Otcem X-Men, stejně jako všech ostatních důležitých postav comicsového nakladatelství Marvel, je už zde jednou zmiňovaný Stan Lee. Také při vymýšlení společenství mutantů, co chrání lidstvo, které je nenávidí, se projevil jeho neomylný instinkt pro maximální vytěžení předností comicsového média. Na rozdíl od sólových comicsů, kdy prostě koupíte nebo necháte být, podle toho, jak vás bere hlavní hrdina, v týmu označeném předpředposledním písmenem abecedy (ano, správně, je to Y) si každý vybere postavu, která mu sedne. S tím je navíc geniálně spojen magnetový princip soap opery: pracovní i osobní osudy hlavních hrdinů se neustále proplétají, spojují, rozpojují, hrdinové se milují, nenávidí, spí spolu, dávají si přes ciferník, přicházejí a odcházejí – prostě nasazují celý ten katalog nejosvědčenějších dějových chvatů, které čtenáře u příběhu udrží spolehlivěji než dokáže ozvěna souchotinářského kašle udržet majitele pohřebního ústavu v domově důchodců.
Vedlejším efektem je bujení. Ze dvou hlavních řad (X-Men a Uncanny X-Men) vypučelo absolutně nepřehledné mračno vedlejších sérií (X-Man, X-Force, X-Factor, Generation X, Excalibur, Mutant X, X-Men Unlimited a tuny dalších), které se odehrávají v současnosti, minulosti, budoucnosti i paralelních vesmírech a zvyšují už tak vysokou neproniknutelnost comicsu pro čtenáře, který by se chtěl ponořit do světa mutantů s pětadvacátým písmenem abecedy na hrudi (ano, uhádli jste, je to W). Naštěstí film, který se přes nás před několika lety převalil, celkem zvýšil obecnou třetí gramotnost, co se základních x-menských postav týče. A nezbývá než doufat, že jeho druhý díl, který se chystá na příští rok, odvede v tomto směru ještě větší kus misionářské práce a rozšíří víru kresleného média mezi další nenakažené bezvěrce. Amen.