praví latinské úsloví a něco na tom je i ve vědě. Když jsem začínal s astronomií, tak se mi na koleji kolegové fyzici posmívali.

26. dubna 1986 nadzdvihly tisícitunové víko čtvrtého reaktoru elektrárny Černobyl dva silné výbuchy: nejprve nahromaděná pára, pak vodík vzniklý reakcí páry na zirkoniových obalech paliva. Grafit, který reaktor používal jako moderátor, začal hořet a sloup kouře vynášel do ovzduší tuny radioaktivních prvků.

Tahle divná zkratka patří Správě úložišť radioaktivního odpadu.

Takových míst je po světě spousta, ale málokdo o nich ví. A pokud už ano, většinou přesně netuší, jak takové tvoření budoucnosti probíhá. Ta místa jsou vědecké výzkumné ústavy a aby se veřejnost dozvěděla, co se v nich vlastně děje, pořádají se tu jednou do roka dny otevřených dveří.

V mediích se dnes často vyskytuje tvrzení, že nikdo neví co s jaderným odpadem. To ovšem není pravda. Některá řešení jsou již dlouhou dobu známa a jsou země, které se pro ně již rozhodly.