Když ještě nebyla elektřina, ale mluno

Alessandro Volta kdysi prohlásit: „Omyl, který vzbudí rozruch, je cennější než pravda vedoucí do slepé uličky.“ Ano, přírodě skutečně nezáleží na tom, komu a jak se podaří odhalit její tajemství. S lidmi je to ale jiné. U nich bychom neměli zapomínat na jejich přínos lidskému poznání. Výjimkou nejsou ani ti, jejichž jména na dlouhou dobu vstoupila do stínu zapomnění. Takovou pozoruhodnou a dnes již téměř neznámou postavou je také český lékař a fyzik Josef Tadeáš Klinkoš (Klinkosch). Tento člen Tovaryšstva Ježíšova žil v letech 1734 až 1778 a letos si tedy připomínáme 280. výročí jeho narození.

Hlavním myšlenkovým proudem osmnáctého století – osvícenství – je víra v rozum a sílu vědecké pravdy. Jejich jménem bojuje věda proti autoritám a tradicím, proti předsudkům a despotismu. Rychle se rozvíjejí přírodní vědy včetně fyziky, jejíž součástí se kromě mechaniky a optiky stává v této době i nauka o elektřině a magnetismu.

Pražské vědecké kapacity 18. století

Jako by se uvolnila pomyslná lavina, propukla v 17. a 18. století pravá objevitelská a vynálezecká smršť, kterou vyvolaly praktické potřeby tehdejší společnosti. Nastal nevídaný rozvoj přístrojové a měřicí techniky a lidský důvtip neznal mezí. Praha, v té době jen jedno z provinčních měst habsburské monarchie, neměla lékařskou fakultu na právě nejlepší úrovni. Přesto se někteří profesoři snažili o nápravu. Jan Antonín Scrinci zde v roce 1740 zavádí zvláštní přednášky z fyziky a chemie a své výklady doprovází pokusy, učencem evropského formátu byl i profesor Jan Křtitel Boháč (Bohadsch), člen Královské společnosti v Londýně. Ten od roku 1751 konal pokusy s elektroléčbou (léčil epilepsii elektrizováním pacienta).

Ke zvýšení odborné úrovně lékařské fakulty a ke zlepšení podmínek pro vědeckou práci profesorů dochází po roce 1754, kdy se studijním direktorem stává irský lékař a profesor patologie Mac Neven O'Kelly ab Aghrim. Za jeho působení přednáší na fakultě řada odborníků, mezi nimi také Josef Tadeáš Klinkoš. Ačkoliv patřil k významným českým osvícenským učencům, po jeho smrti se o něm v dostupných pramenech dochovalo jen málo informací. Uchovaly se však doklady o jeho úsilí modernizovat výuku lékařů. V této oblasti mimo jiné dosáhl toho, že posluchači mohli v daleko větší míře absolvovat pitevní praxi, než dříve.

Ottův Slovník naučný o Tadeáši Klinkošovi

V Ottově Slovníku naučném se ve XIV. svazku z roku 1898 o českém lékaři Josefu Tadeášovi Klinkošovi uvádí: „Byl velmi zručný praktický lékař, jenž stal se roku 1762 profesorem anatomie a později též chirurgie na pražské univerzitě a vynikl zvláště v tom, že jsa sám dobrý praeparátor zvelebil vyučování anatomie i chirurgie, hlavně pokud se tkne směru praktického. Rovněž získal si dobrou pověst jako fyzik, obíraje se hlavně elektřinou (roku 1775 postavil na zámku hraběte Nostice v Měšicích prvý hromosvod v Čechách) a různými problémy z mechaniky. Napsal četné dissertace… tři listy týkající se elektroforu.“

Od třecí elektriky k elektroforu

Po více než sto let byla v době Tadeáše Klinkoše jediným zdrojem elektřiny tzv. třecí elektrika, demonstrovaná v roce 1650 radním města Magdeburku a zakladatelem německé experimentální fyziky Otto von Guerickem (nejčastěji se s jeho osobou pojí pokus s „magdeburskými polokoulemi“). Během doby se však objevila nová vlastnost elektřiny – jev elektrostatické indukce. Ukázalo se, že těleso je možné nabít elektřinou i bez tření. Opakovaným přibližováním, uzemňováním a vzdalováním se může vodič stále znovu nabíjet a náboj hromadit. Tato metoda je principem tzv. elektroforu, umožňujícího vybudit malé elektrické náboje, jehož demonstrace byla tehdy velmi oblíbená. Sestával z ebonitové desky uložené na kovovém talíři, ke které přiléhal kovový kotouč s izolovanou rukojetí. Elektrofor doplnil trojici již známých vědeckých přístrojů – třecí elektriku, leidenskou láhev a umělý magnet – a stal se tak významným pomocníkem v dalším zkoumání elektřiny. Jako vynálezce tohoto elektrostatického přístroje z roku 1775 se uvádí Alessandro Volta, tehdy profesor fyziky na jezuitské škole v rodném severoitalském městě Como. S tímto tehdy ještě málo známým o deset let mladším a v budoucnosti slavným učencem, který své výsledky experimentů a objevy nejčastěji „publikoval“ formou dopisů, si mezi dalšími osobnostmi evropské vědy dopisoval také profesor Klinkoš. Ten sice elektrofor vynalezl již o rok dříve, ale svůj vynález opublikoval později.

Princip elektrostatické indukce a vlastnosti elektroforu v podobě jemného prášku se využívá v řadě přístrojů – především pro reprodukční techniku (xerox) – dodnes. Renesanci elektrostatických třecích elektrik přineslo až 20. století sestrojením van de Graaffova elektrostatického urychlovače, patřícího k důležitým experimentálním zařízením ve fyzice atomů a částic. Dodnes slouží k různým lékařským a technologickým účelům.

Studium atmosférické elektřiny

Další oblastí Klinkošových vědeckých zájmů bylo studium atmosférické elektřiny, zejména možností svedení blesku do země. V roce 1775 dal popud k instalaci prvního tyčového jednohrotového hromosvodu na hlavní věžičku právě dostaveného barokního zámku hraběte Nostice v Měšicích u Prahy. Podobně jako přímětický farář Václav Prokop Diviš, od jehož úmrtí tehdy uplynulo již deset let, měl v roce 1754 také doktor Klinkoš potíže s odporem rozhněvaných vesničanů. Stačily však dva blesky do kopule zámku bez toho, aby došlo k požáru – a bylo po protestech. Zajímavá je skutečnost, že hromosvod nebyl podle Divišovy konstrukce, nýbrž Franklinova typu, jehož fyzikální podstatou je hrotový efekt a který je určen k ochraně budov.

Publikační činnost

Na počátku sedmdesátých let 18. století se kolem mineraloga, montanisty, chemika, geologa, vůdčí postavy české osvícenské společnosti a organizátora vědeckého života v Praze – Ignáce Antonína rytíře Borna – začala formovat Soukromá společnost v Čechách pro povznesení matematiky, vlasteneckého dějepisu a přírodovědy. Po řadě průtahů ze strany úřadů byla roku 1784 uznána jako Česká společnost nauk a od roku 1790 jako Královská česká společnost nauk. Tato společnost začala od roku 1775 vydávat vědecká pojednání „Abhandlungen einer Privatgeselschaft in Böhmen…“. Do roku 1784 vyšlo celkem šest svazků, do kterých přispěl i profesor Klinkoš několika články o výsledcích studia fyzikálních jevů v oboru elektřiny.

Ve druhém svazku z roku 1776 uveřejnil dopis hraběti Františku Josefu Kinskému o zvířecím (animálním) magnetismu, což byl termín používaný pro domnělou éterickou sílu, způsobující přitažlivost pohlaví a charizma. Léčení magnetem se stalo v této době vysoce módní a hojně diskutovanou léčebnou metodou. Po přečtení publikovaných Klinkošových experimentálních poznatků a názorů se Alessandro Volta – stále ještě gymnaziální profesor přírodní filozofie, avšak již s počínajícím vědeckým renomé – rozhořčil natolik, že to dolehlo až do Prahy. Celé znění Voltova kritického dopisu Klinkošovi otiskla Společnost ve třetím svazku Abhandlungen.

Znáte mluno?

Jazykovou zajímavostí je obrozenecká vlastenecká snaha Klinkoše o český výraz pro elektřinu, kterou nazval mluno (podle rus. molnija = blesk). Od toho se filologicky odvozovaly další výrazy (mlunonoš pro elektrofor apod.). Za necelých sto let uvedl Josef Jungmann ve svém pětisvazkovém Slovníku česko-německém (1834-1839) pro elektřinu název „električina“. Tvar elektřina je u nás poprvé doložen až v Názvosloví P. J. Šafaříka z roku 1853. Jako první použil pojem „elecricity-elektřina“ anglický lékař a přírodovědec Thomas Browne ve své knize „Pseudadaxia Epidemica“v roce 1646.

Použitá literatura

Efmertová, M., Mikeš, J.: Elektřina na dlani. Praha 2008.

Heřman, J.: Od jantaru k tranzistoru. Praha 2006.

Kolektiv: Ottův slovník naučný. Praha 1888-1908.

Mayer, D.: Pohledy do minulosti elektrotechniky. České Budějovice 1999.

Štol, I.: Dějiny fyziky. Praha 2009.