Světová moře a oceány v současné době křižuje kolem 90 tisíc osobních a nákladních námořních lodí o výtlaku více než 100 BRT. Jejich šrouby jsou převážně poháněny pomaluoběžnými dieselovými motory spalujícími nejlevnější těžké oleje. Podobně jako u automobilů na souši jsou výsledkem emise oxidu uhličitého, oxidů síry a dusíku, které otravují naši atmosféru. Podle posledních statistik IMO (International Maritime Organization) vychrlí výfuky dieselů všech námořních lodí do vzduchu ročně 800 mil. tun CO₂ , 9 mil. tun NO_X a 12 mil. tun těch nejškodlivějších sirných oxidů SO₂. Problém zámořských plavidel pomáhá řešit dieselelektrický pohon v kombinaci s Azipodem.

Nejen ponorku, vzducholoď a letadlo s elektrickým pohonem, ale ke konci svého života i radar, 3D televizi, palivové články a supravodivost dokázal vymyslet legendární fantasta a spisovatel Jules Verne (1828‑1905). Příběhy jeho hrdinů popsané v téměř osmdesáti románech vzrušují a inspirují mladou i starší generaci dodnes. Letos je tomu 150 let, co v rodném Amiensu dopsal rukopis své první útlé knížky „Pět neděl v balóně“ (Cinq semaines en ballon).

Jednou z nejprogresivnějších zemí světa se v oblasti využití obnovitelných zdrojů energie stává Dánsko. Před dvěma lety představilo světu revoluční nápad propojit na umělém ostrově poblíž svého členitého pobřeží u Kattegatu větrné a fotovoltaické elektrárny s podmořskou přečerpávací elektrárnou. Ta by vyrovnávala energetické výkony větru i Slunce silně kolísající během dne i ročního období tím, že by část energie akumulovala v přečerpávací elektrárně umístěné uvnitř ostrova. V době špičky odběru by pak akumulovanou energii svými turboalternátory převedla v generátorovém režimu vysokonapěťovým kabelem městům, průmyslu a dopravě na pevnině.

Na sloupy přenosových tras velmi vysokého napětí narážíme při cestě krajinou u nás i v celé Evropě dnes a denně. Ať chceme či ne, jsou nám stále na očích. Bez těchto často nevzhledných ocelových věží a elektřiny, kterou vedou, se ale neobejdeme. Příhradové věže nebo portály s rameny a řetězci izolátorů nesoucích fázové vodiče pro přenos napětí 220 kV, 400 kV, a tam, kde spojují velké soustavy, i 750 kV, jsou základem národních „páteřních“ elektrovodných přenosových sítí. Tyto sítě dokáží přenášet výkony i několika tisíc MW na stokilometrové až tisícikilometrové vzdálenosti.

K nejvýznačnějším z téměř třinácti set Edisonových vynálezů patří žárovka. Aby se však mohla rozšířit i do domácností a využít pro pouliční osvětlení, musel T. A. Edison (1847–1931) vymyslet a zajistit i výrobu elektřiny a všeho, co s tím souvisí: izolované kabely, pojistky, elektroměry a vypínače. První bohatí nedočkaví zájemci o elektrické světlo v New Yorku si museli pořídit do svých vil a domů dokonce malý parní stroj nebo lokomobilu s dynamem. Geniální vynálezce okamžitě pochopil, že touto cestou žárovky a elektřinu do bytů neprosadí, a že se elektrický proud musí podobně jako tehdejší plynárenská konkurence vyrábět centrálně a rozvádět ho podobně jako plyn potrubím. Dvaatřicetiletý Edison se proto před 130 lety rozhodl na výběžku Manhattanu postavit veřejnou parní elektrárnu, která by „jeho“ stejnosměrným elektrickým proudem zásobovala ulice, domy a kanceláře v nedalekém Wall Streetu. K místu stavby vybral rozestavěnou ulici Pearl Street poblíž Brooklynského mostu a blízko přístaviště, které umožnilo co nejlevnější přísun uhlí nákladními čluny po řece Hudsonu.

V tropických pásmech oceánů činí rozdíl mezi teplotou vody v hlubinách a Sluncem ohřívanou vodou při hladině 20 až 30 °C. Tento teplotní rozdíl umožňuje sestrojit tepelný motor, jehož „palivem” je voda z mořské hladiny a chladičem voda z mořských hlubin.

Vysokohorská alpská jezera lákala již od konce druhé světové války energetiky, aby využili nejen potenciální energii vody v elektrárnách umístěných v údolí, ale také k akumulaci elektrického proudu v přečerpávacích elektrárnách pro krytí špiček v odběru. Voda z údolních nádrží se v těchto elektrárnách čerpá do horních nádrží s vyuřitím levné noční elektřiny a v době energetických špiček „drahou“ elektřinu naopak vyrábí. V Alpách vznikly vedle řady menších tři velké elektroenergetické komplexy: v rakouském Kaprunu s celkovým výkonem 2100 MW, ve francouzských Alpách Grande Maison s výkonem 1224 MW a ve Švýcarsku v Grande Dixence s výkonem 1300 MW. V Glarnerských Alpách využili dokonce energetického potenciálu přírodního jezera Muttsee v nadmořské výšce 2474 m. Díky spádu více než tisíc metrů mezi umělou vodní nádrží Limmernsee a údolní nádrží v Tierfehdu získává dnes energetická společnost Axpo AG výkon okolo 450 MW. Z něho může využitím přečerpávacího soustrojí zejména v noci akumulovat 120 MW.

Akumulační a špičková vodní elektrárna Orlík i po půl století svého provozu zůstává rozměry i výkonem největším klasickým vodním zdrojem elektrické energie České republiky (větší je jen Přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé Stráně). Chlubí se ve světě nejtenčí hrází i tím, že nejméně dvakrát zachránila Prahu a část Povltaví před pohromou stoleté i tisícileté povodně. Čtveřice jejích turbosoustrojí o celkovém výkonu 364 MW dodává ročně elektrizační síti okolo 400 GWh a energetice tak ušetří přibližně půl milionu tun uhlí, které by bylo třeba spálit k jejich výrobě v uhelných elektrárnách. Navíc dokáže svou schopností spuštění do 2 minut schopna odvrátit eventuální kritickou situaci v naší energetické sítí při výpadku jiného zdroje.