Prokletý vynález poručíka Henryho Shrapnela

Historie lidstva je i historií vojenství. Letos si v této oblasti mimo řady dalších smutně proslulých výročí připomínáme i rok 1787, kdy byl v tunelech pro umístění děl na legendární britské námořní základně Gibraltar úspěšně předveden tehdy nový druh dělostřelecké munice – šrapnel. Poté tato munice postupně doplnila výzbroje všech armád. U zrodu šrapnelů stál anglický důstojník Henri Shrapnel. Za důmyslný vynález se mu dostalo slávy i peněz již během života, což se mnohým jiným objevitelům nepodařilo. Ačkoliv šrapnely už dlouho patří minulosti, představovaly ještě na začátku první světové války (1914-1918) nejběžnější munici pro děla a houfnice. I proto mělo dělostřelectvo na svědomí 70 % obětí.

Původní kartáčové náboje, nebo jen kartáče, které jsou dělostřeleckým typem protipěchotní munice, měly na rozdíl od klasického plněného náboje plátěný „pytlík“ či lepenkový obal, později nahrazený obalem dřevěným nebo železným. Ten umožňoval zrychlení palby. Dále obsahoval kuličky, střepy, úlomky kamenů nebo hřebíky. Po výstřelu se obal rozpadl a jeho náplň se tlakem vzniklým při explozi kuželovitě rozlétla vysokou rychlostí. Účinek se podobal výstřelu z brokovnice v mnohem větším měřítku.

Z historie kartáčů

Kartáčová munice se používala již od objevu černého střelného prachu, tj. směsi ledku draselného, síry a dřevěného uhlí, v období sedmého až devátého století v Číně. Do Evropy pronikl střelný prach ve století třináctém. Ve velkém začali palné zbraně – hákovnice, píšťaly, houfnice –používat v patnáctém století husité, kteří tehdy stanuli na špičce vývoje polního dělostřelectva.

Běžně se kartáče využívaly ve vleklé a rozsáhlé třicetileté válce (1618-1648), později v napoleonských válkách (1803-1815) a v 18. a 19. století v pozemních i námořních lokálních bitvách.

Jako příklady úspěšného použití kartáčových střel uvádějí vojenští historici devastující palbu švédské armády v bitvě u Breitenfeldu v roce 1631, nebo ve vhodnou chvíli provedenou kartáčovou salvu proti přesile zastaralé polské jízdy v bitvě u Varšavy roku 1650. V roce 1795 rozprášil tehdy brigádní generál Napoleon kartáčovou střelbou z děl lůzu v pařížských ulicích. Čím větší byla skupina lidí, tím byla palba účinnější. V bitvách se používala pro rychlé rozprášení velkých a pravidelných formací útočící pěchoty a jezdectva, ale pouze na krátkou vzdálenost, jen asi 400 m.

Co najdeme ve slovnících

První česká obecná encyklopedie Riegrův slovník naučný, vycházející v letech 1860-1874, popisuje šrapnel kuriózními slovy: „Plechová nádoba cylindrické tvářnosti naplněná sekaným železem nebo kousky litiny, zvaná kartáč. Ten po vystřelení se rozpuknuv sypal zkázonosnou nádivku svou do řad nepřátelských“.

A Ottův slovník naučný, díl XXII, Praha 1904: „Měly-li shrapnely původně nedokonalé strašný účinek prasknuvše do nepřátel, působí nynější přímo vražedně jak lítajícími střepy, tak kulkami. Ty ohromné účinky pohnuly nejeden stát, aby střelivo pro děla obsahovalo 9/10 shrapnelů a jen 1/10 toho ostatního.“

Na scéně rozvoje vojenství se objevuje Henry Shrapnel

I když byla Británie v 18. století středem tzv. průmyslové revoluce, nikdy se to neprojevilo v armádě. Ta zůstávala stále tradiční, poněkud zatuchlou institucí, a většinu technických inovací zaváděla obvykle později než armády ostatních států, především Francie a Pruska. Teprve až ztráta kolonií v Americe ji přinutila poněkud zlepšit neblahý stav, v jakém se, na rozdíl od námořnictva, britská pozemní armáda nacházela. Stalo se to právě včas. Koaliční války na evropském kontinentu již klepaly na dveře. Ačkoliv se jejich průběh vyznačoval novou taktikou a strategií, zbraně, kterými vojáci bojovali ve slavných bitvách, byly téměř totožné s těmi, s jakými se bojovalo předcházejících 200 let. Pravděpodobně nejvýznamnější pokrok ve vojenské technologii je spojen právě se jménem Henryho Shrapnela.

H. Schrapnel se narodil 3. června 1761 v malém městě Bradfordu na Avoně v anglickém hrabství Warwickshire. Protože pocházel z početné nepříliš majetné rodiny a již od mládí se musel starat sám o sebe, přihlásil se do britské armády, jíž zůstal věrný celý život jako důstojník královského dělostřelectva. Vedl si zde zřejmě dobře. Již v osmnácti letech byl povýšen do hodnosti poručíka a služební povinnosti ho zavedly do britské kolonie Newfoundland a na Gibraltar, který byl roku 1781 obléhán Španěly. Protože zjistil, že používané granáty a kartáče mají skandálně malou účinnost (vypočítal si, že pevnostní děla vystřelila dva tisíce ran a zabila pouze tři desítky Španělů), rozhodl se, že s tím něco udělá. Na vlastní náklady se začal zabývat pokusy s vývojem nové munice.

Spojil vlastnosti granátu a kartáče

Kromě potřebných technických znalostí získaných samostudiem byl manuálně velmi zdatný. Díky tomu se mu podařilo spojit vlastnosti granátu a kartáče. V roce 1784 přišel s vynálezem, který sám nazýval „munice se sférickým pouzdrem“. Původně se jednalo o dutou dělovou kouli naplněnou olověnými broky a volně sypaným střelným prachem, která teprve po dopadu explodovala. Konečnou variantu projektilu šrapnelu tvořila kovová trubice z kujného železa plněná olověnými kuličkami nebo kovovými úlomky (podle mezinárodního humanitárního práva musí být zjistitelné rentgenem nebo podobným zařízením) a opatřená buď nárazníkem, nebo časovanou náloží (roznětkou), tj. zapalovačem s předem stanovenou dobou hoření. Doba exploze byla upravena tak, aby kartáče vybuchly ve vzduchu ještě před dopadem na zem a olověné kulky a střepiny pláště tak zasáhly protivníka shora. Kuličky o průměru asi 13 mm a hmotnosti okolo 11 g nebyly v projektilu uloženy volně, protože by se těžiště a s ním i dráha rotujícího náboje měnila. Proto byly zality například sírou nebo kalafunou. Tato náplň zároveň vytvořila při explozi viditelný obláček, který usnadňoval sledování střelby.

Tříštivé granáty

V průběhu 19. a na počátku 20. století prošel šrapnel několikerým zdokonalením, nebyl však proti vojákům v zákopech dostatečně účinný, a proto ho nahradily tříštivé granáty. Podobné zbraně byly v novodobé historii použity např. za války ve Vietnamu (1955-1975). Americké bitevní vrtulníky AH-1 Cobra, nasazené v roce 1967 k bojovým operacím k přímé podpoře pozemních jednotek, odpalovaly za letu tzv. flešetové rakety, které obsahovaly okolo 1 500 zubatých ocelových tyček dlouhých 37 mm. Proti nekryté živé síle měly zcela devastující účinek.

Munice se jménem svého vynálezce

Po úspěšné ukázce bojových účinků efektivnějších než dělové koule, se šrapnelové střely zaváděly až do roku 1803 do výzbroje dělostřelectva. Nová munice nesla jméno svého vynálezce, což přetrvalo až do dnešních dnů.

Mezitím sloužil Shrapnel během revolučních válek ve Flandrech, kde byl v roce 1793 raněn. V roce 1795 byl jmenován kapitánem a v roce 1803 povýšen do hodnosti majora. Po úspěšném nasazení šrapnelů při dobývání pevnosti Nový Amsterodam v holandské kolonii Surinam v dubnu 1804 byl mimořádně, již po několika měsících, znovu povýšen, tentokráte na podplukovníka a inspektora dělostřelectva.

Svou technickou erudovaností přispěl Shrapnel také ke zdokonalení houfnic, minometů a dalších střelných zbraní. V roce 1814 ocenila britská vláda jeho přínos a přiznala mu doživotní roční rentu, která po přepočtu na dnešní hodnotu a převodu na koruny činila zhruba 200 000 měsíčně.

V roce 1827 byl u dělostřelectva jmenován do funkce Colonel-Commandant a v roce 1837 povýšen do hodnosti generálporučíka (Lieutenant-General). Od roku 1835 žil až do své smrti 13. března roku 1842 ve svém oblíbeném „zeleném městě“ Southamptonu (Peartree Green) na jižním pobřeží Anglie.

Již více než dvě století se milionům vojáků, kteří přežili bitevní vřavy, vrací do konce života vzpomínky na svištivý zvuk letících šrapnelů a jejich ohlušující a smrt rozsévající výbuchy.