Myšlenka vznášedla se zrodila před třemi stoletími

Univerzální dopravní prostředek pohybující se na vzduchovém polštáři těsně nad vodní hladinou nebo nad povrchem země se nazývá vznášedlo. Vzduchový polštář je tvořen proudem vzduchu, který vhánějí dmychadla pod vznášedlo otvory ve dně jeho trupu. Většina vznášedel má po celém obvodu speciální pružnou manžetu (zesílenou obrubu z plochého materiálu), která se naplňuje vzduchem a brání rychlému unikání plynu vháněného pod stroj. Díky tomu vzniká pod vznášedlem trvalý přetlak (tlak větší než okolní tlak barometrický), který spolu s reaktivní silou danou vzduchem vrhaným dolů pomáhá udržet celé zařízení nad vodou či pevninou – nad ledem, sněhem, trávou, pískem a jiným terénem. Pohyb vznášedlům obvykle zajišťují mohutné výkonné vrtule umístěné v zadní části stroje. K řízení se používá směrového kormidla stejně jako u letadel, nebo také obracečů tahu umístěných po stranách pohonného dmychadla.

Emanuel Swedenborg

Zřejmě první zaznamenaný stroj se vzduchovým polštářem nakreslil v letech 1716/1717 švédský vědec, vynálezce, filozof, teolog a realistický mystik Emanuel Swedenborg (1688-1772). Podobal se obrácenému malému člunu s kabinou pilota uprostřed. Plánovaný výzkum však neměl dlouhé trvání. Všestranně vzdělaný absolvent univerzity v rodné Uppsale, který se později věnoval nejen individuálnímu studiu fyziky, chemie, geologie, astronomie a většiny dalších přírodních věd při cestách po evropských střediscích vzdělanosti (navštívil také Prahu), ale také praktické mechanice, vázání knih, kovorytectví či stavbě hudebních nástrojů, si brzy uvědomil, že vymyslet a navíc i vyrobit takové zařízení není jednoduchou a krátkodobou záležitostí.

Tento severský polyhistor byl vůbec velmi pozoruhodnou osobností. V průběhu života se věnoval kosmologii, matematice, anatomii a fyziologii, mineralogii, důlnímu inženýrství, ekonomii i politice. Po dobu 31 let sloužil jako odborný odhadce státní Báňské rady, byl poradcem krále Karla XII. pro oblast těžby, důlního průmyslu a veřejných staveb. Zpracoval řadu technických projektů a sám řídil jejich realizaci (nových typů suchých doků, plavebních kanálů, strojů pro zpracování soli, zařízení pro přemístění válečných lodí po souši). Byl autorem řady dalších skic budoucích strojů (ponorky, parního stroje, vzduchové pušky či stáložárných kamen) a nových technologických postupů při těžbě rud a výrobě mědi a železa. Se svým švagrem, chemikem J. J. Berzeliem (1879-1848), považovaným za zakladatele anorganické chemie, vydával latinsky psané periodikum „Severský vynálezce“ (Daedalus hyperborealis), první skandinávský přírodovědecký časopis. Napsal řadu vědeckých pojednání a knih, např. třídílnou „Opera philosophica et mineralogica“ (Práce filozofické a mineralogické) a řadu dalších; především je však autorem přibližně třiceti teologických spisů (Nebe a peklo, Svět duchů, Pravé křesťanství, Božská láska a Moudrost). Ty unikátně spojují náboženskou a mystickou zkušenost s rozumem a racionalitou. Sám o tom napsal: „Vše, co jsem zapsal, je stejně pravdivé jako to, že mě teď vidíte před sebou. Mohl bych říci ještě mnohem více, kdyby mi to bývalo dovoleno. Po smrti se však všechno dozvíte a pak si budeme mít ještě hodně co říci.“

Christopher Sydney Cockerell

I když byl princip vzduchového polštáře teoreticky znám, k myšlence zkonstruovat dopravní prostředek pohybující se na vzduchovém polštáři, se po více než dvou stoletích neúspěšných pokusů (Laval, Ciolkovskij aj.) vrátil až v padesátých letech minulého století britský elektrotechnik a vynálezce Christopher Sydney Cockerell. Narodil se 4. června 1910 nedaleko univerzitního města Cambridge, kde pracoval jeho otec jako správce Fitzwillianova muzea. Vypráví se, že se jeho budoucí celoživotní orientace projevovala již od dětství. Vášnivě se zajímal o stroje, což mimo jiné projevil v úspěšné „motorizaci“ matčina šicího stroje. Po gymnáziu studoval v Cambridge strojní inženýrství. Otci již bylo jasné, že syn nebude pokračovat v rodinných humanitních šlépějích, avšak zachoval se velkoryse a synovi slíbil 10 liber za každý budoucí patent.

Po studiu nastoupil v roce 1935 u společnosti Marconi, kde se zabýval radiovým spojením a bezdrátovou technikou vůbec. Brzy obdržel řadu patentů. Po prvních deseti (jen u prvního zaměstnavatele jich získal 36) byl jeho otec nucen revokovat vzájemnou „smlouvu“. Jedním z vynálezů byl také palubní kompas, který později v průběhu druhé světové války zachránil život mnoha pilotům britského letectva. Pracoval rovněž na zdokonalení radarových systémů.

Vznášedlo z kočičí konzervy sira Cockerella

V roce 1950 opustil Christopher Sydney Cockerell svoje tehdejší zaměstnání rozhlasového technika a za pomoci finančních prostředků z manželčina dědictví začal provozovat malou loděnici na Norfolku Broads. Právě zde se začal zabývat myšlenkou konstrukce dopravního prostředku, který by vyloučil tření vody a vznášel se na vzduchovém polštáři. První model zhotovil z kočičí konzervy, plechového obalu na kávu a vědra. Zařízení bylo poháněno malým elektrickým vysavačem.

Nápad zprvu nepřinesl předpokládaný efekt, a tak aby mohl pokračovat ve výzkumu, byl Cockerell nucen prodat veškerý majetek. Na pozdější asi šedesáticentimetrový model nového dopravního zařízení, pro které důsledně razil název vznášedlo (hovercraft), obdržel v roce 1955 patent. V roce 1959 vyrobil první skutečný prototyp a 1. června téhož roku s ním překonal kanál La Manche mezi Doverem a Calais. Jeho vznášedlo pro jednu osobu, které pomocí pístového motoru dosahovalo rychlosti až 55 km/h, tehdy způsobilo opravdovou senzaci. Za svůj převratný vynález, ale také atraktivní výrobní program pro společnosti British Hovercraft Sander-Roe a Vickers, byl inženýr Cockerell povýšen do šlechtického stavu a obdržel 150 000 liber. Zvláštní mosazný čajník, na kterém téměř deset let zkoušel vlastnosti vzduchového polštáře, byl umístěn na čestné místo v britském námořním muzeu. Bohužel, po zaplacení daní a ostatních výdajů zbylo vynálezci pouhých 28 000 liber, což za desetiletou práci byla v podstatě almužna. V roce 1967 byl za celoživotní přínos inženýrským vědám (obdržel více než 70 patentů) zvolen do Královské společnosti (Royal Society). Zemřel v Hythe (Hampshire) 1. června 1999, přesně v den 40. výročí první cesty svého vznášedla.

Dnešní uplatnění vznášedel

V pozdějších letech byla vznášedla zdokonalena a stala se důležitým transportním obojživelným prostředkem tam, kde neexistují běžné dopravní cesty. Snadno překonávají vodní plochy, bažiny a neupravenou souš. Díky svým vlastnostem se vznášedla skvěle hodí pro záchranné akce při povodních, bouřích, sněhových závějích a lavinách, lodních katastrofách k záchraně tonoucích, jako ventilátory pro vysoušení a pro kooperaci s helikoptérami v nočních hodinách. Z jejich krátké historie je známo konkrétní využívání k překonávání bažin v deltě Mekongu při americko-vietnamské válce, nebo od roku 1998 přeprava pošty, nákladů i cestujících americkou poštovní službou z Bethele do jinak nepřístupných obydlí, ležících na Aljašce mimo silniční systém. Zlatý věk obřích dopravních vznášedel Britské vznášedlové společnosti pro přepravu aut a cestujících přes Lamanšský průliv v rozmezí let 1970 až 2000 skončil prohrou s konkurujícími trajekty, otevřením podmořského tunelu mezi Francií a Velkou Británií a růstem cen motorových paliv. Kromě využití pro vojenské, záchranářské i výzkumné a ekologické účely slouží dnes vznášedla většinou jen pro zábavu a závodní soutěžení.