Jaderná fyzika a energetika

Článků v rubrice: 549

Neviditelné a nepolapitelné

„Dnes jsem učinil cosi, co by teoretik neměl ve svém životě nikdy udělat. Pokusil jsem se nevysvětlitelné objasnit nepozorovatelným.“ W. Pauli

Fotogalerie (5)
Ilustrační foto

Když si tato památná slova zapisoval
4. prosince 1930 Wolfgang Pauli do svého deníku, netušil, že svou předpovědí existence nepatrné nenabité částice (později ji Enrico Fermi nazval neutrino, čili cosi jako malý neutron) odstartuje mnohaleté pátrání po těchto částicích a jejich vlastnostech a umožní budoucím pokolením fyziků za toto pátrání získat několik Nobelových cen. Pauli sám získal Nobelovu cenu v roce 1945 za objev vylučovacího principu, který dnes nese jeho jméno. Ještě dalších 10 let však trvalo, než byla existence neutrina dokázána experimentálně. Objevem se pyšní Frederick Reines (nositel Nobelovy ceny za fyziku za rok 1995), který společně s Clydem L. Cowanem a dalšími spolupracovníky pozorovali za pomoci Geigerova-Müllerova počítače scintilace způsobené neutriny v roztoku obsahujícím kadmium poblíž jaderného reaktoru v Savannah River v Jižní Karolině (USA).
Obtížnost detekce neutrin souvisí s velice malým účinným průřezem neutrina (10-46 cm2), tedy s tím, že neutrina hladce pronikají veškerou hmotou. Kdybychom chtěli s jistotou dané neutrino zachytit, museli bychom mu do cesty vložit ocelovou desku s tloušťkou několika tisíc světelných let.
Naštěstí neutrin je ve vesmíru ohromné množství. Pocházejí jednak z jaderných reakcí ve hvězdách (samozřejmě vznikají i ve Slunci), jednak z procesů probíhajících při výbuších supernov; kromě toho velké množství neutrin ve vesmíru pochází z dějů, které se uskutečnily již v raných fázích vývoje. Další neutrina vznikají při interakci kosmického záření v atmosféře i při dalších procesech. Jenom než jste článek dočetli do tohoto místa, protunelovalo vámi řádově 1015 neutrin, aniž byste jediné z nich mohli zachytit.
Přes velké technické obtíže se záchytem neutrin se mezi fyziky našlo několik nadšenců, kteří se od poloviny minulého století pokoušeli konstruovat jejich důmyslné lapače. První obří past na sluneční neutrina postavil čerstvý laureát Nobelovy ceny Raymond Davis v nepoužívaném zlatém dole Homestake v USA (stát Jižní Dakota) 1,5 km pod povrchem. Válcovou nádrž o průměru 6,1 m a délce 14,6 m naplnil 615 tunami tetrachloretylénu. Již předtím, v roce 1946, totiž Bruno Pontecorvo navrhl použít pro zachycení některých neutrin s vyšší energií (větší než 0,814 MeV) vznikajících v centru Slunce jádro chlóru, které se může po srážce s neutrinem přeměnit na radioaktivní jádro argonu. Radioaktivní rozpad argonu pak lze zaznamenat. Odtud je patrné, proč byla celá nádrž umístěna hluboko pod zemí: je třeba odstínit kosmické záření, které by mohlo způsobovat stejný efekt.
V Davisově nádrži se nacházelo asi 1030 atomů chlóru, kterými každou sekundu pronikaly stovky bilionů (1014) neutrin. Z tohoto obrovského počtu měl Davis zachytit pouze zhruba dvě neutrina za 3 dny! Hlavním problémem bylo zaregistrovat každý radioaktivní rozpad argonu, ale to se Davisovi podařilo vyvinutím nové metody, jejíž přes-nost potvrdily kontrolní experimenty. Nádrží nechal obden probublávat hélium, a tak z nádrže odstranil několik vzniklých atomů argonu. Argon pak oddělil od hélia za pomoci dřevěného uhlí a kapalného dusíku. Přes důmyslnost metody byly výsledky pozorování ještě horší, než se očekávalo: Davisova aparatura zachycovala jen třetinu předpovězených neutrin! Celkem za více než 25 let zachytil Davis 2 000 neutrin, což je asi 28 % předpokládaného počtu.
Davisovy výsledky prověřoval od poloviny
80. let druhý laureát Nobelovy ceny Masatoši Košiba s detektorem Kamiokande založeným na pozorování Čerenkovova záření. Detektor byl původně zkonstruován v roce 1980 s cílem pozorovat rozpad protonu, pro který ze standardní teorie elementárních částic vychází střední doba života fantastických 1032 let, mnohonásobně převyšujících dobu existence vesmíru. Proto musel detektor obsahovat gigantické množství protonů (jader vodíku) a samozřejmě být odstíněn od kosmického záření. Za vhodné místo byl proto vybrán opuštěný zinkový důl Takajama (Japonsko), v němž Košiba umístil nádrž s 2 140 tunami čisté vody. I když očekávaná energie záblesků byla vysoká (asi 940 MeV), použil Košiba větší a citlivější fotonásobiče s prahovou energií podstatně nižší (30 MeV). Tento nestandardní krok ho vlastně přivedl až na výsluní vědy, protože umožnil využít detektoru i k záchytu slunečních neutrin s vysokou energií.
V roce 1986 vybudoval pokračování experimentu Kamiokande II, o tom ale bude pokračování v příštím čísle.

Miroslav Randa
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Fyziklání 2024 - výsledky

Jako každý rok se i letos dne 16. 2. 2024 v Praze na letňanském výstavišti PVA EXPO Praha konala mezinárodní týmová fyzikální soutěž s názvem Fyziklání. Organizátorem již 18.

Baterie vydrží 50 let bez dobíjení

Vědci v Číně sestrojili jadernou baterii, která dokáže vyrábět energii až 50 let bez dobíjení. BV100 od společnosti Betavolt je menší než mince a obsahuje radioaktivní izotop niklu, který ...

Unikátní izraelský chladicí systém v Hodoníně

Dosavadní průtočné chlazení elektrárny Hodonín vodou z řeky mělo hlavně v létě omezenou kapacitu. Po několikaměsíčním testu přešel do ročního zkušebního provozu nový chladicí systém.

Výběr střední školy: Plno mají i učiliště

Na střední školy míří početně nejsilnější generace za poslední léta. V loňském roce se tisíce žáků nedostaly ani na „učňák“.

Nanosatelit a horkovzdušný balón pro nouzové širokopásmové připojení kdekoli

Výzkumný tým katalánské univerzity navrhuje komunikační systém umožňující záchranným službám pracovat bezpečně v obtížných situacích.

Nejnovější video

Jak funguje PCR test na coronavirus

Krásně a jednoduše vysvětleno se srozumitelnými animacemi. V angličtině.

close
detail