Bělojarsk – jediná komerční jaderka s rychlým reaktorem chlazená sodíkem
Rychlé reaktory využívají zcela jinou technologii než nejběžnější současné tlakovodní reaktory (např. Temelín). Tzv. rychlé neutrony totiž dokáží rozbít i jádra atomů uranu 238U a vyrobit z nich nové palivo. Proto se jim také říká množivé.
Díky tomu mohou lépe využít energii paliva. Provozní teploty těchto reaktorů se pohybují nad 500 0C, což je o dvě stě více než v nynějších „klasických“ reaktorech. Chladí se tekutým sodíkem nebo olovem, v budoucnu se uvažuje i o plynovém chlazení. Využijí až 20 procent energie jaderného paliva, pětkrát více než současné.
Bělojarská atomová elektrárna je jedinou komerční na světě s rychlým reaktorem, který jako chladicí médium používá sodík. První proud dodala do sítě v roce 1980. Její průměrná roční výroba převyšuje čtyři miliardy kilowatthodin. Zatímco USA vývoj rychlých reaktorů ukončily a Francie s Japonskem řeší se svými Superphénixem, resp. Mondžu složité technické problémy, šestisetmegawattový rychlý reaktor na ruském Uralu má už za sebou 25 let řádného provozu.
Na vývoji materiálu pro výměníky pracující v extrémních podmínkách – odolnost vůči vysokým teplotám kolem 600 0C a naprostá těsnost a dokonalé oddělení sodíku od vodní páry v parním generátoru, neboť každý kontakt sodíku s vodou hrozí explozivní chemickou reakcí – se podíleli vědci z Ostravy a Brna. Výsledky a dlouhodobé zkušenosti výzkumných týmů vedených profesory Františkem Dubšekem a Oldřichem Matalem z brněnské techniky se ověřovaly na parních generátorech ruských rychlých reaktorů BOR-60 a uplatnily se i při konstrukci bělojarského bloku.
Bělojarská atomová elektrárna je jedinou komerční na světě s rychlým reaktorem, který jako chladicí médium používá sodík. První proud dodala do sítě v roce 1980. Její průměrná roční výroba převyšuje čtyři miliardy kilowatthodin. Zatímco USA vývoj rychlých reaktorů ukončily a Francie s Japonskem řeší se svými Superphénixem, resp. Mondžu složité technické problémy, šestisetmegawattový rychlý reaktor na ruském Uralu má už za sebou 25 let řádného provozu.
Na vývoji materiálu pro výměníky pracující v extrémních podmínkách – odolnost vůči vysokým teplotám kolem 600 0C a naprostá těsnost a dokonalé oddělení sodíku od vodní páry v parním generátoru, neboť každý kontakt sodíku s vodou hrozí explozivní chemickou reakcí – se podíleli vědci z Ostravy a Brna. Výsledky a dlouhodobé zkušenosti výzkumných týmů vedených profesory Františkem Dubšekem a Oldřichem Matalem z brněnské techniky se ověřovaly na parních generátorech ruských rychlých reaktorů BOR-60 a uplatnily se i při konstrukci bělojarského bloku.
Pošli odkaz na článek
