Někteří „staří“ členové EU neplní závazky snižování produkce skleníkových plynů O zhruba 800 miliónů tun, tedy o sedminu v porovnání se startovním rokem 1990, klesnou napřesrok v Evropské unii emise skleníkových plynů označovaných za původce globálního oteplení. Rozhodující měrou se na tom podílejí nové členské země a využívání bezemisních technologií v energetice, především atomových zdrojů. Vyplývá to z nejnovějších analýz Evropské ekologické agentury (EEA).

Rakouští studenti uvažují o zaměstnání v jaderné energetice Alespoň na několik minut si v pátek 20. února odpoledne vyzkoušeli gymnazisté z rakouského Kremsu profesi směnového operátora Jaderné elektrárny Temelín. Ačkoli je hostitelé při exkurzi pustili jen k ovládání virtuálního bloku, studenti ho rozjeli na plný výkon a záměrně na něm vyvolali havarijní situaci.

Před třemi lety se pohyboval celkový počet prototypů aut na vodík v celém světě okolo šesti stovek. Dnes jich už je přes tisíc, což však neznamená žádný průlom. „Důležité je dostat tuto technologii do sériové výroby, a to vidím v současné chvíli, především z finančních důvodů, velice skepticky. Na průlom ve vodíkové energetice si ještě počkáme,“ prohlašuje Zdeněk Porš, absolvent ČVUT v Praze a český odborník zabývající se ve výzkumném centru v německém Jülichu vývojem palivových článků. Svůj doktorát získal na Technické univerzitě Cáchy a je autorem dvou patentů a dvou patentových přihlášek v oboru palivových článků.

Když přejedete rakouské hranice, možná vás ohromí ohromné vrtule větrných elektráren. Člověka by mohlo napadnout, že „ekologické“ Rakousko je vzorem využívání energetického potenciálu větru. Pozor – opak je pravdou. V Rakousku mají ve větru instalovány pouhé tři procenta celkového výkonu zdrojů.

Uran, který se nachází v zemské kůře, by mohl pohánět jaderné elektrárny i při předpokládaném zvyšování jejich počtu až pět set let. Tvrdí to odborníci ze sdružení švýcarských energetických firem Swisselectric. Náklady na jeho dobývání z fosfátů, které se pohybují mezi 60 a 300 dolary za libru (455 gramů), byly únosné už při mimořádném vzestupu cen uranu na světových trzích na přelomu předminulého a loňského roku. Od té doby však ceny okamžitých dodávek klesly na polovinu – na 75 dolarů za libru. Při cenách přes 250 dolarů za libru lze uran hospodárně těžit z mořské vody, v níž je ho až na 80 tisíc let.

Manželský tým vědců Jasona Loveho a Polly Arnoldové z britské Edinburgské univerzity vyvinul makromolekulu, která může „sníst“ uran a přimět ho, aby se chemicky choval zdánlivě jako lehčí kovy. Tato makromolekula může otevřít dveře pro nové směry práce s použitým jaderným palivem. Její chování můžeme přirovnat k dnes už klasické arkádě se žravým pomerančem zvaným Pacman, která si za více než čtvrtstoletí od svého vzniku získala oblibu už několika generací milovníků počítačových her.

Rychlé reaktory využívají zcela jinou technologii než nejběžnější současné tlakovodní reaktory (např. Temelín). Tzv. rychlé neutrony totiž dokáží rozbít i jádra atomů uranu 238U a vyrobit z nich nové palivo. Proto se jim také říká množivé.

Desetitisíce tun použitého jaderného paliva čeká v nejbližším desetiletí stěhování - z meziskladů u elektráren buď definitivně pod zem nebo do dalších jaderek coby palivo. Prototypy reaktorů, v nichž se přemění v energii a současně přijdou o převážnou část radioaktivity, jsou již navrženy a chystá se výstavba zkušebních zařízení.