Jaderná havárie, o které se dlouho mlčelo

Vesnice Satlykovo, východně od pohoří Ural, dnes již neexistuje. Jednoho rána před 60 roky přišli vojáci a nařídili, aby ji obyvatelé opustili. Dobytek zabili a zakopali, vesničané si nemohli odnést ani oblečení. Vše bez jakéhokoliv vysvětlení. Vojáci jim zatajili, že v nedaleké továrně došlo k výbuchu a k rozptylu radioaktivního prachu do ovzduší, i to, že smrtelně nebezpečný prach je všude v okolí. Postiženou továrnou byl vojenský jaderný komplex Majak, v němž se získávalo plutonium k výrobě atomových zbraní. V průběhu 600 dní došlo k evakuaci tisíce zmatených lidí, vylidnilo se dalších 22 vesnic a 200 000 hektarů zemědělské půdy se nemohlo obdělávat. Vznikla trvale zakázaná zóna.

Dalších dvacet let se o tragické události nikdo na světě nedozvěděl. Po celé utajované období přitom sovětští výzkumníci shromažďovali údaje o vesničanech a jejich dětech. Dnes jsou tyto údaje k dispozici ruským i západním vědcům. Poskytují nový pohled na to, jak chronické expozice záření ovlivňují lidské zdraví. Článek o havárii v komplexu Majak napsal pro „západní svět“ do časopisu New Scientist sovětský disident Medveděv až téměř dvacet let po události, v listopadu 1976, sovětská veřejnost však byla informována až v období „glasnosti“ koncem 80. let. Teprve pak se evakuovaní obyvatelé dozvěděli o svém ozáření.

Zakázaná zóna

Jako první západní novinář navštívil zakázanou oblast v létě 2016 Fred Pearce. Evakuovanou oblast nazývanou East Ural State Reserve Majak obklopuje plot o délce 100 km. V současné době radiace na většině území sotva převyšuje přírodní pozadí, vyšší koncentrace se ale ukrývají v půdě a ve vegetaci. Vyšší radiační dávku lze obdržet konzumací velkého množství lesních bobulí a hub.

Je velmi pravděpodobné, že zakázaná zóna bude existovat dalších sto let. V současné době celý komplex provozuje státní společnost Majak Production Association, která je součástí ruského jaderného komplexu. Dnes se zaměřuje na přepracování vyhořelého jaderného paliva a na hospodaření s radioaktivním odpadem.

Bez lidí zde příroda vzkvétá, podobně jako je tomu v zakázané zóně kolem Černobylu. V rezervaci žije na 200 druhů ptáků a 455 druhů rostlin, včetně vzácných druhů, jako jsou například orchideje. Je zde velké množství losů, divokých prasat, lišek a zajíců. Genetické abnormality z důvodu i nadále existující radioaktivity zde byly zaznamenány u malých savců, jako jsou krtkové a hraboši.

Radioaktivní řeka

Havárie v roce 1957 byla pouze jednou z mnoha událostí. Další byly výpusti radioaktivních látek do řeky Teča. Od roku 1949, kdy továrna Majak zahájila provoz, se stala nejradioaktivnější řekou na světě. Podle oficiálních údajů bylo v období 1949 až 1956 do řeky vypuštěno na 100 petabequerelů aktivity, což lze považovat za třetí největší jadernou havárii po Černobylu a Fukušimě. Asi čtvrtinu celkové aktivity tvořily izotopy stroncia 90 a cesia 137 s poločasem rozpadu okolo třiceti let.

Vodu z řeky pily tisíce vesničanů. Ti také jedli ryby, divoké ptactvo nebo zde pásli dobytek. K omezení konzumace mělo dojít od roku 1951, kdy byly zavedeny místní restrikce. Nikdo je ale nezdůvodnil, a proto je vesničané většinou nedodržovali. V roce 1956 byla celá záplavová oblast obehnána plotem a došlo k evakuaci asi 10 000 lidí z devatenácti vesnic podél řeky až 100 km po proudu. Domy byly srovnány se zemí, aby se sem lidé nemohli vrátit, vesnice zmizely z map.

Koncem 50. let se začala budovat kaskáda přehrad a radioaktivní odpad se ukládal do močálovitých rezervoárů. V roce 1967 jeden z rezervoárů – jezero Karačaj – náhle vyschl a silný vítr suché radioaktivní látky vynesl do atmosféry, odkud se snesly na zem. Jezero zůstalo nejradioaktivnějším na světě až do konce roku 2015, kdy ho překryl beton.

Výzkum obyvatel postižených ozářením

Přehled událostí v tabulce je dokladem o obětování lidských životů v souvislosti se snahou SSSR držet krok s vývojem atomových zbraní s USA. Tento příběh ale rovněž odhaluje pozoruhodnou snahu sovětských zdravotních výzkumníků tajně monitorovat desítky tisíc lidí, kteří byli ozářeni vysokými dávkami. Výzkumníci navštěvovali vesnice a hledali známky radiačního onemocnění od roku 1951. Alexandr Aklejev, ředitel Urals Research Centre for Radiation Medicine, Čeljabinsk (URCRM), prohlásil, že v 50. letech si dokonce i sami vědci jen matně uvědomovali nebezpečí, které vyplývalo z kontaminace řeky Teča. V průběhu desetiletí výzkumníci z URCRM sledovali dvě hlavní skupiny vesničanů: 30 000 lidí vystavených záření z řeky Teča a 22 000 lidí vystavených radioaktivnímu spadu z havárie z roku 1957.

Zdravotní údaje se před obyvateli tajily až do 90. let 20. století. Uzdravovat se lidé začali z mnoha symptomů radiace během tří měsíců až jednoho roku poté, co se ze zakázané zóny vystěhovali. Zjistilo se také, že chronická expozice vyšším dávkám záření může vést k některým nevratným poškozením. Obecně dlouhodobým symptomem je onemocnění kostí, zejména páteře.

Chronická nemoc z ozáření se objevovala asi po pěti letech po prvním ozáření. Později se objevovaly další důsledky. V průběhu 70. let to byl zvýšený výskyt leukémie a rakoviny mezi evakuovanými obyvateli. V roce 2013 zjistil tým epidemiologů, že v blízkosti řeky Teča se u obyvatel riziko vzniku leukémie zdvojnásobilo. Epidemioložka Ludmila Kristina z URCRM nyní sleduje na 30 000 dětí narozených ozářeným vesničanům a hledá genetické účinky v dalších generacích. Zatím studie žádné známky genetických účinků nezjistily. Na jistotu je ale ještě příliš brzy. V okolí řeky Teča stále ještě žije asi 4 000 lidí. Mnohé ploty a varovné nápisy zmizely, a ačkoliv už dnes vesničané vědí, že žijí v kontaminované oblasti, nadále zde rybaří, plavou, konzumují divoké kachny a husy, pijí kontaminovanou vodu…

Ale jak příroda, tak člověk, mají obrovskou schopnost regenerace, přizpůsobení a samouzdravovacích mechanismů. Dokazují to dosavadní poznatky jak z okolí Majaku, tak Černobylu.

Podle: Fred Pearce: Zone of secrets. New Scientist, 2016, č. 3103, s. 36-39

Tabulka: Přehled událostí souvisejících s nehodami vojenského komplexu Majak