To ale bylo v době, kdy lidé skutečně žili společensky od pískovišť až po hřbitovy. Můj dědeček se odmítl odstěhovat z vesnice, kde žil, a měl pro to jednoduchý argument: až budu v zemi, chtěl bych být mezi lidmi, se kterými se znám, abych si s nimi mohl povídat. ´

Jenže náš život se od té doby zrychlil, změnil a hlavně jsme přestali být společenští. S kým si budete moci popovídat na rozptylové loučce, když se váš popel smísí s popelem stovek naprosto neznámých lidí? Ale to je už jenom důsledek něčeho, co začíná už v dětských letech.

Kde jsou hrady z písku?
Pískoviště, dětská hřiště a plácky plné hrajících si dětí jsou dávnou minulostí zmizelou bez náhrady a také bez připomínky. Nebo snad víte o nějakém muzeu, kde pod skleněným hranolem najdete čtvercovou ohrádku se zakonzervovanými bábovičkami a s hrady, jejichž cimbuří bylo pečlivě uplácáno z počůraného písku, aby drželo pohromadě? Pokud ano, dejte mi vědět, ať se tam mohu zajít podívat a zavzpomínat na doby, kdy jsem i já byl stavitelem karlštejnů…

Já vím, bylo to nehygienické. Ale fungovalo to. Tady vznikaly základy sociálního chování, kooperace, objektivního sebehodnocení, formovaly se základy osobnosti – tedy ono se tomu tak tehdy neříkalo, to dnes psychologové naříkají, že to lidem chybí (a naříkají s radostí, protože díky tomu mají dost pacientů).

Byly to doby, kdy malý člověk vyrazil z domova a bez dozoru dospělých si hrál s ostatními dlouhé hodiny. Party mrňousů i těch větších vymetaly křoviny, lezly po stromech, pořádaly průzkumné výpravy do okolí, střety s jinými partami vrcholily nadávkami, nějakým tím házením kameny či výpraskem kopřivami, ale hlavně včasným útěkem.

Na skluzavku za nákupy
Dětská hřiště – prolézačky, kolotoče, houpačky a skluzavky – jsou nákladnou a přepychovou záležitostí, na kterou obce nemají dostatek peněz, a tak se brzo stala přívěskem obchodních center, kde pomáhají udržovat rodiny v dohledu obchodů a jiných lákadel.

Rodiče přece mohou svým dětem koupit spoustu her. Krásné velké krabice plné plastových dílů zaplňují regály obchodů stejně jako plyšáci velikosti menších slůňat, kartičky s hokejisty, elfí uši či plastové šestiraňáky. Kde jsou ona dřevěná polínka, která děti oblékaly do kapesníků a plakaly, když jejich panenku bolel zub?

Ani ty v muzeích nenajdete. Což je škoda. Za sto let tam naši potomci nenajdou plastiková autíčka. Což škoda nebude. Ale je škoda, že děti ve městech si skoro nemají kde – a s kým – hrát. Dneska. Protože když to neumějí, těžko to naučí svoje děti. A těžko budou prohru v životě či v práci brát jako hru. A to je ta vůbec největší škoda.