Historie střelného prachu

Oheň a záliba v něm provázela člověka již od pradávna. Byl úzkostlivě střeženým pokladem a klíčem k přežití. Proto není divu, že se stal v celé historii lidstva předmětem bádání s cílem nejen jej zkrotit, ale i zesílit jeho účinky a využít jej také - jak je bohužel lidstvu vlastní - jako zbraň proti nepříteli. Již ve starověku se používaly ve válkách nejrůznější hořlavé látky a zápalné směsi. Jedinečnost používání výbušných prachů skončila před 150 lety vynálezem dynamitu.

Na konci 11. století existoval v severní Číně neobyčejně rozsáhlý železářský průmysl, který dokázal pro vládní a vojenské účely vyrobit až kolem 125 tisíc tun železa za rok. V 10. až 13. století zde probíhala jedna z nejpozoruhodnějších světových vojensko-technologických revolucí, založená na objevu střelného prachu. K nejstarším informačním zdrojům patří klasický spis „Wu T'ing Cung Jao“, který vydal kolem roku 1040 Ceng Kung-liang. Název lze přeložit jako „Hlavní zásady vojenství“ nebo „Sbírka nejvýznamnějších vojenských technik“. Obsahuje zajímavé a dobře srozumitelné poznatky o střelném prachu, toxických a signálních dýmech, plamenometech a dalších původních čínských vynálezech, které se uplatnily v pozemních i námořních bitvách. Úroveň čínské vojenské technologie ve středověku je také patrna ze spisu „Wu Pej Č'“ (Záznamy o vojenských přípravách), napsaného jedním z vysokých vojenských činitelů a vydaného v roce 1628. Podrobnou historii čínského válečného umění středověku „Art militaire des Chinois“ sepsal na základě původních pramenů v roce 1772 v Paříži jezuitský misionář Joseph Amiot.

Již staří Číňané ...

Až do poslední třetiny 19. století neměl klasický střelný neboli černý prach v podstatě konkurenci a jeho základní složení se prakticky neměnilo; od všech předcházejících zápalných směsí se odlišoval především obsahem ledku. Ten pravděpodobně objevil na přelomu 3. až 4. století taoistický mnich Ke Chung. K zahánění zlých duchů byly používány speciálně upravené bambusové hole, které po vhození do ohně explodovaly za ohlušujícího zvukového efektu. Zajímavý návod nadepsaný „Metoda malého chlapce na výrobu zlata“ je uveden v knize „Pao-pchu-c‘“ (Kniha Mistra Prostoru), která je dodnes středem zájmu odborníků, protože je do značné míry souhrnem tehdejších přírodovědeckých znalostí, mimo jiné také z alchymie. Chlapec potřeboval k práci červenou hlinku, slídu, hematit, ale také síru, ledek a ocet (předpokládá se, že je uveden buď omylem, nebo záměrně k svedení na scestí, místo dřevěného uhlí). Zajímavým způsobem vyřešili Číňané problém homogenizace jednotlivých složek v průběhu jejich zpracování za vlhka – po rozsáhlých experimentech vyhodnotili jako nejúčinnější látku vhodnou k ovlhčení moč pijáků vína. Ve staré Číně byly okolo poloviny prvního tisíciletí tak rozsáhlé znalosti o střelném prachu, že se jim alchymisté arabského a latinského společenství přiblížili až někdy v 11. až 13. století.

Ohňostroje

V 9. století používali prach pro signální rakety a pestrobarevné ohňostroje, v polovině 10. století vyvinuli čínští pyrotechnici „ohnivé šípy“ (první střelné zbraně), „vybuchující ohnivé koule“ (předchůdkyně min), „olejové stroje lítého ohně“ (dnešní plamenomety) a válečné rakety poháněné střelným prachem. Skutečné ničivé účinky měly zřejmě bídné, důležité však byly psychologické efekty všech těchto „zbraní“. Šlo o to spíše útočícího nepřítele zastrašit, než skutečně zabít. O způsobu, jakým se úzkostlivě střežený střelný prach dostal do Evropy, existuje řada teorií a domněnek. Pravděpodobně byla onou cestou tzv. „Hedvábná stezka". Jiná teorie vstupu nové techniky do Evropy uvádí její převzetí od muslimů na Pyrenejském poloostrově.

Prach ve středověké Evropě

Středověcí alchymisté, kteří svoje vědomosti čerpali z prvního díla o alchymii - spisku „Testament“, jehož autorem byl poustevník a alchymista Morien (7. stol.) -, objevili zhruba v polovině 13. století třaskavou směs velmi blízkou černému střelnému prachu. Traduje se, že k jeho vynálezu došlo v Evropě souběžně na několika místech, nejpravděpodobněji v Anglii významným oxfordským scholastickým filozofem a alchymistou (ve svých spisech prosazoval názor, že základem poznání je experiment), současníky zvaným "Doctor Mirabilis", františkánským mnichem Rogerem Baconem (1214-1294) nebo v Německu největší vědeckou autoritou vrcholného středověku, všestranným (Doctor Universalis) filozofem, dominikánským teologem (učitelem církve) a přírodovědcem Albertem Velikým (1193-1280). V Baconově díle „Epistolae de secretis operibus artis et naturae et nullitate magiae“ (Listy o tajných dílech umění i přírody a nicotnosti magie) z doby kolem roku 1260 se píše: „Vezmi 7 dílů ledku (sal petrae), 5 dílů uhlí z mladého lískového dřeva a 5 dílů síry a znáš-li toto umění, vyvoláš hrom a zničení.“ Dílo Alberta Velikého „De mirabilius Mundi“ (O divech světa) přibližně z roku 1275 obsahuje složení směsi s vyšším explozivním účinkem: šest dílů ledku, jeden díl síry a dva díly uhlí z vrby. V některých pramenech z 15. století uváděná existence dalšího údajného vynálezce střelného prachu a děla, záhadného německého mnicha Bertholda Schwarze, žijícího ve 14. století ve Freiburgu, není spolehlivě doložena a patří spíš do kategorie legend.

Prosperující odvětví - palné zbraně

Počátek zavedení a používání střelného prachu v Evropě není zcela jasný. Hned od svého objevu ve 13. století sloužil černý prach výhradně vojenským účelům – jako vhodná střelivina pro moždíře (děla s krátkou hlavní, značnou váhou střely a bořicí silou) a těžká neohrabaná děla, první pistole, muškety a jiné střelné zbraně; není totiž citlivý na náraz a má čistě výmetný účinek, tzn. „vypuzuje“ střelu kupředu. Během 14. století se výroba palných zbraní, která ve svých důsledcích vedla k postupnému zániku rytířů jako středověkých bojovníků, stala v mnoha zemích prosperujícím odvětvím slévačského řemesla. První písemné zprávy o palných zbraních v Čechách pocházejí z posledních desetiletí 14. století. Pověstná je bitva u Kresčaku 26. srpna 1346 v 9. roce Stoleté války, při které hájili šesti děly (připomínala svým tvarem železnou láhev ve tvaru hrušky) své postavení Angličané vedení králem Eduardem III. proti francouzskému vojsku krále Filipa VI., v jehož řadách také padl slepý český král Jan Lucemburský. Účinek děl však nebyl nikterak ohromující a pravděpodobně mnohem větší dojem udělala na francouzské šiky nejúčinnější dalekonosná zbraň oné doby – pověstný dlouhý anglický luk.

Prach v Čechách

V českém válečnictví nabyly střelné zbraně význam zejména v 15. století v období husitských válek. První zmínka o výrobě střelného prachu v českých zemích pochází z roku 1432. Jedním z několika evropských vojevůdců, kdo destruktivního účinku střelného prachu využívali, byl Jan Žižka z Trocnova. Česká lehčí píšťala (připomeňme, že z tohoto českého slova vzniklo mezinárodní slovo „pistole“) a těžší hákovnice, husitská houfnice a tarasnice, se rozšířily nejen do sousedních států, ale i do zemí vzdálených. Teprve až o tři století později se střelný prach uplatnil jako trhavina při těžbě uhlí a rud. První odstřel horniny provedl v roce 1627 střelmistr Kašpar Weindl ve slovenské Baňské Štiavnici.

Výroba střelného prachu

Původně se střelný prach vyráběl z pečlivě vyvážené směsi dřevěného uhlí, ledku (dusičnanu draselného) a síry v přibližném poměru 10:75:15. Dnes se složení mění podle účelu použití: rozlišuje se prach puškový, zápalnicový, dělový a trhací (v druzích lente, forte a ordinaire podle obsahu ledku). Ledek jako oxidační činidlo je zdrojem kyslíku, který urychluje spalování uhlíkového paliva. Slovy Johna Batese z roku 1634: „Ledek jest jeho duší, síra životem a uhlí tělem.“ Zásadní vliv na kvalitu černého prachu má především pečlivost v celém procesu zpracování všech surovin (vysokou homogenitu směsi s přesně definovanou velikostí jednotlivých částic) a jejich chemická čistota, která již v době první průmyslové revoluce doznala značné dokonalosti. Přesný postup je pochopitelně předmětem chráněného know-how jednotlivých výrobců. Přesto žádná technologie nemohla odstranit nežádoucí uvolňování hustého dýmu při explozi nebo hoření černého prachu včetně vzniku velmi korozivních plynů (především oxidu siřičitého SO₂), které rychle napadají a ničí kovové součásti. Za mlhavého počasí a bezvětří stačilo několik salv z pušek a nikdo se na bojišti nevyznal. V současné době se tato nejstarší známá výbušnina s detonační rychlostí blízkou rychlosti zvuku (max. 340 m/s) využívá pouze k výrobě zápalných šňůr, jako levná průmyslová trhavina v lomech a při jiných odstřelových pracích, v zábavné pyrotechnice (je snadno zápalný a odolný vůči vnějšímu tlaku) a pro sportovní střelbu z replik starých palných zbraní.

Říká se, že historie lidstva je historií válek. Otázkou je, jak by se svět a jeho uspořádání vyvíjelo, nebýt objevu černého střelného prachu. Na základech položených čínskými alchymisty byly mnohem později – až v 19. století, objeveny nové výbušniny (střeliviny, třaskaviny a trhaviny) jako bezdýmný střelný prach, nitrocelulóza, nitroglycerin, dynamit, pentrit, hexogen, tetrazen, fulmináty, trinitrotoluen…

Použitá literatura:

Contamine, P.: Válka ve středověku. Argo, Praha 2004.
Dosoudil, T.: Elixíry ohnivé zkázy. Naše vojsko, Praha 2012.
Ferus, M.: Shrnutí dějin evropské alchymie. PřF UK, Praha 2005.
Kovařík, J.: Rytířská krev (1208-1346): rytířské bitva a osudy II. Mladá fronta, 2006.
Kronika nápadů, které změnily svět. Fortuna Print, Praha 2004.
Pitschmann, V.: Šamani, alchymisté, chemici a válečníci. Naše vojsko. Praha 2010.
Pojezdný, J.: Kniha o ohni, zbraních a lidech (strojopis). http://www.militaria.cz/