Rob Halford
Patří k ikonám metalového světa. Přesto našel odvahu vystoupit ze stínu svého rodného metalového stroje jménem Judas Priest a postavit se na vlastní nohy v kapelách Fight a Two. Aby se zase pokorně vrátil do metalové náruče albem příznačně nazvaným Resurrection. Jeho druhá, napjatě očekávaná studiovka se jmenuje neméně významně - Crucible. Podle anglicko-českého slovníku chemický kelímek a v přeneseném významu zatěžkávací zkouška. Je na čase zeptat se samotného Roba Halforda, co touto deskou chtěl říci.
Proč jste se rozhodl právě pro tento název?
Toto slovo má v angličtině dva významy. Jeden z nich opisuje něco jako test, při kterém člověk prochází mnoha rituálními zkouškami, aby na konci přežil. Druhý význam - který mám já osobně nejraději - opisuje výrobní nástroj, ve kterém vzniká za obrovského žáru ze surového kovu ocel. Ta dvojvýznamnost se mi líbila.
Neznamená to také trochu, že tím popisujete své obavy z přijetí nového alba, kterým směřujete do oblasti náročnější hudby, než jakou přineslo album Resurrection?
To je otázka úhlu pohledu. Pro mě je každé album tím rozhodujícím, kruciálním. A Crucible tudíž pouze popisuje situaci, ve které se necházím právě nyní. Nikdy jsem se nebál o to, jak bude přijat výsledek mého úsilí. Prostě se nechávám vést svým srdcem a skládám písně, které se mi v danou chvíli líbí a připadají mi dobré. Víš, život je velmi krátký a drahocenný na to, aby ses neustále strachoval o to, zda jsi se rozhodl ve své tvorbě správně a co na to lidé řeknou. Také by se ti mohlo stát, že bys v sobě zničil tvůrčí energii a zastavil tvůrčí proces. Proto já osobně žiju od okamžiku k okamžiku a dělám s lidmi, se kterými mě to v tu danou chvíli baví. Takže hudba na Crucible je prostě tím, co teď prožívám se skupinou Halford a na tom albu je několik skvělých písní...
Měl jsem dojem, že v písních na téhle desce je cítit vliv vaší předchozí skupiny Fight. Je to náhoda nebo záměr?
Asi jakýkoli muzikant by ti řekl, že komponování hudby je po kreativní stránce velmi nedisciplinovaný proces. Prostě den za dnem něco skládáš, něco dáváš dohromady a shromažďuješ a shromažďuješ nejrůznější hudební nápady. A to je přesně to co jsme dělali s Patem a Mikem v San Diegu v případě Crucible - dávali jsme dohromady spoustu melodií. Mojí rolí je být především songwriter. Takže mým podílem na téhle desce je především to, že jsem všechny ty nápady dal dohromady a vložil do jejího zrodu všechno co jsem se jako songwriter naučil za 31 let co tuhle práci dělám. Pravda je taková, že v tom není žádný kalkul a že se neohlížím do své minulosti a nesnažím se ji přivolat zpět. To už je práce hudební kritiky, aby poukázala na vlivy, které na skladatele působily. Já si myslím, že moje hudba prostě jen odráží řadu různých situací, které na mě zapůsobily.
Jak vznikla titulní skladba?
Ta se mě hodně dotýká jako textaře i jako hudebního skladatele. Jak jistě víš, na albu Resurrection bylo mnoho osobních textů, které vypovídaly o mé tehdejší existenci. Na nové desce jsem se víc zaměřil na svět okolo nás, jsou to jakési moje komentáře k tomu, co nás obklopuje. Ta titulní skladba to je můj komentář k církevnímu dogmatismu, komentář na téma konfliktu mezi vírou a náboženstvím, hovořím v ní o stigmatizaci lidí a o tom, jak je náboženství používáno v politické, sociální a privátní sféře. Hovořím tam také o pokrytectví, které je s tím spojeno. Pro to všechno jsem tu píseň napsal.
V poslední době se hodně diskutuje o pedofilii mezi kněžími...
Přesně. To je příklad toho pokrytectví, které panuje v římskokatolické církvi. A to nejhorší co z toho pro mne plyne je dojem u veřejnosti, že všichni homosexuálně orientovaní muži jsou pedofilové. Nejvíc to ubližuje komunitě gayů. Já se netajím tím, že jsem stejné orientace a tak se mě to velmi osobně dotýká. Dovedu si představit velmi jednoduché řešení - umožnit katolickým kněžím aby se mohli ženit. Bylo by to velmi revoluční rozhodnutí, ale vyřešilo by spoustu problémů římskokatolické církve.
Věříte v boha?
Věřím. Mám v tomto směru silné zázemí. Ovšem nejsem vyznavačem žádného katolického, židovského nebo muslimského náboženství. Moje víra je velmi osobní věcí a dobře tímto způsobem funguje. Myslím, že je velmi hloupé tvrdit, že právě to vaše náboženství je to jediné správné.
Je vám 51 let, neuvažoval jste o rodině, adoptování dětí nebo něčem podobném?
Přesto, že jsem gay, tak si svůj život dokážu představit obohacený o dítě a myslím, že by nebyl problém rozhodnout se pro adopci. Možná to i jednou udělám. Ale faktem je, že v současné době vedu hodně nezávislou a osamělou existenci. Vždy jsem v sobě měl něco jako pocit osamělého vlka a dosud to dobře fungovalo. Ve své vlastní společnosti se cítím velmi dobře. To není nic sobeckého, prostě to tak funguje a jako zpěvák tuto nezávislost vítám. Takže jsem se svým životem v tuto chvíli naprosto spokojen.
Jste v šoubyznysu už pěknou řádku let. Kdy jste měl pocit, že jste totálně na dně a kdy naopak na vrcholu?
Stejně jako spousta jiných muzikantů jsem i já prošel těžkým alkoholovým a drogovým obdobím. Byl jsem v extrémně depresivním rozpoložení a měl jsem sebevražedné sklony. Někdy v lednu 1996 jsem se rozhodl s tím skoncovat - to jsem byl mentálně i spirituálně zřejmě na tom nejhlubším dně. Od té doby nepiju ani neužívám drogy a na vrcholu se cítím právě teď. Svůj život mám totálně pod kontrolou, tedy pokud samozřejmě odhlédnu od toho, že život nemůže mít pod absolutní kontrolou nikdo, protože na nás působí množství různých vlivů. Ale ve smyslu abstinence a vnitřní konzistence tomu tak je. A to je pro mě hodně důležité. Jako skladatel i zpěvák se teď cítím opravdu silný. Tak to jsou moje největší životní propady a vrcholy.
K výrazné změně ovšem došlo jinde - dnes nejvíce oživují hudbu kapely z USA a na rozdíl od 70. a 80. let zůstává Británie v pozadí. Proč?
To je stoprocentní pravda. Vychází to z toho, že hudba se stává globální. Ať si pustím televizi v Amsterodamu, nebo v Německu vidím tam spoustu domácích zpěváků, kteří se snaží být jako Eminem. Tak prostě ta hudební mašina funguje. Také je kolem nás spousta hudby, která má stejnou funkci jako hamburgery, opakuje se, je bez nějaké vnitřní kvality... Člověk to prostě musí přijmout jako realitu. Vydavatelské firmy v Americe ti nabídnou smlouvu na pět, nebo devět desek s tím, že první tři jsou určeny pro tvůj růst. Řeknou ti OK, my tě budeme podporovat v začátcích a pak nám začneš vydělávat. A donutí tě k tomu, abys jim pak skutečně vydělával. Jsem v tomto ohledu dost skeptický, myslím, že to způsobuje mnoho škod, ale je to způsob jakým to ve světě rock'n'rollu funguje a člověk se prostě musí přizpůsobit.
Poslední otázka, které se nemůžeme na závěr našeho rozhovoru vyhnout - za jakých podmínek byste si dokázal představit spolupráci s Judas Priest?
Myslím, že to nelze vyloučit. Víš, ke všemu čeho jsem dosud dosáhl jsem dospěl po malých krocích. Já si před sebe nestavím žádné velké cíle. S tou skupinou jsem strávil dvacet let, zažil jsem tam spoustu uspokojujících a skvělých věcí, ale vrátit se tam by znamenalo udělat krok zpět jako hudebník i jako tvůrce. Čistě teoreticky vzato z hlediska lásky k hudbě a k této skupině by návrat do Judas Priest nebyl vyloučen. Jedna moje část říká, byla by to chyba, druhá část říká, proč neudělat společně pár koncertů nebo desek. Ale nejsem členem skupiny a tak za ně nemohu mluvit. Pokud by mě oslovili mohlo by to být cool, ale zatím se to nestalo. Oni první musí překročit ten most. (smích) Nicméně jsou tři hodiny a já musím volat někomu v Koreji takže díky za rozhovor.
Toto slovo má v angličtině dva významy. Jeden z nich opisuje něco jako test, při kterém člověk prochází mnoha rituálními zkouškami, aby na konci přežil. Druhý význam - který mám já osobně nejraději - opisuje výrobní nástroj, ve kterém vzniká za obrovského žáru ze surového kovu ocel. Ta dvojvýznamnost se mi líbila.
Neznamená to také trochu, že tím popisujete své obavy z přijetí nového alba, kterým směřujete do oblasti náročnější hudby, než jakou přineslo album Resurrection?
To je otázka úhlu pohledu. Pro mě je každé album tím rozhodujícím, kruciálním. A Crucible tudíž pouze popisuje situaci, ve které se necházím právě nyní. Nikdy jsem se nebál o to, jak bude přijat výsledek mého úsilí. Prostě se nechávám vést svým srdcem a skládám písně, které se mi v danou chvíli líbí a připadají mi dobré. Víš, život je velmi krátký a drahocenný na to, aby ses neustále strachoval o to, zda jsi se rozhodl ve své tvorbě správně a co na to lidé řeknou. Také by se ti mohlo stát, že bys v sobě zničil tvůrčí energii a zastavil tvůrčí proces. Proto já osobně žiju od okamžiku k okamžiku a dělám s lidmi, se kterými mě to v tu danou chvíli baví. Takže hudba na Crucible je prostě tím, co teď prožívám se skupinou Halford a na tom albu je několik skvělých písní...
Měl jsem dojem, že v písních na téhle desce je cítit vliv vaší předchozí skupiny Fight. Je to náhoda nebo záměr?
Asi jakýkoli muzikant by ti řekl, že komponování hudby je po kreativní stránce velmi nedisciplinovaný proces. Prostě den za dnem něco skládáš, něco dáváš dohromady a shromažďuješ a shromažďuješ nejrůznější hudební nápady. A to je přesně to co jsme dělali s Patem a Mikem v San Diegu v případě Crucible - dávali jsme dohromady spoustu melodií. Mojí rolí je být především songwriter. Takže mým podílem na téhle desce je především to, že jsem všechny ty nápady dal dohromady a vložil do jejího zrodu všechno co jsem se jako songwriter naučil za 31 let co tuhle práci dělám. Pravda je taková, že v tom není žádný kalkul a že se neohlížím do své minulosti a nesnažím se ji přivolat zpět. To už je práce hudební kritiky, aby poukázala na vlivy, které na skladatele působily. Já si myslím, že moje hudba prostě jen odráží řadu různých situací, které na mě zapůsobily.
Jak vznikla titulní skladba?
Ta se mě hodně dotýká jako textaře i jako hudebního skladatele. Jak jistě víš, na albu Resurrection bylo mnoho osobních textů, které vypovídaly o mé tehdejší existenci. Na nové desce jsem se víc zaměřil na svět okolo nás, jsou to jakési moje komentáře k tomu, co nás obklopuje. Ta titulní skladba to je můj komentář k církevnímu dogmatismu, komentář na téma konfliktu mezi vírou a náboženstvím, hovořím v ní o stigmatizaci lidí a o tom, jak je náboženství používáno v politické, sociální a privátní sféře. Hovořím tam také o pokrytectví, které je s tím spojeno. Pro to všechno jsem tu píseň napsal.
V poslední době se hodně diskutuje o pedofilii mezi kněžími...
Přesně. To je příklad toho pokrytectví, které panuje v římskokatolické církvi. A to nejhorší co z toho pro mne plyne je dojem u veřejnosti, že všichni homosexuálně orientovaní muži jsou pedofilové. Nejvíc to ubližuje komunitě gayů. Já se netajím tím, že jsem stejné orientace a tak se mě to velmi osobně dotýká. Dovedu si představit velmi jednoduché řešení - umožnit katolickým kněžím aby se mohli ženit. Bylo by to velmi revoluční rozhodnutí, ale vyřešilo by spoustu problémů římskokatolické církve.
Věříte v boha?
Věřím. Mám v tomto směru silné zázemí. Ovšem nejsem vyznavačem žádného katolického, židovského nebo muslimského náboženství. Moje víra je velmi osobní věcí a dobře tímto způsobem funguje. Myslím, že je velmi hloupé tvrdit, že právě to vaše náboženství je to jediné správné.
Je vám 51 let, neuvažoval jste o rodině, adoptování dětí nebo něčem podobném?
Přesto, že jsem gay, tak si svůj život dokážu představit obohacený o dítě a myslím, že by nebyl problém rozhodnout se pro adopci. Možná to i jednou udělám. Ale faktem je, že v současné době vedu hodně nezávislou a osamělou existenci. Vždy jsem v sobě měl něco jako pocit osamělého vlka a dosud to dobře fungovalo. Ve své vlastní společnosti se cítím velmi dobře. To není nic sobeckého, prostě to tak funguje a jako zpěvák tuto nezávislost vítám. Takže jsem se svým životem v tuto chvíli naprosto spokojen.
Jste v šoubyznysu už pěknou řádku let. Kdy jste měl pocit, že jste totálně na dně a kdy naopak na vrcholu?
Stejně jako spousta jiných muzikantů jsem i já prošel těžkým alkoholovým a drogovým obdobím. Byl jsem v extrémně depresivním rozpoložení a měl jsem sebevražedné sklony. Někdy v lednu 1996 jsem se rozhodl s tím skoncovat - to jsem byl mentálně i spirituálně zřejmě na tom nejhlubším dně. Od té doby nepiju ani neužívám drogy a na vrcholu se cítím právě teď. Svůj život mám totálně pod kontrolou, tedy pokud samozřejmě odhlédnu od toho, že život nemůže mít pod absolutní kontrolou nikdo, protože na nás působí množství různých vlivů. Ale ve smyslu abstinence a vnitřní konzistence tomu tak je. A to je pro mě hodně důležité. Jako skladatel i zpěvák se teď cítím opravdu silný. Tak to jsou moje největší životní propady a vrcholy.
K výrazné změně ovšem došlo jinde - dnes nejvíce oživují hudbu kapely z USA a na rozdíl od 70. a 80. let zůstává Británie v pozadí. Proč?
To je stoprocentní pravda. Vychází to z toho, že hudba se stává globální. Ať si pustím televizi v Amsterodamu, nebo v Německu vidím tam spoustu domácích zpěváků, kteří se snaží být jako Eminem. Tak prostě ta hudební mašina funguje. Také je kolem nás spousta hudby, která má stejnou funkci jako hamburgery, opakuje se, je bez nějaké vnitřní kvality... Člověk to prostě musí přijmout jako realitu. Vydavatelské firmy v Americe ti nabídnou smlouvu na pět, nebo devět desek s tím, že první tři jsou určeny pro tvůj růst. Řeknou ti OK, my tě budeme podporovat v začátcích a pak nám začneš vydělávat. A donutí tě k tomu, abys jim pak skutečně vydělával. Jsem v tomto ohledu dost skeptický, myslím, že to způsobuje mnoho škod, ale je to způsob jakým to ve světě rock'n'rollu funguje a člověk se prostě musí přizpůsobit.
Poslední otázka, které se nemůžeme na závěr našeho rozhovoru vyhnout - za jakých podmínek byste si dokázal představit spolupráci s Judas Priest?
Myslím, že to nelze vyloučit. Víš, ke všemu čeho jsem dosud dosáhl jsem dospěl po malých krocích. Já si před sebe nestavím žádné velké cíle. S tou skupinou jsem strávil dvacet let, zažil jsem tam spoustu uspokojujících a skvělých věcí, ale vrátit se tam by znamenalo udělat krok zpět jako hudebník i jako tvůrce. Čistě teoreticky vzato z hlediska lásky k hudbě a k této skupině by návrat do Judas Priest nebyl vyloučen. Jedna moje část říká, byla by to chyba, druhá část říká, proč neudělat společně pár koncertů nebo desek. Ale nejsem členem skupiny a tak za ně nemohu mluvit. Pokud by mě oslovili mohlo by to být cool, ale zatím se to nestalo. Oni první musí překročit ten most. (smích) Nicméně jsou tři hodiny a já musím volat někomu v Koreji takže díky za rozhovor.
Pošli odkaz na článek
