Profesor Rudolf Brdička využil polarografii k rozpoznání rakoviny

Spoluzakladatel české fyzikálně-chemické školy profesor Rudolf Brdička získal světovou proslulost využitím polarografie k rozpoznávání rakovinových změn v lidském organismu. Byl žákem a spolupracovníkem prvního profesora fyzikální chemie na pražské UK, nositele Nobelovy ceny, Jaroslava Heyrovského. Od jeho narození letos uplynulo 110 let.

Rudolf Brdička se narodil v Praze v roce 1906. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde si nadaného studenta všiml Jaroslav Heyrovský a zaměřil jeho zájem na tehdy se rozvíjející fyzikální chemii. Již v roce 1928 se stal asistentem v Ústavu fyzikální chemie, o rok později složil státní zkoušky a získal aprobaci k výuce chemie, fyziky a matematiky na středních školách. Kromě toho úspěšně obhájil disertační práci o polarografickém a spektrometrickém studiu reakcí modrých a růžových roztoků chloridu kobaltnatého a získal titul doktora přírodních věd.

Evropa – Amerika – Německo – Praha

Po habilitaci v oboru fyzikální chemie (1934) se stal na základě Rockefellerova stipendia postdoktorantem na Kalifornské univerzitě v Berkeley u prof. C. L. A. Schmidta, kde se věnoval studiu aminokyselin. Po návratu do Evropy přes Tichý oceán (dovršil tak vytouženou cestu kolem světa) krátce pobýval v roce 1936 na univerzitní neurologické klinice ve Würzburgu, kde spolupracoval s docentem Toppem na aktivaci peroxidu vodíku krevními barvivy. Mezitím se stačil oženit a později se mu narodili dva synové.

Po násilném uzavření českých vysokých škol německými okupanty v roce 1939 nejprve učil na reálném gymnáziu v Praze v Ječné ulici. Od roku 1941 (s pomocí Františka Běhounka) do konce druhé světové války pracoval v Radioléčebném výzkumném ústavu při pražské nemocnici na Bulovce.

Návrat na univerzitu

V roce 1945 se ihned vrátil na univerzitu, kde již v měsíci červnu začal znovu přednášet v tzv. přechodném letním semestru. Byl jmenován mimořádným (1948) a později řádným (1949) profesorem fyzikální chemie.

Již v roce 1937 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk a v roce 1952 byl jmenován řádným členem nově zřízené Československé akademie věd (ČSAV), předsedou její chemické sekce a členem prezidia, pověřeného vybudováním Laboratoře pro fyzikální chemii. Ta se později rozšířila na Ústav fyzikální chemie ČSAV, jehož se stal v roce 1955 prvním ředitelem.

Osudy Ústavu fyzikální chemie ČSAV

Většina zakládajících členů ústavu se po nějakou dobu věnovala výzkumu v oblasti polarografie, nicméně výzkumný program se postupně zaměřil i na ostatní disciplíny, jako na spektrometrii, teorii chemické vazby, kvantovou chemii, adsorpci a katalýzu, termodynamiku a kinetiku chemických reakcí, polymery a organokovovou chemii, aerosoly, dynamiku základních srážek iontů a excitovaných atomů s molekulami aj.

Složitá situace nastala v roce 1968 po okupaci naší republiky vojsky Varšavského paktu v čele se Sovětským svazem. Mnoho pracovníků ústavu včetně několika vůdčích osobností tehdy emigrovalo.

Profesor Brdička předčasně skonal ve věku 64 let 25. června 1970, když byl po záchvatu opakovaného srdečního infarktu převezen do mariánskolázeňské nemocnice přímo z celostátní konference o radiační chemii. Poté se ústav fyzikální chemie v roce 1972 sloučil s Ústavem polarografie pojmenovaném po profesoru Heyrovském.

Dílo a osobnost profesora Brdičky

Rudolf Brdička byl nejen vynikajícím elektrochemikem, který se významnou měrou zasloužil o rozvoj moderní fyzikální chemie (mimo jiné se zabýval v podstatě nadčasovými biomedicinskými aplikacemi polarografie) v naší vlasti, ale navíc byl osobností vynikajících lidských vlastností, srdečný člověk s neúnavnou energií, optimizmem a smyslem pro humor, připraveným vždy nezištně pomoci. Skloubilo se v něm rozsáhlé a hluboké vzdělání, typické pro část populace narozené na přelomu století, se vzdělaností znamenitého přírodovědce. Dokládají to všechny jeho neokázalé poznámky, týkající se různých oborů včetně literatury a umění.

Právě šíře vědeckých znalostí, konverzační způsobilost s neobyčejnou pamětí, živý zájem o nové problémy a vytříbené způsoby chování, přivedly Brdičku do společenství sedmi kolegů a přátel, vysokoškolských profesorů, kteří se při pravidelných setkáních u dobrého jídla a vína sami mezi sebou nazývali žertem „nejvyšší rada vysokých škol“. Tvořili ji chemikové Rudolf Lukeš, Otto Wichterle, Rudolf Brdička a Stanislav Škramovský, lékař a biochemik Antonín Felix Richter, fyzik Zdeněk Horák, strojař Jan Pulkrábek a lékař Jaroslav Teisinger. Všichni členové tohoto uskupení byli známi svým vyhraněným chladem k tehdejšímu režimu.

K uctění památky profesora Brdičky pořádá od roku 1991 Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR každoročně pamětní Brdičkovu přednášku, k níž jsou zváni vynikající světoví vědci v oborech, které se v ústavu rozvíjejí. Letošní v pořadí již 26. výroční přednášku přednesl 9. června 2016 profesor Ferdi Schüth (Max-Planck-Institut für Kohlenforschung v Mülheimu) na téma „Controlled nanostructures for applications in catalysis and beyond“.

Od spektroskopie k elektrochemii

Vědecky působil Brdička zprvu v oboru spektroskopie, záhy však pod vlivem svého učitele profesora Heyrovského věnoval většinu vzácného času odborné činnosti v oblasti elektrochemie. Zabýval se kinetikou velmi rychlých reakcí v roztocích pomocí kapkové rtuťové elektrody, oxidačně-redukčními soustavami a adsorpcí na elektrodách. Jako první využil polarografie pro potřeby medicíny a biologie ke sledování takových látek, které mají význam při biochemických dějích ve zdravém a nemocném organismu. Odtud vyplynuly jeho cenné příspěvky k rozpoznání rakovinových změn při polarografickém sledování chování součástí krevního séra (tzv. Brdičkovy filtrátové reakce pro diagnostiku jaterních a nádorových chorob). Těmito pracemi získal světovou proslulost a polarografickému výzkumu naznačil nové aplikační možnosti do budoucna. Díky jeho úsilí byl také v naší republice zahájen systematický výzkum řady instrumentálních analytických metod (hmotnostní spektrometrie), mezifázových jevů pro heterogenní katalýzu a reakcí ve zkřížených molekulových paprscích.

Uznávaný pedagog

Profesor Brdička byl také vynikajícím vysokoškolským učitelem. Jeho pečlivě připravené a brilantně podávané přednášky z hlavních kapitol fyzikální chemie v několika semestrovém cyklu vyžadovaly od posluchačů soustředěnou pozornost a byly hojně navštěvovány; přípravě ke zkouškám sloužila dokonalá skripta, která se stala základem jeho učebnice fyzikální chemie. Vlastní zkouška byla podle vyprávění Dr. Michaela Heyrovského, PhD., „rozhovorem mezi vlídným zkoušejícím a lépe či hůře připraveným zkoušeným, který se zpravidla při zkoušce dověděl z příslušného oboru něco nového“. Mezi jeho žáky patřili např. i V. Hanuš, J. Koutecký, K. Wiesner, M. Matyáš, A. Tockstein, J. Cabicar a řada dalších představitelů naší vědy.

Autor novátorských publikací

Naléhavá potřeba moderní české vysokoškolské učebnice v poválečném období (předtím byli studenti po 30 let odkázáni na rozsáhlé, ale valem stárnoucí stěžejní dílo Jiřího Baborovského „Theoretická a fysikální chemie“) jej přivedla za spoluautorství Jiřího Dvořáka obsáhlých vynikajících „Základů fysikální chemie“ (1952, 2. přepr. vyd. 1977). Publikace přístupným způsobem pojednávala o všech hlavních zákoutích náročného vědního oboru a dodnes představují určitý výukový standard. Mezinárodně známá kniha byla přeložena do čtyř jazyků (němčiny, bulharštiny, polštiny a chorvatštiny) a například jen v německy hovořících zemích se dočkala devíti po sobě následujících vydání průběžně doplňovaných o nové poznatky z oboru. Vyhledáván byl také Brdičkův (napsaný spolu s A. Schützem a M. Kalouskem) „Úvod do fyzikální chemie/Učebnice pro přírodovědné fakulty universit a pomůcka pro posluchače odborných škol a kursů i vysokoškolských oborů technických zdravotních a pedagogických“ (1963, 2. vyd. 1972, 493 str.). Jako autor nebo spoluautor se podílel na tvorbě dalších zhruba 160 původních a referátových prací publikovaných v našich a zahraničních renomovaných časopisech. Asi deset let pomáhal Emilu Votočkovi a Jaroslavu Heyrovskému s přípravou časopisu „Czechoslovak Chemical Communications“, který založili v roce 1929.

(Vzhledem k velkému počtu použité a doporučené literatury je její seznam k dispozici u autora prostřednictvím redakce.)