Znáte „mléčný kámen“?

Připomínají vám ještě dnes něco pojmy jako: gutaperča, celuloid, bakelit, buna, ebonit, galalit, sololit, xylolit, trofitul, vulkánfíbr nebo rubon? Za každým z nich se skrývá dobový konstrukční materiál, používaný velmi často k výrobě zboží určeného pro každodenní použití v domácnostech. Vynálezy a objevy přicházejí na svět klikatými cestičkami. Často sehraje svou roli náhoda nebo dokonce omyl. To je také případ dnes již téměř neznámých polosyntetických surovin. A propos – víte co je to galalit neboli „mléčný kámen“ a k čemu se používal?

Téměř před 120 lety se německý továrník Wilhelm Krische, majitel tiskárny v Hannoveru, ve spolupráci s rakouským chemikem Friedrichem Adolphem Spittelerem, zabývali výzkumem nových „umělých“ látek modifikací přírodních surovin, které by byly vhodné pro výrobu omyvatelných školních tabulí. V roce 1897 se jim to podařilo. A nejen to.

Neházejte tvaroh do formalínu, vyrobíte galalit

Díky nepozornosti při experimentech nešťastnou – nebo šťastnou – náhodou spadnul čerstvý tvaroh do nádoby s formalínem. Náhoda však přeje připraveným a tímto nedopatřením se zrodila nová umělá hmota s komerčním názvem galalit. Konkurenční firmy, zejména ve Francii, Velké Británii a Německu, později používaly i jiné názvy, jako například Laktid, Umagal, Argolit, Syrolit, Erinoid, Neolyte, Karolith, Inda, Ameroid aj. Název vznikl z řeckého základu – „gala“, čili „mléko“ (známé např. z výrazů galaktický, galaxie, „mléčná dráha“). Slovo „lithos“, tj. kámen, pak žije v názvu materiálu v podobě koncovky -lit jako druhá část složených slov označujících určitý kámen, nerost, popř. určitý vztah ke kameni (monolit, paleolit a neolit, xylolit, bakelit apod.). Kdybychom chtěli název galalit otrocky přeložit do češtiny, šlo by patrně o látku označovanou jako “mléčný kámen“ či „zkamenělé mléko“.

„Mléčný kámen“ podle patentu

I když se výsledný produkt nehodil k původnímu účelu, vynálezci si jej nechali v roce 1889 patentovat. Podle jimi později vypracovaného technologického postupu se kyselým srážením odstředěného mléka přídavkem bakterií mléčného kvašení získá mléčná bílkovina kasein (hlavní protein v mléce hospodářských zvířat, tvořící asi 80 % všech mléčných bílkovin). Ta se dokonale zbaví tuku a vody, suchý poloprodukt se rozemele na prášek a smísí se s různými přísadami a barvivy. Poté se směs zvlhčuje vodou a nechá se uležet, aby nabobtnala. Často se také používá přídavek kyseliny máselné nebo citronové, které zvyšují plasticitu. Získaná snadno tvarovatelná hmota se za horka pomocí hnětacích strojů dokonale zhomogenizuje a v zařízeních s vytápěnou hlavou lisuje na desky, tyče, roury a další požadované profily. Nakonec jsou zformované polotovary ponořeny do 4 až 5 % formaldehydové lázně k vytvrzení. Tento proces však trvá několik týdnů, u silnostěnných předmětů dokonce až šest měsíců. Podstatou vytvrzování je vznik příčných vazeb, vytvářených chemickou polykondenzační reakcí bílkovin s formaldehydem. Finální výrobek se zvolna suší v proudu teplého vzduchu.

Vlastnosti

Galalit (galaktolith, umělá rohovina) je průsvitná nehořlavá hmota (oproti dříve objevenému celuloidu), na vzduchu stálá, pevná a pružná, biodegradující, nealergická a antistatická. Nahřátá páchne, jako když se pálí kopyta, je nerozpustná v kyselinách, alkáliích a organických rozpouštědlech. Její tvrdost se podle Mohse pohybuje mezi solí kamennou a vápencem, má hustotu 1 300 kg/m³ a je dobrým elektrickým izolantem. Lze snadno mechanicky obrábět, leštit, embosovat (vytlačovat obrazce nebo texty do hloubky podkladu) a libovolně barvit. Tento materiál se proto stal náhražkou přírodního rohu, kamene, kostí, slonoviny, jantaru (zbarven žlutou kyselinou pikrovou), želvoviny (působením kyseliny sírové), korálů apod. Při stárnutí se povrch pokrývá drobnými trhlinkami, které v průběhu desetiletí zvolna postupují do hloubky. Připomíná pak trochu zvětralý tvaroh – jakoby zde znovu vystupovala přírodní podstata této umělé hmoty.

Využití

Díky schopnosti galalitu napodobit strukturu různých druhů materiálů se od počátku minulého století vyráběly v průmyslovém měřítku různé předměty – knoflíky, hřebeny, držadla ke skříním, pletací jehly, rukojeti k deštníkům, uzávěry kabelek, obroučky brýlí, součásti šípů pro lukostřelbu, nerozbitné vánoční ozdoby, plnicí pera a spousta a spousta dalšího sortimentu věcí skutečně denní potřeby, jako např. držadla k pracovním nástrojům, klávesy pian (nahrazující slonovinu), elektrické izolátory, banánky, tlačítka, další prvky pro elektrotechniku atd. Pouze v Německu se v roce 1913 spotřebovalo pro tento účel 30 milionů litrů mléka. Cena tohoto materiálu se tehdy v dobách staré dobré habsburské monarchie pohybovala okolo čtyř až pěti rakouských korun za jeden kilogram. Díky cenové dostupnosti a zajímavým optickým efektům našel galalit uplatnění v módním průmyslu včetně věrného imitování drahokamů. Roku 1926 Gabrielle „Coco“ Chanel zveřejnila v časopise Vogue obrázek krátkých, jednoduchých šatů, dostupných pro ženy všech společenských tříd. K jejich dozdobení použila galalitový šperk a způsobila tak průlom a masovou popularitu kostýmní bižuterie.

Premiéra v roce 1900 v Paříži

Nový nadějný materiál se poprvé představil na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. I když šlo o levný materiál, skutečnost, že jej nelze snadno tvarovat, vedla k postupnému zániku výroby galalitu. Celková produkce (v roce 1930 dosáhla objemu 10 000 tun) se snížila zejména za druhé světové války, kdy se mléko využívalo výlučně jako potravina a v řadě zemí podléhalo přídělovému hospodářství.

S rozvojem makromolekulární chemie a zahájením výroby syntetických plastů ztratily postupně polymerní materiály získané modifikací přírodních surovin včetně kaseinformaldehydu na významu, a posléze je z trhu vytlačily plasty vyrobené z ropy. Nejdéle – až do 60. let minulého století – přetrvala ve světě výroba galalitu v Brazílii.

Od roku 1908 má zpracování galalitu tradici také u nás. K řadě tuzemských zpracovatelů galalitu jako suroviny patřila někdejší továrna Haasis na galalitové zboží v Rychnově u Jablonce nad Nisou, Novákova továrna v Senetářově v oblasti Moravského krasu nebo firma Johann Schowanek v Jiřetíně pod Bukovou. Jedinečné exponáty z galalitu jsou k vidění například ve sbírkách Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou čítajících přibližně 5,5 milionu knoflíků.