Hasiči za císaře a dnes

První profesionální hasičský sbor zavedl římský císař Augustus. Lesní požáry, bouře, blesky a povodně pustošily krajinu již od nepaměti a člověk se je snažil s větším či menším úspěchem zvládnout. Hrozba vzniku požáru tedy existovala vždy. Co se ale v průběhu doby měnilo, byl způsob boje s ním, respektive používané technické prostředky. Jejich vývoj vlastně kopíruje celkový technický a technologický pokrok lidstva. Od džberů s vodou, seker a ručních stříkaček jsme se v průběhu posledních století dostali až k hasičským vrtulníkům a dálkově ovládané hasební technice. Stále však platí, že rozhodující pro úspěch v boji s požáry jsou lidé. Bez motivovaných a perfektně vycvičených hasičů to zkrátka nešlo dříve - a nejde to bez nich ani dnes, ani v budoucnu.

Zcela oprávněně bývá za zakladatele profesionálních požárních sborů, již v době před dvěma tisíci lety, považován první císař římské říše Augustus (česky Oktavián), který vládl od roku 27 př. n. l. až do své smrti v roce 14 n. l. Doba jeho vlády se vyznačovala hospodářskou prosperitou, politickou stabilitou, relativním dlouhodobým mírem a územními zisky. Navíc zavedením autokratického systému vládnutí dosáhl zvýšení bezpečnosti a pořádku v Římě - tehdy největším městě západní civilizace a hlavním městě jeho rozsáhlé říše. Sedm římských pahorků obýval téměř milion lidí. Protože léta zde bývala horká a suchá, nebyly požáry ničím neobvyklým a propukaly téměř denně. Ulice byly úzké, střechy domů dřevěné, stáje pro koně plné slámy. Stačila nepozornost u plotny nebo při zacházení s olejovou lampou a vzniklý lokální požár se šířil obrovskou rychlostí na všechny strany "Věčného města".

Vigiles

V roce 22 př. n. l. nechal Augustus sestavit státní gardu, do které také patřilo 600 profesionálních hasičů. Technická úroveň jejich vybavení byla mimochodem překvapivě vysoká. „Vigiles“ (= bdělí), jak se hasiči nazývali, přispěchali nejen s kbelíky, žebříky a speciálními metlami na udušení ohně, ale používali i dvoupístové pumpy. K jejich úkolům patřilo nejen hašení ohně, ale také zajišťování požárních hlídek. Římští občané nyní mohli chodit spát s uklidňujícím pocitem, že během nocí kontrolují město patroly, procházející všemi ulicemi. V roce 6 n. l. dokonce Augustus zvýšil počet příslušníků tohoto velmi zaneprázdněného oddílu na sedm tisíc mužů. Sám měl v Římě a nedalekých městech k dispozici také 500 mužů osobní „ochranky“ - pretoriánů, kterým velel tzv. prefekt s rozsáhlými pravomocemi.

Soukromí hasiči - renovátoři

Obezřetný Augustus však nebyl prvním vlivným mužem, který si uvědomil, co znamenal požár domu v době, kdy lidé neznali ani organizované hasiče, ani pojištění. Proto v metropoli na břehu Tibery existoval již dříve soukromý požárnický oddíl; patřil mezi početné podnikatelské aktivity římského politika, vojevůdce, člena prvního triumvirátu (společně s Caesarem a Pompeiem) a největšího boháče v období úpadku republiky, kterým byl Marcus Licinius Crassus (115 - 53 př. n. l.). Peníze vydělával mnoha způsoby, většinou nelegálními - vlastnil stříbrné doly, spekuloval ve výběru daní, obchodoval s obilím, půjčoval peníze na lichvářský úrok, podílel se na obchodu s otroky, ale nejvíce vydělal spekulacemi s nemovitostmi. Městská správa stála tehdy před problémem, kterak ubytovat desetitisíce nových obyvatel přicházejících do Říma z celého Středomoří s odlišnými jazyky a způsoby života. Řešením se stal římský vynález - několikapatrový činžovní dům, zvaný „insula“ (tj. „ostrov“). Tisíce „činžáků“ se začaly stavět na každém volném místě, často nebezpečně blízko u sebe, což ještě více znásobovalo nebezpečí vzniku požárů. Toho si Crassus všiml a rozjel svůj další byznys - nakupování hořících domů. Kdykoliv ve městě hořelo, byl neuvěřitelně rychle na místě požáru se svou malou armádou 500 hasičů z řad služebnictva a předem připravenou kupní smlouvou. Vyhledal a politoval nešťastného majitele hořícího domu (byl vynikajícím řečníkem), a nabídnul, že od něho jako projev přátelství a pochopení ještě hořící nebo již poničenou nemovitost koupí. Samozřejmě, jen za zlomek její původní hodnoty. To vše se odehrávalo ještě před udělením rozkazu, aby se začalo hasit. Než se stačili podvedení majitelé vzpamatovat, nastoupilo ihned k provedení nezbytných sanačních prací více než půl tisíce zkušených architektů, stavitelů, zedníků a bývalých vojáků. Postupovali organizovaně, cílevědomě a vzhledem k jejich dlouholeté praxí byly za pár hodin objekty opraveny a připraveny k prodeji nebo k pronájmu. Pokud se je nepodařilo renovovat, po zbourání bylo místo připraveno k nabídce zájemcům o lukrativní a nedostatkové stavební parcely. Tento bezohledný model požární ochrany byl však Augustovi cizí, a jak jsme již uvedli, řešil oproti svému předchůdci, historiky označovanému největším spekulantem antiky, zakládání hasičských sborů s jiným posláním.

Hasiči v USA

První moderní sbor dobrovolných hasičů založil v americké Philadelphii v roce 1736 jeden z tvůrců americké demokratické kultury, diplomat, politik, přírodovědec a spisovatel Benjamin Franklin. Byl to muž mnoha talentů, a tak seznam jeho vynálezů (mimo jiné také hromosvodu) je pozoruhodný. Nehynoucí vděčnost především tělnatějších mužů si získal revolučním vynálezem šlí - pružných pásů ve tvaru písmene X (šle ve tvaru Y jsou mladšího data), které otestoval právě na prvních filadelfských hasičích - od té chvíle se staly nezbytnou součástí jejich výstroje.

Hasiči v Evropě a v Čechách

V Evropě ustavil první sbor dobrovolných hasičů v Paříži roku 1810 francouzský císař Napoleon Bonaparte. Jeden z prvních „profesionálních“ hasičských útvarů byl založen v Praze v roce 1853 z řad především pražských počišťovačů a pod svá křídla si jej vzal Magistrát města pražského. První sbory dobrovolných hasičů vznikly v Zákupech (1850) na Českolipsku a v České Kamenici (1856), byly však složené převážně z řad občanů německé národnosti. Ryze český dobrovolný hasičský sbor byl založen v roce 1864 ve Velvarech. V tomto období byl boj s „červeným kohoutem“ velkým tématem, protože škody způsobené požáry byly obrovské a bylo tedy nutné řešit problematiku požární ochrany celoplošně. Český jazyk se užívá při hasičských povelech od roku 1872, kdy bylo vytvořeno i odborné české názvosloví; jeho tvůrcem byl doktor filozofie Miroslav Tyrš, známý především jako spoluzakladatel tělovýchovného hnutí Sokol.

Hasičská technika

Od počátku druhé dekády minulého století docházelo s rozvojem automobilismu také u nás k motorizaci hasičských sborů. V roce 1912 získali hasiči v Praze první automobilovou stříkačku, svého druhu jedinou v českých zemích rakousko-uherské monarchie. Zásluhu na tom měla především Městská pojišťovna pražská, která již dříve věnovala hlavnímu městu automobil lékařské záchranné stanice a nákladní nářaďový hasičský vůz. Nová stříkačka byla před nasazením do běžného provozu podrobena náročným zátěžovým zkouškám, při nichž obstála velice dobře. Vůz jel s plným obsazením jedenácti mužů obsluhy a nákladem dvou dlouhých žebříků a sacích trubic kopcovitým terénem z Prahy do Dobříše; vzdálenost 50 km překonal za jeden a půl hodiny včetně sedmiminutové přestávky, věnované pózování fotografům a rozhovorům s novináři. V této souvislosti není bez zajímavosti, že podle tehdy platné legislativy byly povinny všechny ústavy, které poskytovaly pojištění proti ohni, odvádět k „účelům hasičství“ roční příspěvek ve výši 2 % z hrubého pojistného.

Pumpovné a patron hasičů

Mezi hasiči nebyly zpočátku motorové (parní a benzinové) stříkačky příliš oblíbeny. Jejich zavedení pro ně znamenalo zkrácení finanční odměny o tzv. „pumpovné“ a o naturální požitek, kterým byl příděl piva k doplnění ztráty tekutin po namáhavé práci. Jako patrona proti ohni vybrala katolická církev v rakousko-uherském mocnářství osobu svatého Floriána, který našel mučednickou smrt (kupodivu nikoliv ohněm, ale násilným utopením) v řece Inn v dnešním Horním Rakousku v roce 304, když se jako vysloužilý voják odmítl zříct víry Kristovy. Tradičně je zpodobňován jako vojín lijící ze džberu vodu do plamenů.

Sbory dobrovolných hasičů

V současnosti působí na území České republiky přes tisíc dobrovolných a profesionálních hasičských sborů. Kromě hašení požárů zasahují hasiči při povodních, živelných pohromách, ekologických haváriích, pomáhají při dopravních nehodách a řadě dalších mimořádných událostí. Hasičské sbory jsou také významnými hybateli společenského života měst a obcí a k jejich činnosti patří i výchova mládeže, požární sport, organizace závodů, plesů a dalších sportovních a kulturních aktivit či péče o bohaté hasičské tradice a historii.

Profesionálové z Temelína

Jaderná elektrárna Temelín má vlastní speciální požární jednotku čítající 76 hasičů. Čtyři směny se střídají po dvanácti hodinách. K dispozici mají čtyři cisternové vozy a speciální techniku pro zásah při přírodních katastrofách. Součástí vybavení je i špičková dýchací technika, speciální protichemické obleky nebo obleky proti sálavému teplu. V areálu Jaderné elektrárny je připraven zasáhnout například i speciální bagr s radlicí vpředu a rypadlem vzadu, nákladní automobil se sklápěčkou, hydraulickou rukou a radlicí, bourací kladiva, vyprošťovací prostředky, osvětlovací balóny nebo mobilní čerpadlo. Zázemí mají v seizmicky odolné budově. Umějí zlikvidovat i neviditelné plameny, které jsou charakteristické pro hoření vodíku, nebo vyprostit lidi z trosek budov. Dojezdová doba v areálu elektrárny je čtyři minuty. Na základě vyzvání operačního a informačního střediska Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje pomáhají i mimo areál elektrárny. V těchto případech musí vždy zůstat určitý minimální počet osob a techniky tak, aby nebyla ohrožena požární bezpečnost elektrárny.