Věřit či nevěřit aneb víra v životě moderního člověka

Je důležité, že máme tajemství a tušení něčeho nepoznatelného. Naplňuje to život čímsi neosobním, numinosním. Kdo to nezažil, přišel o něco důležitého. C. G. Jung 

Hned na počátku nutno podotknout, 
že tento článek nemá být úvahou 
teologickou, nýbrž psychologickou. 
A v tomto kontextu bude v mnohém 
čerpat z tezí jednoho z nejslavnějších psychologů 
minulého století, C. G. Junga, jehož 
přístup k víře jakožto ke skutečnosti duše se 
stal základním kamenem mnoha dalších prací 
v této oblasti. Psychologie obecně operuje 
s pojmem víry neochotně, s jistou rozpačitou 
bázní, a psychologie moderní, vědecká, se mu 
vůbec ráda vyhýbá. Příčinu je nutno hledat 
v dávné minulosti. „Credo quia absurdum 
est – věřím proto, že je to absurdní,“ řekl prý 
kdysi Tertullianus a vyjádřil tak pro Evropu 
charakteristické pojetí víry jako protipólu 
rozumu, ba dokonce jako čehosi rozum 
vylučujícího. Právě tato především v křesťanství 
rozvíjená koncepce víry se stala jednou 
z příčin jejího zavržení v éře kultu rozumu 
a vědy. Víra, kdysi přijímaná jako boží milost, 
byla označena za iracionální akt psýché, nazvána 
iluzí, „zkoumána rozumem“ a odvržena. 
Především v éře marxismu-leninismu pak byla 
považována za znak slabosti člověka, za berličku, 
jejíž oporu zdravý jedinec nepotřebuje. 
 
VÍRA MODERNÍHO ČLOVĚKA 
I když se však v posledních desetiletích opět 
navracíme k přijímání víry jako čehosi přinejmenším 
kulturně a historicky zakotveného 
v člověku, je přístup moderní společnosti 
k víře stále komplikovaný. Jung považuje 
za jednu z příčin tohoto problému ztrátu 
„schopnosti věřit“, kterou označuje za umění 
mnohdy stojící v rozporu se vzdělaností. V jeho 
pojetí požaduje pozitivní víra sacrificium 
intellectus (obětování rozumu), a to „... je 
násilný čin, jemuž se svědomí člověka, který 
je na výši, vzpírá.“ Zároveň Jung zdůrazňuje: 
„Dnešním lidem chybí porozumění, které 
by jim mohlo pomoci k víře.“ Za předpoklad 
k víře tak považuje nejen schopnost věřit, ale 
i porozumění, tedy překvapivě akt rozumu, či 
s rozumem související. I v Jungově učení se 
tak objevuje původní rozpor svobodného rozhodnutí 
k víře, tedy jakéhosi porozumění, bez 
něhož je svobodná volba nemyslitelná, a daru 
víry, který je v rozporu s rozumem, je milostí. 
Jedním z největších problémů moderního 
člověka v přístupu k víře jsou podle Junga 
paradoxně lidé zdánlivě nejpovolanější – teologové: 
„Teologie nevychází hledajícímu vstříc, 
neboť vyžaduje víru, která je však pravým 
a opravdovým charismatem, jež nikdo nedovede 
udělat. My, moderní lidé, jsme odkázáni na to, 
abychom znovu prožili ducha, to znamená abychom 
učinili prvotní zkušenost.“ I zde výrazně 
zaznívá, že víru nelze získat, vytvořit, ale že je 
darem, stojícím na bezprostřední náboženské 
zkušenosti. A právě tato zkušenost je, podle 
Junga, pro moderního člověka jedinou možnou 
cestou k víře. 
 
VÍRA – DUŠEVNÍ PRAVDA 
Často je víra spojována s tím, v co se věří. I to je 
jedna z příčin, proč se lidé čas od času snažili 
„racionálně“ dokázat pravdy víry, aby tak obhájili 
víru samu. Už Tomáš Akvinský však před 
tímto postupem varoval: „Především tě upozorňuji 
na to, aby ses při disputacích s nevěřícím 
nepokoušel prokazovat pravdu víry nezvratnými 
rozumovými důvody. To by bylo na újmu víře...“ 
Jung pak poukazuje na to, že: „Víra ... totiž 
dokazuje jen fenomén víry, avšak nikterak 
obsah, jemuž se věří.“ Z hlediska psychologického 
nemá obsah víry žádný vliv na víru samu, 
ani na její význam pro psýché. „Kdyby například 
existovala všeobecná víra, že Rýn kdysi tekl 
nějakým způsobem od svého ústí zpět do svých 
pramenů, bude tato víra sama o sobě faktem, 
i když je tuto výpověď ve fyzickém smyslu nutno 
pokládat za naprosto nevěrohodnou. Taková 
víra tvoří duševní fakt, který nelze popřít a který 
nepotřebuje žádný důkaz.“ Víra tedy nepotřebuje 
„důkazy“, není závislá na fyzické skutečnosti, 
ani na ratiu, je duševní pravdou, a jako takovou 
je třeba ji přijímat. 
Víra je duševním faktem. Co však znamená 
pro duši? Čím je pro moderního člověka? Jung ji 
považuje za důležitý aspekt života: „A dokonce 
i když máme hledět tváří v tvář hrůze šílenství 
nebo stínu smrti, existuje přece ještě sféra 
lidské víry, ona jistota, že budeme chápáni 
a pochopeni, byť by noc byla sebečernější.“ 
Přehnané zdůrazňování vnitřního prožitku však 
vede k jinému extrému, jehož hojně využívají 
sekty – k víře bez porozumění. Taková víra je 
ne jen zbytečná, ale dokonce nebezpečná, je 
to víra slepá. „Porozumění není totiž nikdy 
 
nouzová pomůcka víry, naopak víra doplňuje 
porozumění. Vychovávat lidi k víře, kterou nechápou, 
je určitě dobře míněné úsilí. Riskujeme 
však, že tím vytváříme postoj, který věří všemu, 
čemu nerozumí.“ Jak to však souvisí s Jungovou 
tezí o nepodstatnosti obsahu víry pro víru samu? 
Obsah víry není podstatný pro sílu víry, ale je 
kritériem směru působení této síly. 
 
VÍRA – DAR 
Víra je dar, charisma. Cosi zvenčí, co přistupuje 
k člověku. Lze však také říci, že vyrůstá 
z člověka, ze samého jeho nitra: „Na otázku, 
proč s důvěrou věříte v existenci boží, vám 
nikdo nedokáže odpovědět. Je to cosi přirozeného, 
co je výsledkem nebo plodem vašeho 
živoucího ducha. Duch je jako strom, který 
kvete a přináší ovoce na svůj způsob; prostě 
to tak je. Něco, co se vám líbí, pokládáte za 
krásné nebo dobré, a stejně tak vyznáváte, že 
věříte v Boha. A tak jako jabloň, která nerodí, 
není v pořádku, nejste ani vy v pořádku, když 
nevyznáváte svou pravdu. Vyrůstá prostě ve 
vás a skrze vás a to velké neznámé cosi, co 
uvádí vesmír do pohybu a tím dává také v nás 
vznikat takovým myšlenkám a přesvědčením, 
je to, co člověk od nepaměti označoval jako 
bohy nebo Boha.“ 
Víra je tedy přirozeným plodem lidského 
nitra i charismatem, milostí Boží. Má 
vycházet z náboženské zkušenosti, z porozumění, 
a pak je onou mocnou skutečností 
lidské duše, jiskrou v temnotě. Jen taková 
víra má význam v moderní společnosti, je 
pak uměním i pravdou. „To nové však nikdy 
nebyla věc pouze z venčí nebo jen zevnitř. 
Přišlo-li to zvenčí, stal se z toho nejvnitřnější 
prožitek. Přišlo-li to zevnitř, stalo se to vnější 
událostí. Nikdy to však nebylo zjednáno 
úmyslně a záměrně, ale spíše to připlulo 
v proudu času.“