Z historie zubní vrtačky

K 31. 12. 2013 bylo v České republice v České stomatologické komoře registrováno 7931 zubních lékařů. Těm všem umožňuje současná medicína nabídnout pacientům mnoho možností jak minimalizovat bolest během stomatologického výkonu, a to od celé škály různých druhů anestezií až po nejmodernější stomatologickou techniku. Přesto se většina pacientů v čekárnách bojí. Obávaným symbolem zubařského povolání je vrtačka.

Stomatologie se na počátku třetího tisíciletí rozvíjí dříve nepředstavitelným tempem. S nepříliš velkou nadsázkou lze říci, že se každý den objevují nové metody, postupy, materiály i přístrojové techniky.

„Otec“ zubního lékařství

První zubní vrtačku, nepříliš hodnou tohoto jména, vynalezl v roce 1728 slavný francouzský chirurg Pierre Fauchard (1678-1761). Jeho ruční vrtačku tvořila struna natažená přes válec poháněný rukou. Vrtačka nedosahovala příliš vysokých rychlostí a říkalo se, že pacienti při odstraňování zkažených míst ze zubů velice trpěli. Nicméně byl to on, kdo počátkem 18. století dal podnět ke vzniku stomatologie jako samostatného oboru. Jeho převratné dvousvazkové dílo Le chirurgien dentiste ou traité des dents (Zubní chirurg čili Pojednání o zubech) obsahuje tehdejší chirurgické a anatomické poznatky spolu s praktickými způsoby vytrhávání zubů, odstranění kazů a léčení zubů. Jako první podrobně popsal postupy výroby zubních náhrad. Fauchard byl skeptický vůči učení o zubních červech profesora pařížské lékařské fakulty a zakladatele parazitologie Nicholase Andrya (1658-1742). Podle něho každá část těla může být napadána specifickými červy, tedy i zuby. Později roku 1746 Fauchard popsal paradentózu; ta byla tehdy nazývána pyorhea alveolaris – hnisotok zubního lůžka. Na Fauchardovo dílo navázal vlastním pojednáním vydaným v roce 1756, známým také u nás, pruský dvorní dentista Philipp Pfaff.

Zubní lékařství se osamostatnilo

V roce 1699 francouzský král Ludvík IV. poprvé definoval samostatné povolání zubního chirurga (chirurgien dentiste) tzv. medicinálním ediktem. Okolo roku 1790 John Greenwood (1760-1819), osobní zubař amerického presidenta George Washingtona, pro něhož zhotovil zubní protézu ze slonoviny, zkonstruoval šlapací vrtačku na principu matčina kolovrátku vybaveného otáčejícím se vrtáčkem. Jediný, kdo tento nápad převzal, byl jeho syn, rovněž zubař. Ani pozdější mohutné přístroje poháněné parou se v praxi neprosadily. Prototyp první mechanické vrtačky poháněné hodinovým strojkem sestrojil v roce 1853 George Harrington z ostrova Wight.

Dramatický vývoj v posledních sto padesáti letech

Mezník v dějinách zubolékařské techniky představuje 7. únor 1871, kdy americký zubař James Beall Morrison (1829-1917) přihlásil pod názvem Dental Engine patent na manuální (šlapací) zubní vrtačku. Poháněl ji pohyb nohy a dosahovala až dvou tisíc otáček za minutu. Vyžadovala však při obsluze velkou zručnost a práce s ní byla pro každého stomatologa téměř artistickým výkonem. Zubař musel udržovat rovnováhu a zároveň se soustředit na plně zaměstnané ruce. Na trh přišel tento šlapací přístroj v roce 1872 a lékaři ho používali po dlouhá desetiletí. Vrtačka se brzy stala obávaným symbolem zubařského povolání, což přetrvává dodnes. V souvislosti s vrtačkou poháněnou nohou je třeba jmenovat také Greena Vardimana Blacka (1836-1915), pokládaného za zakladatele moderního zubního lékařství v Americe. Kromě jiného se zabýval amalgamovými výplněmi a jeho hlavním přínosem bylo stanovení správných poměrů látek ve směsích. Ke zmírnění bolesti používal oxid dusný (rajský plyn).

Na přelomu 19. a 20. století přinesl další pokrok elektrický pohon, který se však kupodivu prosazoval jen velmi zvolna. Zprvu přístroje poháněl proud z baterií nebo akumulátoru. Německá firma Reiniger, Gebbert a Schall z Erlangenu, později součást koncernu Siemens, zahájila v roce 1892 výrobu zubních vrtaček poháněných stejnosměrným proudem. Vrták byl spojen s elektromotorem ohebným převodem.

Americká firma S. S. White, specializující se na lékařskou techniku, vyvinula v roce 1915 vlastní elektrickou zubní vrtačku a spojila ji se zařízením přivádějícím vodu a vzduch a odvádějícím odpad do jednoho přístroje. Tem pod názvem Unit (jednotka) dobyl celý svět a své dobré služby konal až do šedesátých let minulého století. Jiná americká konkurenční firma Ritter zahájila v roce 1917 výrobu tzv. Ritter Unit sestávající z elektrické vrtačky se třemi až čtyřmi tisíci otáček za minutu, vodní a vzduchové trysky, zdroje světla a kauteru, tj. přístroje k vypalování nežádoucích tkání.

K dalšímu významnému pokroku došlo až ve druhé polovině 20. století, kdy začala klasickou zubní vrtačku postupně vytěsňovat vrtačka mikromotorová, schopná dosáhnout maximálně čtyřiceti tisíc otáček za minutu, a turbínová, poháněná stlačeným vzduchem. Miniaturní ložisko turbínové vrtačky, které dnes musí dlouhodobě odolávat otáčkám přes 300 000 ot/mim, je vybaveno kuličkami ze zirkon-oxidové keramiky, která byla vyvinuta pro nejnáročnější aplikace v rámci kosmických technologií.

Nejmodernější metody

Moderních stomatologických technologií, hodných 21. století, existuje již dnes celá řada. Jednou z metod je technologie HealOzone, která dokáže ošetřit zubní kaz zcela bezbolestně bez nutnosti vrtání, injekcí a strachu z ošetření. Používaný přístroj vytvoří kolem napadeného zubu přímo v ústech pacienta vakuum, do kterého se pak vhání ozón; ten během krátké chvíle (za 20 až 30 sekund) zubní kaz zcela deaktivuje a řízená remineralizace pak obnoví strukturu zubu. Další novinkou v českém prostředí – ve světě je již běžnou praxí – je vrtačka laserová, která umožňuje kazy diagnostikovat i léčit. Je až desetkrát přesnější než běžná vrtačka a nevydává žádný nepříjemný zvuk. Je vhodná na povrchové kazy, staré výplně se obvykle musí odstranit vrtačkou klasickou. Bohužel se cena tohoto přístroje pohybuje okolo půl milionu korun.

„Léčení“ zubů v neolitu

Při archeologických vykopávkách v sídlištích našich dávných předků narazí badatelé poměrně často na důkazy neobyčejné vyspělosti tehdejších lidí. Nejnovější nález vydalo neolitické pohřebiště raných zemědělců z let 7000 až 5500 let př. n. l. z pákistánské lokality Mehrgarh, učiněný mezinárodním týmem vědců z Francie, Itálie a Mexika. Referoval o něm v roce 2006 prestižní vědecký časopis Nature. V lebkách pohřbených osob našli neklamné stopy po „vrtání“ i poměrně rozsáhlých zubních kazů. Při výrobě korálů z různých tvrdých přírodních materiálů používali k jejich provrtávání zruční řemeslníci jemné pazourkové vrtáčky, k jejichž pohonu posloužil luk s volnou tětivou. Tato první zubařská praxe zde zřejmě vzkvétala, protože někteří z tamějších obyvatel měli vyvrtáno více zubů. Průměr vyvrtaných otvorů se pohybuje od 1,3 do 3,2 mm a sahají do hloubky 0,5 až 3,5 mm, často zasahovaly hodně hluboko až po citlivé partie zubu. Metodami experimentální archeologie si učenci ověřili, že odvrtání kazu jemným pazourkovým vrtáčkem trvalo zručnému pravěkému „zubaři“ jen asi jednu minutu.

První dochované stopy práce pravěkých lékařů v různých částech světa jsou však ještě starší a spadají až do období sedm až devět tisíc let př. n. l. Tehdejší rádoby zubaři používali stejnou techniku – smyčcové vrtáky s pazourkovým ostřím, které se přiložilo na pacientův zub a poté roztáčelo tětivou malého luku. Vůbec prvním svým jménem zaznamenaným „zubařem“ je Hesi-Re, epyptský písař z doby 2600 let př. Kr., na jehož hrobě byl vyryt titul „Doktor zubů“.

Zdroje

Debies, G.: Komplexní historie medicíny. Brno 2013.

Jokl, J.: Bojíte se zubaře/Strach a úzkost před zubním ošetřením. Magisterská diplomová práce. Olomouc 2014.

Mazánek, J. et al.: Stomatologické repetorium. Praha 2003.

Ottův slovník naučný. Reprint. Praha 2002.

Paichl, P.: Dějiny zubní medicíny. Praha 2000.

Pollak, K.: Medicína dávných civilizací. Praha 1973.

Schott, H.: Kronika medicíny. Praha 1994.

Šedý, J.: Zubař – nejlepší přítel člověka. Praha 2014.