Kahan

Německý chemik Robert Wilhelm Eberhard Bunsen se narodil v Göttingen 31. března roku 1811, tedy před 200 lety. Po plodné a bohaté akademické kariéře zemřel 10. srpna 1899 v Heidelbergu. Při svých četných experimentech objevil či vylepšil řadu laboratorních pomůcek a přístrojů, například fotometr či spektroskop.

Od mládí vyrůstal v akademickém prostředí, kterému nakonec zůstal věrný po celý život. Byl nejmladším ze čtyř synů univerzitního profesora moderních jazyků na göttingenské univerzitě, na které posléze on sám začal studovat chemii. Byl evidentně velice nadaný, vždyť doktorát získal už v pouhých 19 letech. Bezprostředně po ukončení studia se vydal na cesty po Evropě, při kterých navštěvoval moderní výrobní podniky, mineralogické sbírky, známé laboratoře a vědecké instituce. Setkal se přitom s mnoha významnými vědci, například s proslulým chemikem Justusem von Liebigem, či mineralogem Eilhardem Mitscherlichem, který jej inspiroval ke geologickému bádání v pohoří Eifel. V Paříži navštěvoval přednášky na slavné École Polytechnique, seznámil se s proslulým chemikem Josephem Louisem Gay‑Lussacem a v Sevres se zajímal o v té době nejvýznačnější evropskou porcelánku. Během této několikaleté studijní cesty si Bunsen vytvořil síť vědeckých kontaktů, kterou pak využíval pro svou kariéru.

Po návratu do Německa se stal odborným asistentem na göttingenské univerzitě a pustil se do řady experimentů. Tady například objevil, že hydroxid železnatý se dá s úspěchem použít jako srážedlo, tj. protilátka proti otravě arsenikem. Jako profesor působil v Marburgu, Vratislavi a posléze na univerzitě v Heidelbergu. Spektrum jeho činnosti bylo široké, je považován za zakladatele německé fyzikální chemie. V roce 1841 například vylepšil galvanický článek W. Grovea, výzkumem třaskavého chlorového plynu založil vědeckou fotochemii. V roce 1859 pracoval společně s Gustavem Kirchhoffem na základech spektrální analýzy. Touto metodou pak v příštím roce objevili spektrálním rozborem dürckheimské solanky nový prvek, který nazvali cesium. Byl to první prvek objevený spektrální analýzou.

Bunsenův hořák

Do povědomí široké odborné veřejnosti se však zapsal nejtrvaleji vynálezem hořáku, spojeného dodnes s jeho jménem. Bunsenův hořák je plynový kahan, u něhož se mísí přiváděný plyn se vzdušným kyslíkem. Vyvinul jej v roce 1855 a my si jej přiblížíme textem z Ottova naučného slovníku, který vznikl vlastně nedlouho po samotném objevu: „Bunsenův kahan jest plynový hořák s úzkým, dírkovitým otvorem, nad nějž překlopí se kovová rourka dole buď otevřená neb alespoň opatřená postranními okénky, jež obyčejně posuvným diafragmatem lze zmenšiti neb i docela uzavříti. Jestliže při zavřených okénkách svíticí plyn z hořáku proudící zapálíme na hořejším konci rourky, svítí plamen jako obyčejný plamen plynový, začazuje studené předměty do něho vložené. Otevřeme‑li pak okénka, tak že vsátý spodem vzduch se svíticím plynem míchati se může, ubude následkem rychlého spalování se uhlíku jasnosti plamene a přibude značně výhřevnosti, plamen nabude barvy modravé a sazí neusazuje; proto velmi dobře se hodí k vaření, zahřívání a pod., k čemuž se ho též v laboratořích obecně užívá.“