Praktické informace

Náš svět je plný příruček a návodů. Od technických přes společenské až po takové, které slibují změny naší osobnosti. Pryč jsou doby, kdy jsme si nechávali radit od našich rodičů a prarodičů či kdy se pokoušeli učit z vlastní zkušenosti – dnes stačí jen sáhnout po správném návodu na šťastný život a všechno půjde jako po másle. Není ovšem návod jako návod – některé píší kvalifikovaní odborníci, jiné nadšení amatéři a další ziskuchtiví podvodníci. A zatímco u pěstování pelargonií je celkem snadné poznat, do jaké kategorie příručka náleží, u různých „psychologických“ dílek se často ani znalci neshodnou na jejich zařazení. A přitom následky jejich působení často pocítí až příští generace...

„Neviditelné nebezpečí“ je populárním termínem moderní doby. Míní se tím vše, co ohrožuje člověka a on to jen těžko může postihnout vlastními smysly bez technologické podpory – nejrůznější chemikálie, radiace, bakterie i viry, a to ať už šířené „přirozenou cestou“, jako například ptačí chřipka, nebo vinou nehod a nedbalosti – třeba při nedávné havárii v Číně, či záměrnou činností lidí – teroristickými útoky. A právě ono neviditelné nebezpečí je podle některých odborníků jedním ze zásadních faktorů neurotizujících moderního člověka, vyvolává obrannou reakci organismu – strach, zároveň však neposkytuje zjevného nepřítele, proti kterému by mohl jedinec bojovat nebo před kterým by mohl prchat. Následkem tohoto trvalého, avšak těžko identifikovatelného ohrožení je zvyšující se úzkost a stres a tendence ventilovat toto napětí vůči zástupným objektům, které si jedinec, nebo dokonce společnost za podpory médií, s neviditelným nebezpečím spojuje – mohou to být potencionální teroristé – lidé jiného vyznání či rasy, ale také vědci, ptactvo nebo třeba nadnárodní společnosti.

„VyVolení jsou VyHolení! Monika miluje Sašu! V BB se souložilo!“ Těm titulkům neuniknete, i kdybyste chtěli. Stačí si otevřít noviny či zapnout televizi nebo počítač. Ale proč vlastně unikat? Proč se raději nepodívat, abychom věděli, o čem že to všichni tolik mluví? Opravdu jde, jak říkají někteří, o zábavu natolik pokleslou, že by nám jedno shlédnutí reality show způsobilo žaludeční nevolnost a navždy nás znemožnilo v očích našich „kultivovaných“ přátel? Nebo, jak tvrdí jiní, se jedná o drogu natolik nebezpečnou, že jakmile shlédneme jediný díl, nikdy už od obrazovek neodtrhneme zrak a začleníme se tak do skupiny televizních voyerů? Nikoliv. I tato velkoústá prohlášení jsou totiž součástí propagandy, vytvářejí nimbus zakázaného ovoce, čehosi perversního a proto lákavhého. Realita reality show je však mnohem prostší – jak kdysi zkonstatoval jeden moudrý muž: „Nic nového pod sluncem.“

Už jako malá holka jsem začala hrát na kytaru i na některé další hudební nástroje. Kromě hraní známých písniček mě také bavilo vymýšlet své vlastní melodie. K melodiím jsem také skládala básničky, a tak vznikaly moje vlastní písničky. Dnes mám už slušný repertoár a občas hraji pro svoje známé nebo u rodičů na chatě.

Králíkárny, noclehárny, krabice. Tak bývají nazývána paneláková sídliště, která tvoří panorama okrajových částí všech českých měst. O panelácích se říkalo, že za třicet let spadnou. Nespadly. Ale co s nimi bude dál?

Je důležité, že máme tajemství a tušení něčeho nepoznatelného. Naplňuje to život čímsi neosobním, numinosním. Kdo to nezažil, přišel o něco důležitého. C. G. Jung

Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. A. de Saint-Exupéry