Uprostřed jizerskohorské obce Desná trůní pár metrů od potoka slušně velký balvan: cca metr a půl krát metr a půl. Desetitisíce let se povaloval někde nahoře v lesích údolí potoka Bílá Desná: cesta na současné místo mu ale trvala sotva pár minut a člověk při tom nemusel ani hnout prstem. Zázrak se tu ovšem nekonal – bohužel. Deska na onom kameni nabádá i vysvětluje: „Poutníče – postůj! Dne 18. září 1916 protrhla se hráz údolní přehrady. Rozpoutané živly proměnily naše chudé ale krásné údolí v sutiny. 62 obětí na životech, 33 zničených a 69 poškozených domů, 307 osob bez přístřeší. Tento balvan, vlnami připlavený, jest svědkem onoho soudného dne.“

Tenhle článek se měl původně jmenovat „Český Avignon“. Ve francouzském městě Avignon stojí most přes řeku Rhônu, známý ze dvou důvodů: za prvé je na něm shon a všichni na něm tančí – alespoň to tvrdí písnička, kterou se po celém světě učí nebozí začátečníci s francouzštinou už asi ve třetí lekci – za druhé ten most tak úplně přes Rhônu není: nebyl totiž dostavěn a končí v půli řeky. Také Čechy mají takový polomost, a název povídání o něm se tudíž sám nabízel. Když se ale autor tohoto článku ve snaze most najít ptal v nedaleké obci na cestu, zjistil, že v kraji se pro stavbu ujal výstižný název, který by sice mapa nesnesla, ale šéfredaktor tohohle časopisu ho snesl.

Touží-li si líný a bohatý cizinec prohlédnout památky té naší krásné stověžaté Prahy, stačí mu jen vlézt do obskurního autobusku s nápisem sights nebo něco v tom smyslu. Touží-li líný a alespoň trochu bohatý obyvatel toho stověžatého města mít od turistů a autobusů aspoň na chvíli pokoj, může vlastně udělat skoro totéž: sedne prostě na vlak, projede se až kýčovitě krásnou přírodou podél tiché řeky, ten méně líný se třeba i vykoupe, ctitel velikosti lidského ducha může obdivovat unikátní železnici s viadukty a tunely, a za pár hodin je zase v Praze, aniž by – s výjimkou jednoho nutného přestupu a případných koupacích či občerstvovacích intermezz – musel opustit vlak. Umožňuje mu to vynález zvaný Posázavský pacifik.

Představte si, že stojíte na mostě. Docela normální situace, pokud zrovna nejsou všechny uzavřeny – čistě hypoteticky – kvůli nějaké přírodní katastrofě. Tak jinak: Představte si, že stojíte na řetězovém mostě. To už je něco jiného: píše se rok 2002 a v Čechách už stojí jen jeden. A teď: Představte si, že na tomtéž mostě stojíte v roce, dejme tomu, tisíc devět set dva. Vše vypadá před sto lety úplně stejně, „řetězák“ je stejně majestátní jako ve třetím tisíciletí, okolo plují mraky a vy se díváte dolů na stejně tichou řeku. Detail: Je to jiná řeka a jste osmnáct kilometrů od místa, kde budete za sto let.

Není to žádný únos či přepadení: parta přiopitých holobrádků nemá na obličeji škrabošky, ale podivný zvlněný kus plexiskla spojený hadicí s bombou na zádech. Chystají se na akci, jež nemá v historii českého sportu obdoby: prvovýstup na Boubín s kyslíkovými přístroji.

Máte-li občas někde pocit „tady už jsem sakra byl...“ a přitom jste tam prokazatelně nikdy nebyla nebo nebyl, nemusíte být nutně blázen. Nikdy jsem třeba nebyl v Římě, a přesto poznám fontánu di Trevi, v níž se ve Felliniho Sladkém životě koupe (kdysi také sladká) Anita Ekberg. Podobný pocit musí mít každý jen trochu filmumilovný Čech přibližně v polovině cesty mezi Sedlčany a Neveklovem.