Emil Rathenau aneb Edison v Německu

Mezi první technicky vzdělané a podnikavé muže, kteří brzy rozpoznali v budoucnosti elektrotechniky a ve využívání elektrické energie svoji životní příležitost, patří německý vynálezce a průmyslník Ing. Dr. h. c. Emil M. Rathenau, od jehož úmrtí uplynulo v letošním roce sto let. Významně se na přelomu 19. a 20. století zasloužil o rozvoj elektrotechnického průmyslu a byl v této době jednou z jeho vůdčích osobností.

Ačkoliv byl elektrický proud prakticky objeven již na konci 18. století, ještě několik desítek let století následujícího zůstával jen laboratorní kuriozitou. Teprve ve druhé polovině 19. století byl již dostatek poznatků a zkušeností s elektromagnetickými jevy do té míry, aby mohlo dojít k jejich praktickému využívání v průmyslu i v běžném životě lidí: k pohonu různých výrobních strojů, v dopravě a při osvětlování. Ruku v ruce s poznáním šel i rozvoj rodícího se elektrotechnického a energetického průmyslu jako svébytného odvětví techniky. Významnými částmi elektrotechniky začínaly být obory elektrických strojů, přenosu elektrické energie na větší vzdálenost, elektrického osvětlování a elektrického tepla. V 90. letech předminulého století již také nic nestálo v cestě vzniku prvních elektráren. Nejprve sloužila elektřina k osvětlení, záhy i pro pohon. Další využití této energie bylo jen otázkou krátkého času. Během necelého století tak byly objeveny všechny technické principy umožňující výrobu, přenos a zužitkování elektřiny.

Emil Rathenau založil AEG

Přínos německého vynálezce a průmyslníka Emila Rathenaua byl v tom, že pomohl probudit dosud „ospalé“ Německo k podpoře rozvoje inženýrských odvětví. V odborné veřejnosti je znám jako zakladatel berlínské firmy AEG, vyrábějící především elektrické spotřebiče pro domácnost. Na rozdíl od svého vrstevníka a celoživotního konkurenta Wernera von Siemense se jeho jméno ocitlo v propasti mimovolného zapomnění nebo zlovolného mlčení. Pro nacisty byl opovrhovaným Židem, pro komunisty kapitalistickým vykořisťovatelem.

Na konci 19. století nepanovaly v Německu takové poměry jako později za vlády nacistů. Císařská německá Říše Viléma II ještě neznala nenávist, které židé již tehdy čelili ve Francii, ani židovské pogromy v Polsku a Rusku. Němečtí židé byli aktivní v rozmanitých oborech činností: byli úspěšnými průmyslníky, obchodníky, bankéři, advokáty, lékaři, lékárníky i vědci, studovali a vyučovali na předních německých univerzitách, působili jako novináři v denním tisku, angažovali se v politickém a společenském životě. Stále častěji se rovněž uzavíraly sňatky mezi Židy a křesťany. Výjimku představoval nacionální přístup pruské aristokracie a důstojnického sboru německých branných sil, které se jakémukoliv sžití se židovskou komunitou bránily.

Vystudoval strojírenství

Emil Moritz Rathenau se narodil 11. prosince 1838 v bohaté židovské rodině váženého berlínského obchodníka Moritze Rathenaua. Po ukončení chlapecké židovské střední školy a čtyřech letech výrobní praxe u svého strýce v Dolním Sasku (1855-1859) studoval strojírenství na polytechnickém institutu v Hannoveru a na švýcarském Federálním technologickém institutu (ETH) v Curychu (1959-1862). Stejnou vysokou školu navštěvoval později také Albert Einstein a v roce 1900 zde získal učitelský diplom, opravňující ho k vyučování matematiky a fyziky. Po dva roky (1862-1863) pak Rathenau získával a prohluboval svoje technické znalosti na různých inženýrských stavbách v Anglii.

V roce 1865 se vrátil zpět do Berlína a spolu s dlouholetým přítelem zakoupil malou továrnu, kde vyráběli přenosné „jednotky parních strojů“. Ačkoliv podnik zprvu prosperoval, dostal se posléze po rozporech majitelů do konkursu a následné likvidace. Bohužel část vloženého kapitálu pocházela z věna jeho budoucí manželky. V roce 1866 se totiž oženil se Sabinou Mathildou Nachtmannovou (1845-1926), dcerou frankfurtského bankéře Isaaca Nachtmanna ze starého židovského rodu s kořeny ze 12. století. V rozmezí let 1867 až 1883 se jim narodily tři děti. V těchto letech se začal zabývat současnými možnostmi a perspektivou dalšího vývoje elektrotechniky v Evropě. Díky svým návštěvám v řadě elektrotechnických firem doma i v zahraničí a návštěvám světových výstav (Vídeň, Philadelphie, Paříž) získal dostatek informací pro zahájení vlastního podnikání, zprvu zejména v oblasti elektrického osvětlení. V roce 1881 při prohlídce Mezinárodní elektrotechnické výstavy v Paříži viděl poprvé na vlastní oči svítit elektrické žárovky. Vrátil se domů nejen nadšen, ale také inspirován k další práci.

Všechno to začalo žárovkou…

Roku 1883 založil Emil Rathenau v Berlíně firmu „Deutsche Edison-Gesellschaft für angewandte Electricität[JOb1] “ (Německá Edisonova společnost pro elektřinu/DEG), když se mu předtím v roce 1881 podařilo získat bankovní úvěr a po tvrdých jednáních i patenty na objevy amerického vynálezce a podnikatele Thomase Alva Edisona v oblasti výroby žárovek s exklusivním rozšířením působnosti pro celou Evropu. Čtyři roky nato byla společnost přejmenována na „Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschaft“ (Všeobecnou společnost pro elektřinu/AEG). Ta se v průběhu doby stala synonymem pro široké portfolium výrobků a služeb této firmy.

Z počátku své existence se firma zaměřila na produkci elektrických žárovek (Osram) a stavbu tzv. blokových stanic (tedy elektráren). Již v roce 1889 byl osvětlen proslulý berlínský bulvár Unter den Linden. Prozíravě také koupil od profesora fyzikální chemie na berlínské univerzitě Walthera Nernsta patent na jeho lampu (místo wolframového vlákna ve vakuu se zde používaly tyčinky z oxidů lanthanoidů snášejících vzduch), kterou osvětlil pavilon AEG na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. Získal tehdy nejen ocenění Grand Prix, ale také velký komerční úspěch. Těžiště výroby však bylo později hlavně ve výrobě spotřebičů poháněných elektřinou – od domácností až po elektrárny, dopravní prostředky a dokonce letadla (1910 - 1918), generátory, elektromotory, kabely, první přenosné elektrické vrtačky (1898), elektrické plotýnky a vařiče (1910), kávovary, vařiče na vajíčka, elektrické čajníky, žehličky, elektrické zapalovače cigaret, elektřinou poháněné pračky, ledničky (1912), šicí stroje, vysavače, psací stroje (Olympia) aj. Roku 1903 se k AEG připojila berlínská firma „Union Elektrizitäts-Gesellschaft“ (Spojená elektrotechnická společnost/UNION).

V roce 1909 si nechala firma AEG jako ochrannou značku zapsat slovo Foen, resp. Fön pro své vlasové vysoušeče (původ slova „Föhn“ je z latiny, od slova „favonius“, západní vítr, meteorologové tímto slovem označovali teplý a suchý horský vítr). Časem se označení „fén“ stalo mezinárodním synonymem pro vysoušeče vlasů, vyráběné nejen firmou AEG. Prosadit Rathenauovu vizi elektrifikace každé německé domácnosti měly od roku 1887 napomoci výstavní prostory, kde se mohli zájemci informovat o možnostech využívání elektrického proudu, především k osvětlení.

Vznik industriálního designu

Zajímavá kapitola ve vývoji firmy je spjata s Peterem Behrensem (1866-1940), německým architektem účelového modernismu a designérem. Tento mnohostranný umělec se na přelomu století odpoutal od myšlení secese a stal se přední osobností nově pojaté architektury a designu funkčního stylu. Není bez zajímavosti, že se často zdržoval v okruhu lidí českého původu a byl zakladatelem brandingu, tedy tetování těla rozpáleným železem, hojně používaného ve starověké Evropě. V roce 1907 jej najal generální ředitel společnosti AEG Emil Rathenau jako uměleckého konzultanta – pro společnost měl navrhnout její logo, reklamní materiály, katalogy, dopisní papíry i podoby interiérů dílen a prodejen. Jako první průmyslový designér na světě se měl podílet i na designu jejich výrobků (dodnes se v aukčních síních objevují např. stropní a stolní svítidla, nástěnné hodiny, měřicí přístroje). U firmy pracoval do roku 1910, kdy na závěr spolupráce (nikdy se nestal zaměstnancem podniku) navrhl v Berlíně-Moabitu budovu továrny na turbíny, která se stala ikonou moderní architektury té doby. Díky Behrensovi se AEG podařilo dostat do povědomí spotřebitelů svoje nejmodernější produkty. Bohužel, na památku tohoto mnohostranného umělce a renezančního muže v pravém slova smyslu vrhá stín jeho spolupráce s nacistickým režimem. Aby se prosadil, vstoupil již v roce 1934 ve Vídni do nacistické strany a stal se obdivovatelem Hitlerovy stavební gigantomanie, naštěstí nikdy nerealizované. Svého morálního odsouzení se však 71letý Behrens nedožil. Zemřel v době počátečních německých válečných úspěchů v roce 1940.

Založení společnosti „Telefunken“

Roku 1903 se stal Rathenau generálním ředitelem AEG a společně se svým přítelem, dlouholetým konkurentem Wernerem von Siemensem a jeho firmou Siemens & Halske, údajně na příkaz samotného císaře Viléma II., založili společnost „Telefunken“, oficiálně nazvanou „Společnost pro bezdrátovou telegrafii“.

Rathenau a starší Ernst Werner von Siemens (1816-1892) představovali dva protichůdné typy podnikatelů a oba svým způsobem ovlivnili firemní kulturu. Siemens vynikl mnoha vynálezy z oboru elektrotechniky, byl zastáncem rodinného podniku, prosazoval se jako „vynálezce-podnikatel“ a na nové trhy vstupoval opatrně s vlastní know-how. Silnou stránkou bratrů Siemensů byl výzkum a vývoj, avšak v oblasti marketingu neprorazili. Firma neměla oddělení odbytu zboží a reklama byla podle názoru zakladatele firmy nepotřebná – ten, kdo vyrábí nejlepší zboží, podle nich nepotřebuje reklamu. Emil Rathenau je na druhé straně často uváděn jako první „manažer-podnikatel“, podnikající především na základě zakoupených patentů. Byl velkým zastáncem vysoké efektivity práce a jedním z prvních, kdo v Německu zavedl pásovou výrobu. Traduje se, že po celá léta trávil v práci každodenně 15 i více hodin.

V prvních letech své existence se nová společnost zabývala výrobou telefonů, bezdrátových zařízení pro lodě a další účely, stavbou vysílačů pro rozhlasové vysílání, později se zaměřila na výrobu televizních přístrojů, rozhlasových studií, výrobu gramofonových desek a hi-fi techniky. Podniku – od roku 1941 již zcela patřil firmě AEG – se podařila celá řada objevů, např. roku 1935 první sériově vyráběný magnetofon na světě, roku 1939 první pravoúhlá obrazovka, roku 1963 systém barevných televizorů PAL aj.

AEG po 2. světové válce

Přes velké škody se AEG po druhé světové válce postavila znovu na nohy a před padesáti lety v roce 1965 již zaměstnávala přes 67 tisíc lidí. V dalších letech došlo k mnoha fúzím různých výrob a podniků. Počátkem 90. let byla AEG největší firmou v Německu v oboru elektrotechniky, resp. elektroniky, s širokým spektrem obchodní nabídky. Od roku 1994 je součástí koncernu Electrolux, velkého světového výrobce domácích spotřebičů se sídlem ve Stockholmu. Hodnoty prověřené tradicí AEG platí dosud. Jsou jimi: fascinace technikou, kvalita, dlouhá životnost, klasický a strukturovaný design.

Toho se však zakladatel AEG, Emil Rathenau, nedožil. Od roku 1912 se vzhledem ke svému onemocnění cukrovkou doprovázenému amputací nohy stáhl z aktivního řízení firmy a předal její vedení nejstaršímu synovi Walterovi, který se po jeho smrti 20. června 1915 stal předsedou správní rady. Ačkoliv byl znám jako německý patriot, ale zároveň respektovaný a podnikatelsky úspěšný představitel židovské komunity v Berlíně, stal se o dvě desítky let později jednou z prvních obětí nastupujícího nacismu po roce 1933.

Úspěšní potomci

Životní osudy dětí Mathildy a Emila Rathenauových jsou nejen zajímavé, ale bez nadsázky často i dramatické. Nejstarší Walter Rathenau (1867-1922) byl podnikatel, liberální politik a literát, historiky označovaný jako „muž s několika životopisy“, který v životě dosáhnul mimořádného vlivu. Studoval na univerzitách ve Štrasburku a Berlíně filozofii, fyziku a chemii (doktorát na téma absorpce v kovech) a strojní inženýrství na Technické univerzitě v Mnichově. Brzy po nástupu do praktického života se vypořádal se svým židovstvím a v četných novinových článcích vyzýval všechny židovské občany německého státu, aby se vzdali specifik židovství a splynuli s většinovou německou společností. Pracoval v různých vedoucích pozicích v AEG, byl členem představenstva (1899), členem dozorčí rady (1904), místopředsedou (1910) a po smrti svého otce předsedou správní rady (1915). Do politiky vstoupil v průběhu první světové války, kdy německá vláda využívala jeho zkušeností s řízením zásobování důležitými surovinami. Ještě v listopadu 1918 byl odpůrcem uzavření příměří, aby se poté účastnil pařížské mírové konference, kde hájil zájmy monopolů (1919). Jako poradce poválečné vlády Výmarské republiky zastával politiku reparací, byl krátce ministrem obnovy (1921) a ještě kratší dobu (necelých pět měsíců) ministrem zahraničí. Dva měsíce po jeho podpisu tzv. Rapallské smlouvy, tedy smlouvy mezi Německem a tehdejším sovětským Ruskem, představující pro Rusy první uzavřený mezinárodní akt po Říjnové revoluci a pro Němce vymanění z politické a hospodářské izolace, byl 24. června 1922 zavražděn mladými nacionalisty z Freikorpsu, kteří nesouhlasili s tím, aby sice asimilovaný, ale přeci jenom Žid, zastával tak vysokou státní funkci. Stalo se to v den letního slunovratu, kdy staří Germáni konali lidské oběti. Odpor k provedenému zločinu a podporu demokratickým poměrům tehdy vyjádřili při četných manifestacích statisíce občanů. Na druhé straně však existuje ještě jiný obraz Waltera Rathenaua jako spisovatele, přítele nositele Nobelovy ceny za literaturu Gerharta Hauptmanna a dalších spisovatelů, autora řady úvah, myšlenek a citátů („Kdo miluje, ten se neptá co dělat“).

Mladší syn Erich Rathenau (1871-1903) byl rovněž strojním inženýrem a odborníkem v oblasti výroby telefonních, napájecích a dalších druhů kabelů a v tažení měděných drátů. Až do své předčasné smrti vedl tehdy největší podnik na výrobu kabelů v Evropě Kabelwerk Oberspree (KWO). Zemřel v lednu roku 1903 v Itálii při návratu ze společné cesty s otcem do nejjižnějšího egyptského města Asuánu, kde zřejmě onemocněl.

Nejmladší ze sourozenců dcera Edith (1883-1952) se provdala za bankéře Fritze Andrease, byla členkou správní rady AEG a mimo jiné editovala po smrti svého bratra jeho literární dílo. Byla považována za „nejvíce intelektuální ženu v Berlíně“, založila německo-židovský literární salon, kde se scházeli přední umělci, jako např. režisér Max Reinhardt, spisovatel Thomas Mann a politici, mezi nimi Friedrich Ebert. V roce 1939 obdržela od nacistů povolení k výjezdu z vlasti, emigrovala do Švýcarska, po skončení války se však domů nevrátila a zemřela v exilu v roce 1952.

Zdroje

Efmertová, M. C.: Elektrotechnika v českých zemích a v Československu do poloviny 20. století. Praha 1999.

Efmertová, M. C., Mikeš, J.: Elektřina na dlani. Praha 2008.

Geršlová, J.: Co se skrývá za značkou. Historická encyklopedie podnikatelů.

Heřman, J.: Od jantaru k tranzistoru. Praha 2006.

Mayer, D.: Pohledy do minulosti elektrotechniky. České Budějovice 1999.

První česká obrázková encyklopedie energetiky. Praha 1995

Whoswho.de/bio/emil-rathenau.htm

cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Rathenau

cs.wikipedia.org/wiki/AEG