Je na obzoru plastocén?

Za milion let objeví geologové zkoumající betonem pokrytý zemský povrch podivné pozůstatky minulých generací. Jeden z nich rozbije kus hmoty a v ní objeví tenký černý disk s malými drážkami a prohlásí, že se jedná o fosílii z doby plastocénu. Podle vzoru pleistocén, holocén… Naše láska k plastům totiž na Zemi pravděpodobně zanechá trvalé dědictví.

Závislost lidstva na plastech, spolu s nevelkou ochotou je recyklovat, znamená, že tento materiál zanechává svou stopu v geologii naší Země již dnes. Z 300 milionů tun plastů, které se ročně vyrobí, se asi jedna třetina brzy po použití vyhodí. Uvádí se, že veškeré dosud vyrobené plasty by mohly pokrýt celou planetu plastovým filmem a prakticky ji udusit. Část plastů se dostane na skládky, kde vydrží do doby, než je objeví příští generace. Většina plastů ale skončí v oceánech. Určité množství se jich objeví na plážích nebo bude zkonzumováno volně žijícími živočichy. Většina ale zůstane v moři, kde se rozpadne na malé částice. Současné znalosti o budoucím osudu plastů jsou velmi mlhavé – dosud nevíme, jak velké plastové znečištění dusí oceány, neznáme ani potenciální dopady na zdraví mořských živočichů a těch, kdo je konzumují. Chybí i poznatky o tom, kde tento odpad v  budoucnosti vůbec skončí.

Hory plastů na hladině

Rozsah plastového znečištění se stal zřejmým již v roce 1977, když americký oceánograf Charles Moore narazil na mohutnou plovoucí hromadu odpadků, dnes známou jako Velká pacifická odpadková skvrna (Great Pacific Garbage Patch). Objevil ji při své plavbě Pacifikem z Havaje do Kalifornie. Brzy na to se zjistilo, že podobné plovoucí vířivé hromady odpadků existují i v jiných oceánech – v Indickém oceánu, v severním a jižním Atlantiku. V jedné z oblastí Pacifiku byla vrstva nahromaděných odpadků tak hutná, že bylo možné po ní chodit. Obsah plastů v těchto odpadech je v globálním měřítku asi 70 %. Odhaduje se, že v oceánech plave na 5,25 trilionu kusů plastů o celkové váze přes 260 000 tun. Většinou jde o větší plasty, jako jsou vědra, láhve, tašky, obaly na jedno použití a polystyrenová pěna.

Kam se ztrácejí?

Nejpodivnější na celé věci je ale skutečnost, že se výzkumníkům nedaří nacházet odpadových plastů ještě více, a to navzdory tomu, že se jejich produkce prudce zvyšuje. Podle organizace Plastics Europe se jejich roční produkce zvýšila z 1,5 milionu tun v 50. letech 20. století na 299 milionů tun v roce 2013. Současná studie uvádí, že se do oceánu dostává asi jen 0,1 % ročně vyrobených plastů. K podobnému závěru došla již studie US National Academy of Sciences v roce 1975. I ta konstatovala, že se do oceánu dostává 0,1 % z roční produkce plastů. V té době však šlo jen o 300 000 tun. Proto je velmi podivné, že se množství plastového odpadu v oceánských vlnách příliš nemění. To potvrdil i tým vedený oceánografem Kara Lawem při výzkumných, několik desetiletí trvajících plavbách severním Atlantikem a Karibským mořem. Navzdory rostoucímu množství vyhozeného plastového odpadu zůstává jeho objem v moři dosti konstantní. Otázkou proto zůstává, kde tento odpad je a co se s ním děje.

Plastová „polévka“

Odpověď částečně spočívá v tom, že se plasty odbourávají mnohem rychleji, než jsme si dosud mysleli. Děje se tak díky působení slunečního záření a pohybu vln, které je rozmělňují na malé částice pohybující se ve formě „polévky“ ve vodním sloupci. V červenci 2014 vypočítal tým vedený Andrés Cózarem ze španělské University of Cadiz, že celkové množství plastových částic, vznášejících se v mořích, je 7 000 až 35 000 tun. Jiný tým spočítal, že je to asi 35 500 tun plastových částic měřících méně než 5 mm. Ukazuje se ale, že tyto výpočty jsou příliš nízké – měly by to být spíše miliony tun. Nabízí se několik vysvětlení:

• Částice o průměru menším než třetina milimetru nejsou zachyceny vlečnými sítěmi výzkumníků, takže velké množství plastů se nezapočítává.
• Některé plasty mohl uzavřít led. V červnu 2014 byly zjištěny 234 částice na 1 m³ vody v Arktickém ledovém oceánu, což je o několik řádů více než ve velmi kontaminovaných vodách oceánských vírů. Když se mořská voda mění v led, koncentrují se v něm plastové částice. Při celkové ploše moře přes 6 milionů km² to představuje velkou zásobárnu. Po roztání ledu se tento materiál opět dostává do mořské vody.
• Plasty by se mohly koncentrovat v hlubokomořských sedimentech. Odebrané vzorky obsahovaly až 800 000 mikročástic na m³. Sedm expedic sebralo jen dvanáct vzorků, což je zatím málo. Ale všechny, ať již byly odkudkoliv, obsahovaly plastové částice, a to včetně vzorků z korálových oblastí. Je velmi pravděpodobné, že chybějící plastové mikročástice mohou být uloženy právě v hlubokomořských sedimentech. Plocha mořského dna totiž představuje 300 milionů km². Některé plastové částice jsou těžší než voda, a proto klesnou ke dnu, jiné mohou být zachyceny fytoplanktonem nebo se spojí s jinými částicemi a rovněž klesnou ke dnu. Tento proces mohou ještě podporovat oceánské proudy.

Nevhodná potrava

Jaký vliv mohou mít mikroplasty na život mořských živočichů? O větších z nich, například ptácích, želvách, rybách a velrybách se ví, že si plastový odpad často pletou s potravou, která je může udusit, nebo zvířata zahynou hlady z důvodu ucpaného žaludku. Když se plasty odbourávají, uvolňují aditiva, jako jsou ftaláty, bifenyl A, jakož i toxické retardanty hoření. Plasty rovněž fungují jako houby pro chemikálie ve vodě a absorbují organické polutanty, jako jsou polychlorované bifenyly a pesticidy, například DDT. Studie ukazují, že polutanty přilepené na plasty mohou ryby otrávit. Obsah mikroplastů v tkáních mořských živočichů může proto ohrožovat bezpečnost potravin. Diskutuje se také o tom, co se stane s plastovým odpadem z dlouhodobého hlediska. Jedna z odpovědí se objevila na pláži Rocks on Kamilo v odlehlé části Havaje. Turisté zde často plasty pálí na ohništích. Plasty se spojují s pískem a po vychladnutí vytvoří tvrdý „plastglomerát“, který se nakonec může stát geologickou strukturou.

Odstrašující údaje

• Řeky v Los Angeles přinášejí denně do Tichého oceánu přibližně 30 tun plastů.
• V roce 2013 vyprodukovala Čína v celosvětovém měřítku 24,8 % plastů. Podíl Evropy byl 20 %.
• Řeka Dunaj odnáší denně do Černého moře 4,2 tuny plastu. Za rok je to 1 533 tun, což je víc, než je odhadované množství plastů v severoatlantické vířivé skvrně.
• Konzumace korýšů může znamenat expozici až 11 000 plastových mikročástic za rok.
• Než se plastový odpad dostane z východního pobřeží USA do centra severoatlantické vířivé skvrny, trvá 60 dní.
• 80 % odpadu v moři pochází z pevniny.

Podle: Christina Reed: Dawn of the Plasticene. New Scientist, 2015, č. 3006, s. 28-32