Člověk na pranýři aneb realita Reality Show

„VyVolení jsou VyHolení! Monika miluje Sašu! V BB se souložilo!“ Těm titulkům neuniknete, i kdybyste chtěli. Stačí si otevřít noviny či zapnout televizi nebo počítač. Ale proč vlastně unikat? Proč se raději nepodívat, abychom věděli, o čem že to všichni tolik mluví? Opravdu jde, jak říkají někteří, o zábavu natolik pokleslou, že by nám jedno shlédnutí reality show způsobilo žaludeční nevolnost a navždy nás znemožnilo v očích našich „kultivovaných“ přátel? Nebo, jak tvrdí jiní, se jedná o drogu natolik nebezpečnou, že jakmile shlédneme jediný díl, nikdy už od obrazovek neodtrhneme zrak a začleníme se tak do skupiny televizních voyerů? Nikoliv. I tato velkoústá prohlášení jsou totiž součástí propagandy, vytvářejí nimbus zakázaného ovoce, čehosi perversního a proto lákavhého. Realita reality show je však mnohem prostší – jak kdysi zkonstatoval jeden moudrý muž: „Nic nového pod sluncem.“  

Společní známí Člověk je, jak známo, tvor zvídavý. A protože je zároveň tvorem společenským, nepřitahují ho ani tak fakta vědecká, jako spíše útržky ze života jeho známých a blízkých. Člověk se zkrátka zajímá. A zajímá se oprávněně, tento sociální instinkt je součástí naší přirozené výbavy, je jednou z podstatných složek vzniku a přežití komunity i našeho začlenění se do ní. Kdo se nezajímá, o toho se brzy přestanou zajímat druzí a nakonec zůstane sám. A v časech z hlediska vývoje druhu ne zas tak dávných znamenala samota smrt. Jenže svět kolem nás se mění mnohem rychleji, než naše druhové instinkty. A tak se ono „zajímání se“ v čase moderní mediální kultury snadno mění ve fascinaci známými „osobnostmi“, politiky, zpěváky, herci... Vždyť to jsou přece známí nás všech, o těch můžeme prohodit slůvko s kýmkoliv, koho potkáme v tramvaji, a tak nás tito „společní známí“ v čase fyzické blízkosti a duševní odcizenosti sbližují, jsou jistého druhu komunikačním mostem mezi těmi, kdo by jinak jen těžko navazovali rozhovor, jsou do značné míry lékem proti stále bolestněji dopadající samotě a právě proto drogou pro osamělé. Soukromí věc veřejná Onen archetyp osamělého jedince, ukájejícího svou potřebu „zajímat se“ na zástupných objektech, protože sám už nikoho blízkého nemá, známe ostatně všichni. Nehezky je nazýván „pavlačová drbna“ a obvykle je představován ženou středního až staršího věku, kterou už opustily její ratolesti a muž, pokud ještě žije, tráví většinu času v nedaleké hospůdce. Zatímco však pavlače z našich životů postupně vymizely, objevila se média a v nich – známé osobnosti. Ovšem tyto „objekty veřejného zájmu“ obvykle své soukromí skrývají, a tak zajímajícím se nezbývá, než sbírat střípky po bulvárních plátcích. A pak, světe div se, se objeví reality show. Skupina lidí, ať už hnána motivy finančními či jinými, se uvolí nést břemeno zájmu, být společnými známými celého národa. Neskrývají své soukromí, naopak, okatě ho vystavují na odiv, ba dokonce, byť přičiněním mediálních štábů, ho vnucují každému, kdo žije v informačně otevřené společnosti. V kontextu výše uvedeného nás pak už nepřekvapí, že zatímco BB příliš neuspěl, VV se stali kasovním trhákem. Zatímco fyzické obnažování se neznámého člověka potěší jen fanoušky pornografie a v případě osoby pohledné snad i erotiky, duševní obnažování se, zjevnost emocí a prožívání, svěřování se se svými starostmi a problémy – to všechno apeluje právě na onu potřebu zajímat se. A když se k tomu později přidá i nějaká ta sexualita, nejde už o neznámé cizince, ale naopak, o naše „blízké známé“, jejichž trable nás zkrátka zajímají. A ani nižší věk účastníků není na škodu, vždyť zatímco pro děti jsou VyVolení dospělými a pro mládež vrstevníky, pro starší diváctvo plní roli dětí, vždy tedy těch, o které je pro danou skupinu nejpřirozenější se zajímat. Doopravdy! Přes značný ohlas diváků, nebo spíše právě kvůli němu, dostaly obě komerční televize, provozující reality show, značné pokuty. Proč to, mohl by se zeptat divák děním ve VV a BB nezaujatý. Vulgárními výrazy se přece hemží nejen moderní kinematografie, ale i literatura, a i v leckteré klasické komedii se objeví nějaké to obnažené tělo a rozhodně to není považováno za důvod vysílat dotyčné dílko po desáté večer. Inu, kámen úrazu je právě v oné „známosti“ protagonistů a v „realitě“ reality show. Zatímco v díle uměle vytvořeném můžeme leccos označit za umělecký záměr, to, co vidíme na obrazovkách při reality show se děje „doopravdy“. V tom je samozřejmě skryta značná dávka divácké přitažlivosti, ale zároveň je tak dopad „porušených tabu“ – sexuality a vulgárního vyjadřování – dramatičtější. Aktéři nejsou herci, kteří prezentují předem napsané role, ale skuteční lidé, v podstatě „naši známí“ kteří se tak chovají „doopravdy“. Nešťastným faktem pro komerční televize pak je, že se touto směsicí známosti a porušených tabu, která, ač někdy působí skoro perverzně, je zároveň neuvěřitelně lákavá, nechali ovlivnit nejen diváci, ale i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Inu, někdy je přílišná úspěšnost manipulace nežádoucí. Lék proti samotě? Jsou tedy reality show v podstatě neškodnou, ba dokonce možná i užitečnou zábavou, umožňující nám poznat taje lidské povahy a sloužící osamělým jako lék proti samotě? Tak snadné to není. Jsou také dalším krokem k odcizení se člověka sama sobě a svým blízkým, sofistikovaněji a ve větší míře než kult známých osobností převádí směřování sociálního instinktu „zajímání se“ z těch, kteří by nám měli být blízcí, na zástupné objekty – na svého druhu cizince, jež náš zájem nepotřebují. Je to jakási anonymní, alibistická dobročinnost, kdy dárci „pouze“ posílají peníze, aniž by kdy přišli do styku s „potřebnými“, aniž by si kdy všimli „potřebného“, který prochází životem vedle nich. Ale zatímco v případě dobročinnosti budou alespoň ony finanční prostředky využity, zájem diváků reality show přichází vniveč. Tedy, abychom nekřivdili, část tohoto zájmu byla alespoň TV Prima využita právě k oné anonymní dobročinnosti, to je však jen chabou náhradou za skutečnou blízkost a zájem, který tak uniká z mezilidského kontaktu. A tak si při sledování reality show vždy vzpomenu na středověký zvyk stavět provinilce na pranýř. Ne snad, že by na pranýři stálo těch několik nadšenců, žijících před objektivy kamer. Ne, to spíše člověk sám sebe postavil na pranýř a jistým způsobem tak přece jen něco získal – příležitost uvidět sám sebe ve své nahotě. Snad se z toho poučí...