Praktické informace

Otázka: Nakupoval jsem ve velké samoobsluze. Přestože u vstupu do prodejních prostor bylo umístěno upozornění Používejte vozíku, předejdete případnému nedorozumění, vozík jsem k nákupu nepoužil a měl jsem jen menší nákupní tašku. Vedoucí prodejny mě upozornil, že bez nákupního vozíku nemůžu nakupovat a pokud nebudu jeho upozornění respektovat, nepustí mě k pokladně. Zajímalo by mě, zda je používání vozíku či košíku v prodejnách upraveno nějakým právním předpisem a zda musím použít vozík i tehdy, když nakupuji jen malé množství zboží.

Máte pocit, že ten kdo kouří, je nezávislý a svobodný? Že se mu všechno daří, vypadá super a má spousty kamarádů? A není to náhodou tak, že je takový člověk obětí své závislosti, podbízivé reklamy a rukojmím tabákových společností, které na něm vydělávají jenom peníze?

Bylo – nebylo, ale spíše bylo, protože je a nikdo si nevzpomene, odkdy je: reklama.

Kdysi, ve staletích dávno minulých, napadlo kohosi, že proti zlu lze bojovat jen nevinností. A protože Saracéni, držící v rukou Svatou zemi, byli považováni za zlo, vznikla dětská křížová výprava. Současník už ví, že nedopadla dobře a že podobná myšlenka už nebyla nikdy zopakována. Co však zůstalo zakořeněno hluboko v lidských srdcích, byla představa dětské nevinnosti.

Článek Vražedná nevinnost ve své stěžejní části velmi názorně objasňuje laikům problém dospívání dítěte k rozpoznávání „dobra a zla“. Mne navíc inspiroval k několika poznámkám, zamířeným k široké diskusi o problému „zločinnosti dětí“, vedené v médiích i politické sféře po nedávných tragických událostech.

„Vítejte v Monte Carlu, v centru hazardních her, v městě obrovských výher, štěstí, náhody, zábavy, záhad, městě neomezených možností. Každý může vyhrát.“ Podobně by mohla vyzývat reklama k návštěvě evropského města. Lze však v kasinu, ruletě vyhrát? Vypočtěte si to. Můžete k tomu použít metodu Monte Carlo (MC).

„Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ A. de Saint-Exupéry

Následující scénu známe asi všichni. Odehrává se v nesčetném množství seriálů i filmů, uveďme například seriál Specialisté na vraždy. Seriózně se tvářící vyšetřovatel či policejní psycholog, případně psychiatr, přikročí k mrtvole znásilněné dívky, prohlédne si stopy po škrcení, odříznutý prs a umělecky naaranžovanou rudou růži a s vědoucím výrazem pronese: „Pachatelem je bílý muž ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti lety, jedináček, vychovávaný hyperprotektivní matkou, v dětství se pomočoval a trhal mouchám nožičky, žije osaměle, je kultivovaný a inteligentní a toto není jeho první vražda.”