Je ti teplo, děvenko Země?

Přirozenému skleníkovému efektu vděčíme za přijatelnou teplotu 
na Zemi už odedávna. Udržoval na Zemi stabilní teplotu 15 °C. Je 
ale již prokázaným faktem, že v posledních letech se jeho působení 
posiluje – průměrná teplota na Zemi roste. Naproti tomu není 
prokázáno (a názory se různí), zda globální oteplování nezpůsobují 
ještě jiné mechanismy a zda růst množství skleníkových 
plynů v atmosféře způsobuje svou činností člověk. 
 

Princip skleníkového efektu: 
Sluneční záření dopadá na Zemi, která 
ho z větší části odráží zpět. Skleníkové 
plyny (vodní pára, oxid uhličitý, metan 
a další) přítomné v atmosféře propouštějí 
částečně sluneční záření k povrchu Země, avšak 
působí jako clona pro dlouhovlnné záření zpětně 
vysílané zemským povrchem. Toto tepelné záření, 
vyzařované zemským povrchem, je absorbováno 
skleníkovými plyny a opět vyzářeno – část 
směrem k povrchu Země, který se tak ohřívá. 
Jde o poměrně křehkou rovnováhu, kterou může 
narušit změna obsahu skleníkových plynů. 
 
CO SE DĚJE 
Průměrná teplota na Zemi se ve dvacátém století 
zvýšila o 0,6 °C. Pokud bude oteplování pokračovat, 
mohly by do roku 2035 úplně zmizet ledovce 
v Himálaji. Ledovec na vrcholu Kilimandžára se od 
r. 1912 zmenšil o 82 %, z toho celé dvě třetiny od 
roku 1988. V současné době tento ledovec ročně 
ubývá o půl až jeden metr, předpokládá se, že 
úplně zmizí v rozmezí let 2015 až 2020. Ledovec 
Qori Kalis v peruánských Andách ustupuje rychlostí 
155 km za rok. Od roku 1996 tají mnohem rychleji 
než dříve také grónské ledovce. Rychlost, s jakou se 
rozpouštějí do moří, se zvýšila na 400 mm za den. 
Rychlost tání ledovců na Aljašce se prudce zvýšila 
zejména v posledních pěti až deseti letech. Alpské 
ledovce ztratily od roku 1850 zhruba polovinu své 
původní hmoty. Ve východní oblasti Arktidy zmizelo 
v letech 1978 až 2000 zhruba 1 200 000 km2 
ledu. Průměrná celoroční tloušťka ledu tam 
bývala dříve až 7 m, zatímco dnes činí zhruba 3 m. 
V Grónsku se lovci propadají ledem v místech, 
kde byl ledový příkrov vždy silný a pevný. 22 tisíc 
ledních medvědů, kteří v létě loví tuleně z velkých 
plovoucích ledových ker, je ohroženo hladem, 
protože musejí čekat celé týdny, než ledové kry 
doplují k pevnině. 
 
JAK JSME NA TO PŘIŠLI? 
Ubývání ledovců spolehlivě potvrzují snímky 
z družic. Observatoř CDIAC (Carbon Dioxide Information 
Analysis Center) na vrcholu havajské sopky Mauna 
Loa (3400 m n. m.) zaznamenává množství 
oxidu uhličitého v atmosféře nepřetržitě od roku 
1958. Tehdejší hodnota byla 315 ppm (parts 
per million), nyní už dosáhla 376 ppm. Zatímco 
v posledních desetiletích přibývalo oxidu uhličitého 
v průměru o 1,3 ppm ročně, v posledních 
letech stoupá koncentrace plynu ročně o více 
než 2,5 ppm. Tento nárůst potvrdily i ostatní 
stanice ve světě. V atmosféře přibývá i dalších 
skleníkových plynů, jako je metan a oxid dusný. 
Těch je mnohem méně než oxidu uhličitého, 
jejich „skleníkové“ účinky jsou ale silnější. 
Vědci také získávají vzorky starých hornin při 
hlubinném vrtu do mořského podloží. Z nich 
lze poznat, zda je oteplování Země něčím výjimečným, 
nebo zda už to tady bylo. Posloupnost 
vrstev, které se tak dostaly po milionech 
let na světlo, dokazuje, že v dávné minulosti 
docházelo k významnému oteplení povrchu 
naší planety zhruba každých tisíc let. 
Tyto epizody mohly být způsobeny vulkanickými 
erupcemi či podmořskými zemětřeseními, 
která uvolňovala tzv. skleníkové plyny. 
 
CO BY SE JEŠTĚ MOHLO DÍT  
IPCC, Mezinárodní panel o klimatických 
změnách, na své webové stránce zveřejňuje 
studie, grafy a prognózy, podle nichž teplota 
na Zemi do roku 2100 vzroste o jeden až pět 
stupňů Celsia. Nejnovější poznatky o přibývání 
oxidu uhličitého dávají tušit, že skutečnost bude 
blízko horní hranici. Jaké to bude mít důsledky 
pro svět na konci jednadvacátého století? Pravděpodobně 
nerovnováhu klimatického systému 
Země, horka a sucha, prudké bouře a záplavy, 
některé části světa se oteplí, jiné ochladí... 
Klimatické změny mohou narušit směr velkého 
mořského proudu obíhajícího kolem planety 
(tzv. termohalinní cirkulace). Na základě toho 
by už během deseti let (!) mohl nastat klimatický 
šok – v Asii, v Severní Americe a v Evropě 
by teplota klesla, zatímco na jižní polokouli 
by se zvýšila. Geopolitické důsledky by byly 
obrovské. Evropu by postihlo sibiřské klima, 
Čínu hladomor, ve světě by vypukly četné války 
za dobytí zdrojů nezbytných k životu. 
Většina zamrzlé vody kolem severního pólu 
by mohla na konci tohoto století následkem 
globálního oteplování zcela roztát, a pokud 
bude pokračovat, zmizí 80 procent arktického 
ledu do roku 2090. 
Do roku 2050 se zmenší Alpské ledovce 
až o dvě třetiny. Studené zimy na starém 
kontinentu podle evropských klimatologů zcela 
ustanou kolem roku 2080. 
 
KDOSI SPOČÍTAL, ŽE 
• roztáním veškerých ledovců stoupne moře až 
o 90 metrů, zaplaví přímořské kraje, takže 
např. Holandsko úplně zmizí pod vodou. 
• vzhledem k dosavadnímu tempu přírůstků emisí 
oxidu uhličitého v atmosféře zbývá už jen sotva 
deset let, než koncentrace tohoto plynu bránícího 
v ochlazování Země dosáhne kritické hranice. Poté 
se rozběhnou podle všeho již nekontrolovatelné 
procesy s vysoce ničivými následky pro přírodu 
a lidskou civilizaci. 
 
KDO CO ZA TO MŮŽE? 
Křivka naměřených hodnot oxidu uhličitého 
zhruba z osmdesáti procent kopíruje průmyslový 
růst. Spalováním fosilních paliv se uvolňuje do 
ovzduší CO2 vázaný v pravěkých rostlinách po miliony 
let. Množství CO2 uvolňovaného spalováním 
známe téměř přesně – dá se spočítat z množství 
paliva. Naproti tomu množství CO2 uvolňovaného 
přírodními procesy (jako metabolismem všech živočichů, 
sopkami, výrony CO2 ze země apod.) jen 
odhadujeme – ale i hrubý odhad vychází v poměru 
260:7 pro přírodní vlivy. 
Největší rozdíly jsou v interpretaci příčin. 
Geologové odhadují, že jsme právě v období 
mírného cyklického vzestupu po době miniledové 
(vrchol v roce 1750) a že by teplota měla 
růst asi do roku 2100, načež se dá očekávat 
normální pokles. Jedním z možných, třebaže 
zatím nepotvrzených, vysvětlení růstu CO2 je 
oslabování takzvaných uhlíkových propadů. To 
jsou taková místa na Zemi, která rizikové plyny 
pohlcují, například oceány a lesy. 
Naopak jiné studie mluví o tom, že ohromná 
množství skleníkového plynu metanu vydechují 
velké vodní plochy vzniklé zatopením lesů a luk, 
tedy např. přehradní jezera. Rostlinné zbytky na 
dně se rozkládají a metan uniká do ovzduší. 
 
DÁ SE S TÍM NĚCO DĚLAT? 
Přestat vypouštět do ovzduší zplodiny ze spalování 
fosilních paliv. Pro výrobu energie využívat jaderné 
elektrárny, které oxid uhličitý neprodukují, a tam, 
kde to bude možné, i obnovitelné zdroje – Slunce, 
vodu, vítr a biomasu. Dále by se mělo zamezit 
zbytečnému kácení pralesů, které jsou zelenými 
plícemi naší planety. 
Důležitá je skutečnost, že i kdybychom udrželi 
koncentrace oxidu uhličitého na stejné úrovni, 
zvětší se jeho množství během následujících dvou 
století na 500 ppm (princip setrvačnosti). To platí 
také pro růst hladiny oceánů, hladina se bude nadále 
zvyšovat i za předpokladu, že od teď nebudeme 
emise CO2 zvyšovat… 
 
PRYČ S DOBYTČÍMI PŠOUKY! 
Ze zažívacího traktu krav, koz, ovcí a dalších přežvýkavců vycházejí 
plyny obsahující mnoho metanu. Dá se spočítat, že celosvětově přispívá 
tento „zdroj“ 15 % k emisím skleníkových plynů. Např. na Novém 
Zélandu, kde se chovají mnohamilionová stáda dobytka, činí tyto plyny 
více než polovinu emisí všech skleníkových plynů tohoto státu. Jedna 
kráva prý vyprodukuje za svůj život tolik emisí, jako vznikne při spálení 
4 cisteren benzínu. Politici chtějí zavést daň za dobytčí pšouky, z jejíchž 
výnosů by se platil výzkum boje proti globálnímu oteplování. Rozezlení 
farmáři posílají poslancům na protest balíčky s hnojem.... V Rusku na 
to jdou jinak – vyvíjejí vakcínu na očkování krav, po níž by se kraví prdy 
omezily jen na 8 %. Pozor! Lidi prdí taky! 
 
TIP PRO VÁS 
Grafy růstu teploty a dalších indikátorů vlivu člověka na atmosféru 
v industriálním období jsou převzaté ze stránek IPCC 
(Intergovernmental Panel on Climate Change). Najdete zde mnoho 
dalších varujících údajů, obrázků a statistik. 
http://www.ipcc.ch/