaznamenané historii, tedy za posledních 4 000 let, plus jednu erupci VEI-8, která se odehrála v dávné minulosti.

Hunga Tonga-Hunga Ha'apai, 2022 (VEI 5.7)

Království Tonga, které se nachází v jižním Pacifiku, zažilo v roce 2022 jednu z největších erupcí v zaznamenané historii. Podmořská sopka poprvé začala dunět v prosinci 2021, erupce začala 13. ledna 2022 a svého vrcholu dosáhla 15. ledna 2022.

Vzhledem k tomu, že sopka je pod vodou, přehřála se okamžitě mořská voda, která přišla do kontaktu s vybuchujícím magmatem. Vzniklá tlaková vlna vyvrhla do atmosféry 50 milionů tun vodní páry. Výbuch se rozšířil na 260 kilometrů daleko a sloup popela, páry a plynu se táhl do výšky 20 km, což je podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) nejvýš v zaznamenané historii. Obří výbuch uvolnil energii odpovídající více než 100 hirošimským bombám, uvedla NASA. 

 Huaynaputina, 1600 (VEI 6)

Tento vrchol byl v roce 1600 místem největší sopečné erupce Jižní Ameriky v zaznamenané historii. Výbuch vyslal proudy bahna až do Tichého oceánu, 120 km daleko, a zdá se, že ovlivnil globální klima. Po erupci následovaly jedny z nejchladnějších roků za posledních 500 let. Popel pohřbil oblast o rozloze 50 kilometrů čtverečních na západě hory, a ta zůstává pokryta dodnes. Ačkoli Huaynaputina v Peru je vysoká 4 850 metrů, svým tvarem je poněkud záludná. Stojí na okraji hlubokého kaňonu a její vrchol nemá dramatickou siluetu, spojovanou se sopkami. Kataklyzma v roce 1600 poškodilo nedaleká města Arequipa a Moquengua do té míry, že se podle Smithsonian Institutu plně zotavila až po více než sto letech. 

Krakatoa, 1883 (VEI 6)

Rachot Krakatoa (psáno také Krakatau) v prvních týdnech a měsících roku 1883 nakonec vyvrcholil masivní explozí 26. a 27. dubna. Explozivní erupce stratovulkánu, který se nachází podél vulkanického ostrovního oblouku v subdukční zóně, kde se euroasijská deska setkává s deskou indoaustralskou, vyvrhla obrovské množství hornin, popela a pemzy. Závěrečný výbuch byl nejhlasitějším zaznamenaným zvukem v historii a podle NOAA byl slyšet na 10 % zemského povrchu.

Výbuch také vytvořil cunami, jejíž maximální výška vln dosáhla 40 metrů a zabila asi 36 000 lidí. Nárůst výšky vln dokonce zaznamenaly i přílivové měřiče na Arabském poloostrově vzdálené více než 11 000 km.

Zatímco původní ostrov se sopkou Krakatoa byl při erupci zcela zničen, nové erupce začínající v prosinci 1927 vytvořily kužel Anak Krakatau („Dítě Krakatau“) uprostřed kaldery vytvořené erupcí v roce 1883. Anak Krakatau se tu a tam probouzí k životu, naposledy vybuchla v únoru 2022, a staví nový ostrov ve stínu svého rodiče. 

Santa María, 1902 (VEI 6)

Erupce sopky Santa María v Guatemalev roce 1902 byla jednou z největších sopečných explozí 20. století. Před dramatickou erupcí byla sopka 500 let v klidu. Výbuch zanechal na jihozápadním úbočí hory velký kráter o průměru téměř 1,5 km. Symetrická sopka pokrytá stromy je součástí řetězce stratovulkánů, které se tyčí podél guatemalské pobřežní planiny Tichého oceánu. Od posledního výbuchu VEI 3, ke kterému došlo v roce 1922, vykazuje nepřetržitou aktivitu. 

Novarupta, 1912 (VEI 6)

Erupce sopky Novarupta byla největším sopečným výbuchem 20. století. Sopka Novarupta vznikla na svahu komplexu sopky Trident a byla součástí řetězce na jižní části Aljašského poloostrova a součástí Pacifického ohnivého kruhu. Silná erupce vyslala do vzduchu 12,5 km³ magmatu a popela, který podle U. S. Geological Survey (USGS) pokryl oblast 7 800 km² vrstvou popela vysokou více než 30 cm. Na Kodiaku na Aljašce, téměř 160 km daleko, byl vzduch tak hustý popelem, že lucerna držená na délku paže bylo sotva vidět ještě 60 hodin po obřím výbuchu - jak uvedla Správa národních parků. Pyroklastické proudy po erupci vytvořily kouřovou, vulkanicky aktivní oblast, známou jako Údolí deseti tisíc dýmů, která je poseta fumaroly. 

Hora Pinatubo, 1991 (VEI 6)

Mount Pinatubo je stratovulkán na ostrově Luzon na Filipínách. Je součástí vulkanického oblouku vytvořeného podél subdukční zóny, kde se setkávají filipínská a eurasijská deska. Kataklyzmatická erupce sopky Pinatubo byla klasickou explozivní erupcí. Erupce vyvrhla do vzduchu více než 5 km³ materiálu a vytvořila sloup popela, který vystoupal v atmosféře do výšky 35 km. Popel padal po celé krajině a dokonce se ho nahromadilo tolik, že se pod jeho tíhou zřítily některé střechy. Výbuch také vychrlil do ovzduší miliony tun oxidu siřičitého a dalších částic, které se vzdušnými proudy rozšířily po celém světě a způsobily v průběhu následujícího roku pokles globálních teplot asi o 0,5 °C. Navzdory tomu, že se jednalo o obří erupci v hustě obydlené oblasti, nebyla tak smrtící, jak by mohla být, a to díky dobrým evakuačním plánům a nepřetržitému monitorování. 

Ostrov Ambrym, 50 n. l. (VEI 6 +)

Téměř před 2 000 lety zažil sopečný ostrov Ambrym o rozloze 665 km², který je dnes součástí malé jihopacifické republiky Vanuatu, jednu z nejpůsobivějších erupcí v historii. Z hory vyšlehla vlna žhavého popela a prachu a vytvořila kalderu širokou 12 km. Od této erupce je kaldera Marum v Ambrymu stále jednou z nejaktivnějších na světě. Podle USGS vybuchla od roku 1774 téměř 50krát. V roce 1894 zabily několik lidí sopečné bomby a čtyři lidi zastihly lávové proudy a v roce 1979 kyselé deště způsobené sopkou popálily některé obyvatele. 

Sopka Ilopango, 431 n. l. (VEI 6 +)

Ačkoli tato hora v centrálním Salvadoru, jen několik kilometrů východně od hlavního města San Salvadoru, zažila ve své historii pouze dvě erupce, ta první kolem roku 431 n. l. byla zničující. Pokryla velkou část středního a západního Salvadoru pemzou a popelem, zničila raná mayská města a donutila obyvatele uprchnout. Ve studii z roku 2020 v časopise PNAS vědci událost přesně datovali a určili, že po dobu několika let způsobila ochlazení o 0,5 °C. Výbuch pravděpodobně přispěl k narušení obchodních cest a přesunu mayské civilizace z horských oblastí Salvadoru do nížinných oblastí na severu a v Guatemale. V kaldeře na vrcholu je nyní jedno z největších salvadorských jezer. 

Théra, kolem roku 1610 př. n. l. (VEI 7)

Geologové se domnívají, že řecká ostrovní sopka Théra explodovala s energií několika stovek atomových bomb ve zlomku sekundy. Ačkoliv k erupci došlo v zaznamenané historii, neexistují k ní žádné písemné popisy. Vzhledem k tomu, že ostrov byl v té době obydlený, podle geologů by se mohlo jednat o nejsilnější explozi, jakou kdy moderní lidé zažili. Erupce sopky Théra byla čtyřikrát až pětkrát mohutnější než sopky Krakatoa a způsobila obrovskou díru na Santorini, ostrově v Egejském moři, kde se sopka nacházela. V té době na ostrově vzkvétala minojská civilizace. Některé důkazy naznačují, že obyvatelé ostrova tušili, k čemu se sopka chystá, a evakuovali se. Přesto se někteří archeologové domnívají, že sopka vážně narušila minojskou kulturu, a to nejen vlnou cunami, ale i poklesem teploty způsobeným obrovským množstvím oxidu siřičitého vyvrženého do atmosféry, který změnil klima. 

Sopka Changbaishan, 1000 n. l. (VEI 7)

Čchang-paj-šan, známý také jako sopka Baitoushan, se rozkládá na hranicích Číny a Severní Koreje. Mohutná erupce před tisíci lety vychrlila sopečný materiál až do severního Japonska, do vzdálenosti přibližně 1200 kilometrů. Erupce také vytvořila na vrcholu hory velkou kalderu o průměru téměř 4,5 km a hloubce 0,8  km. Ta je nyní naplněna vodami jezera Tianchi neboli Nebeského jezera, které sdílí Čína a Severní Korea. Malebná vodní plocha dnes představuje oblíbený turistický cíl jak pro své přírodní krásy, tak pro údajná pozorování neidentifikovatelných tvorů žijících v jejích hlubinách.

Sopka naposledy vybuchla v roce 1702 a geologové ji považují za spící. V roce 1994 byly hlášeny emise plynů z vrcholu a blízkých horkých pramenů, ale nebyly pozorovány žádné známky obnovené aktivity sopky. 

Hora Tambora, 1815 (VEI 7)

Výbuch hory Tambora je nejtěžší, jaký kdy lidé zaznamenali, a umístil se na 7. místě stupnice VEI, což je druhé nejvyšší hodnocení v indexu. Stále aktivní sopka je jedním z nejvyšších vrcholů indonéského souostroví. Erupce dosáhla svého vrcholu v dubnu 1815, kdy explodovala tak hlasitě, že byla slyšet až na ostrově Sumatra, vzdáleném více než 1 930 km. Počet obětí erupce byl odhadnut na více než 11000 v důsledku přímého vystavení pyroklastickým proudům. Erupce však také zapříčinila nedostatek potravin, který trval další desetiletí a nakonec podle NOAA zabil na 100 000 lidí. 

Yellowstonská erupce před 640 000 lety (VEI 8)

Celý Yellowstonský národní park je aktivní sopka dunící pod nohama návštěvníků. A i když v zaznamenané historii dramaticky nevybuchla, má neuvěřitelně bouřlivou minulost: Tři erupce o síle 8 otřásly touto oblastí již před 2,1 miliony let, znovu před 1,2 miliony let a naposledy před 640 000 lety. Tři katastrofální erupce dohromady vyvrhly dostatek popela a lávy, aby naplnily Grand Canyon. Vědci objevili obrovskou skvrnu magmatu uloženou pod Yellowstonem, která, pokud by se uvolnila, mohla by zaplnit Grand Canyon jedenáctkrát. Poslední z trojice erupcí supervulkánu vytvořila obrovský kráter o rozměrech cca 50 km × 72 km. Pravděpodobnost, že k takové erupci supervulkánu dojde dnes, je asi 1 ku 700 000 každý rok. Máme tedy čekat na erupci tohoto supervulkánu? Ne tak docela. Podmínky magmatu nenaznačují, že by toto monstrum mělo v dohledné době vybuchnout. 

Zdroj: 12 největších sopečných erupcí v zaznamenané historii | Živá věda (livescience.com)