Chammurapiho zákoník o lékařském právu

První zákony o odměňování lékařů i o jejich postihování za chybné zákroky jsou staré téměř 4 000 let. Celý Chammurapiho kodex (pochází přibližně z roku 1686 př. n. l., uvádí se též 1800 př. n. l.) navazuje na starší sumerské zákoníky a objevuje se v něm dodnes zachovaná zásada rovnocenné odplaty („oko za oko, zub za zub“). Je však méně humánní (nechybí výčet trestů od bičování, utnutí částí těla, upálení a nabodnutí na kůl), je zde více zdůrazněna společenská nerovnost a větší důraz je kladen na represi než na výchovnou funkci. Výše lékařských odměn kolísala podle platebních možností a sociálního postavení pacientů.

Několik nezbytných faktů

Lidskou populaci od dávných dob pronásledovala celá řada nemocí, se kterými se setkáváme dodnes – od artrózy po zubní kaz, od nádorů po infekce. Společnost se proto vždy proti nemocem a smrti pokoušela ze všech sil bojovat; léčitelství se stalo konkrétní lidskou činností. Nejstarší nám srozumitelné písemné záznamy o nemocech a jejich léčení jsou psány babylonským klínovým písmem a zmiňují se také o lékařích. Myšlenkový svět starých Babyloňanů neznal hranici mezi rozumovým poznáním a náboženskou vírou. Onemocnění se považovalo za zásah zlých démonů nebo bloudících duchů zemřelých, kteří nemocného uchvátili a vstoupili do jeho těla, takže byl „posedlý“. Příčinou nemoci bylo také kruté kouzlo či hněv bohů, trestajících lidi za kultovní provinění (hříchy) a za porušení kázně (tabu). Léčebné postupy nebyly v rozporu s náboženskými obřady.

Lékař, zaříkávač, věštec

Nemoc se nejprve „léčila“ zaříkáváním (zaklínáním), které mělo zlou nadpřirozenou sílu spoutat a vyhnat z lidského těla. Na léčbě nemocných se podíleli současně lékař i zaříkávač, v některých případech byl navíc pozván také věštec. Praktické návody k léčbě se v naučných klínopisných textech objevovaly poměrně málo. Babylonští lékaři používali především přírodní látky (léčivé byliny, minerály i exkrementy zvířat), kterými napouštěli obvazy, obklady a náplasti. K dispozici měli také příručku zapsanou na 40 hliněných tabulkách. Tato nejstarší diagnostická příručka byla souhrnem všech dosavadních poznatků a zkušeností a sestavil ji neznámý babylonský kněz. Za autory „vědomostí“ byli ovšem považováni bohové lékařství a zaříkávání Ea a Asalluchi. V první části série klínopisných tabulek byly uvedeny příznaky onemocnění v jednoduchém anatomickém systému, který se nejprve věnoval hlavě, trupu, horním končetinám a nakonec nohám. Nemoci měly již jména a text uváděl i prognózy jejich průběhu. Z 30 000 hliněných tabulek, které byly objeveny, se z nich zabývá lékařskou tématikou přibližně 800.

Laický úvod do právní vědy

Právo je v jeho klasickém objektivním významu tvořeno souborem platných právních norem, tj. pravidel chování (příkazů, zákazů nebo dovolení), kterými se řídí lidské spolužití, a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem. Zákoník (kodex) je zákon, který obsahuje úplnou nebo převážnou úpravu hmotného práva určitého odvětví. Již Cicero řekl, že „zákon má být stručný, aby si jej lidé snáze zapamatovali“. Mezi vůbec nejslavnější zákony starověku patří kodex (zákoník) krále Chammurapiho, symbol mezopotámské civilizace. Nebyl zapomenut ani po několika tisíciletích, dochovalo se velké množství jeho opisů a je přitažlivý také jako literární dílo.

První zákony upravující postavení lékařů

Chammurapiho zákoník (nebo kodex krále Chammurapiho) obsahuje prolog (první paragraf), epilog a celkem 282 „paragrafů“ –  zákonů založených na principu msty, nikoliv spravedlnosti, řešících právní otázky okolo rodiny, soukromého vlastnictví a majetku obecně, obchodu, cen a mezd, půjček a jejich splácení, násilných zločinů, postavení různých společenských vrstev a některých dalších záležitostí. Nepřímo zde zaznívá zásada, že neznalost zákona neomlouvá. V převážné části vychází z výkladu zvykového práva (právního systému založeného na právních obyčejích, které se v určitém společenství ustálily a jsou všeobecně uznávány, sankcionovány a dodržovány), avšak přehledně systematizovaných. Soudy v Babylóně již nadále nemohly v rozsudcích rozhodovat podle své vlastní vůle a musely se řídit kodifikovaným právem, zároveň nikdo jiný nemohl svévolně právo ignorovat. Poprvé v historii obsahuje zvláštní předpisy, které upravovaly odměňování chirurgů a lékařů za jejich výkony, na druhé straně však rovněž vyhlašuje tresty za chybnou léčbu a nepovedené zákroky, stejně jako odškodnění obětí profesní nedbalosti.

Příklady odměn a trestů

Zákoník rozděloval obyvatelstvo do tří skupin:

• avílové (privilegovaná a nejbohatší vrstva, přestupky vůči nim se řešily formou odvety);
• muškéni (neprivilegované svobodné obyvatelstvo, přestupky vůči nim se řešily formou pokuty);
• otroci (nesvobodné obyvatelstvo, přestupky vůči nim se řešily formou pokuty placené jejich pánovi).

Neschopní lékaři byli postihování za chybné zákroky tvrdými sankcemi, v některých případech jim hrozilo dokonce i useknutí ruky. Za úspěšnou operaci byli lékaři naopak ze zákona odměňování a výše jejich honoráře odpovídala majetkovým poměrům a významnosti pacienta. Odměny byly vypláceny v šekelech, které byly všeobecným platidlem (jeden šekel představoval 8 až 16 g stříbra v kouscích různých tvarů). Rizika lékařského povolání upravovaly paragrafy 215 - 218: „Jestliže lékař provedl na plnoprávném občanovi bronzovým nožem složitou operaci a občana vyléčil, nebo bronzovým nožem otevřel nádor na obočí a vyléčil tak oko občana, dostane 10 šekelů stříbra. Jestliže tak vyléčil muškéna, dostane pět šekelů stříbra. Jestliže vyléčil otroka, zaplatí pán otroka lékaři dva šekely stříbra. Jestliže lékař provedl na svobodném občanovi složitou operaci bronzovým nožem a způsobil smrt občana, nebo otevřel nožem nádor na obočí a zničil přitom oko občana, useknou mu ruku. Jestliže lékař provedl na otroku těžkou operaci a zavinil jeho smrt, nahradí otroka za otroka“. Postihy za neúspěšné zákroky provedené na občanech ze střední sociální vrstvy a u otroků byly méně drastické. Prozatím se však v žádných klínopisných textech ze starobabylonské doby nepodařilo dokázat, zda lékaři museli skutečně za profesní chyby a omyly platit poměrně vysoké náhrady či dokonce podstoupit tresty neúměrně přísné. Lékařské „paragrafy“ v Chammurapiho zákoníku se týkaly výlučně chirurgických zákroků, proto se v nich nesetkáváme se součinností kněží-zaříkávačů při operacích – byla by příliš viditelně zbytečná a neúčinná. V kodexu byly pojmenovány i některé tehdy známé nemoci. Tak například paragraf 278 stanovil právo navrácení prodaného otroka původnímu majiteli, jestliže onemocní „do třiceti dnů po prodeji nemocí bennu“, tj. epileptickými záchvaty.

Nález stély

Stéla z hlazeného čediče byla nalezena v roce 1902 G. Jécquierem, který byl členem francouzské archeologické expedice pátrající v prostorách starověkého města Súsy (dnes v Iránu), kam byla odvlečena z Babylónu jako válečná kořist. Stéla je označení pro typ památníku na obětišti nebo náhrobku, mající tvar vztyčené ploché desky, na které může být buď nápis, nebo reliéf. Chammurapiho stéla je vysoká 2,25 m, dolní obvod měří 1,90 m a horní 1,65 m. Reliéf na vrcholu čelní stěny je vysoký 65 cm a vytesané postavy znázorňují krále Chammurapiho přijímajícího zákon z rukou „pána bohů“ Marduka. Předání zákonů znázorňuje jejich božský původ, který měl zdůraznit nutnost jejich dodržování. Text je zapsán klínopisným písmem v akkadském jazyce (mrtvý nejstarší semitský jazyk). V současnosti je stéla se zákony uložena v pařížském museu Louvre.

Text v češtině

Protože se jedná o unikátní umělecké, historické, ale také literární dílo, může zaujmout a pobavit i současné čtenáře. První český překlad pořídil doc. JUDr. Josef Klíma (1909-1969), český asyriolog, historik klínopisného práva starého Předního východu, překladatel ze sumerštiny a akkadštiny, mezinárodně uznávaný odborník a vědecký pracovník Orientálního ústavu ČSAV.

Chammurapiho kodex i na pivní etiketě

Na Chammurapiho kodex se odvoláváme v praxi dodnes. Na zadní etiketě piva Žatecký ležák Premium mimo jiné stojí: „Ve starověké Mezopotámii bylo pivo běžným nápojem vládců i lidu. Bylo obětováno bohům a bylo předmětem obchodu. Podle zákoníku babylónského krále Chammurapiho, nejstaršího dochovaného právního kodexu na světě, se falšování piva trestalo utopením provinilce. Kolik utopenců by se asi dnes ocitlo ve vodách Labe a Vltavy?“

Kdo byl Chammurapi aneb „král čtyř světových stran“

Představuje ho patrně nejčastěji citovaný výrok, který jej přesně charakterizuje: "Žádná moc bez armády, žádná armáda bez peněz, žádné peníze bez daní, žádné daně bez prosperity a žádná prosperita bez spravedlnosti.“ Chammurapi (též Chammurabi či Hammurabi) je jméno amorejského původu a znamená „(bůh) Chammu uzdravuje“. Jeho nositel byl šestý a nejvýznamnější král starobabylonské říše ze Sumu-abumovy amoritské dynastie. Vládl od roku 1792 až do své smrti roku 1750 př. n. l..

Proslavil se jako schopný válečník, diplomat, vynikající vojenský stratég, znalec lidí a hlavně organizátor. Za jeho 42leté panování se starobabylonská říše obrovsky rozrostla a vzkvétala. Aby bylo možné takový státní útvar spravovat, nově organizoval státní správu, nechal vytvořit byrokratický aparát s kvalifikovanými úředníky a přidělil jednotlivé územní části pod vládu místodržících. Ti se starali o budování soustavy zavlažovacích kanálů, o polnosti, o výstavbu komunikací a o právní záležitosti. Zároveň zakládal specializované úřady, starající se o babylonské finančnictví, o vybírání daní, o pozemkové knihy atd. Sám svou neomezenou osobní moc obhajoval jako výkon příkazů nejmocnějšího babylonského boha Marduka; odpor vůči jeho vůli znamenal pro každého tvrdý trest. Hlavním městem říše se stal Babylon na levém břehu řeky Eufrat, který se stal křižovatkou cest karavan, které zajišťovaly obchod mezi Indií a středomořskými přístavy. Po Chammurapiho smrti říše rychle slábla, až podlehla převaze maloasijských Chetitů.

Zdroje

Jockenhövel, A. (ed): Dějiny světa 1. Praha 2013.

Klíma, J.: Nejstarší zákony lidstva. Chammurapi a jeho předchůdci. Praha 1979.

Klíma, J.: Chammurapiho zákony. Praha 1954.

Kramer, S. N.: Historie začíná v Sumeru. Praha 1966.

Tuláček, J.: Meč a váhy. Praha 1986.