7. duben 2011

Jak jsme našli pozůstalost amerického astronauta Henize

Při podzimní návštěvě americké instituce PARI (Pisgah Astronomical Research Institute) jsme učinili nečekaný a rozhodně neobvyklý objev. Objev v podobě 8 velkých dřevěných beden s emblémem americké kosmické agentury NASA a nápisy Henize.

Je to ten Henize?
Jelikož je od školních lavic mým koníčkem astronautika, ihned po spatření beden jsem americkým kolegům nadhodil: „Henize, to byl přece americký astronaut“. Jenže jména jsou si často podobná a tak jak oni, tak nakonec i já, jsme měli za to, že jde jen o shodu jmen. Po otevření beden – zřejmě poprvé po desítkách let – jsme ale zjistili, že obsahují zcela unikátní kolekci 300 velmi velkých skleněných desek o rozměru téměř 40 × 40 cm. Desky byly hustě pokryty unikátními nízkodisperzními spektry hvězd a analytickými značkami. Pořízeny byly asi před 60 lety, počínaje rokem 1949. Bylo evidentní, že s ohledem na rozsah – každá z desek obsahuje desetitisíce objektů, přičemž všechny byly pečlivě zpracovány a zajímavé objekty výrazně označeny – jde o výjimečné, mnohaleté, ne-li celoživotní dílo. Následná studie internetových databází pak prokázala, že jde skutečně o mnohaleté dílo amerického astronauta Karla Henize, na kterém postavil kdysi svou doktorskou disertaci.

Karl Henize zřídil dedikovaný teleskop v Jižní Africe. Jeho pomocí pak po několik let na velké fotografické desky s objektivním hranolem snímkoval jižní hvězdnou oblohu. Na desce jsou hvězdy zobrazeny jako malé čárky-spektra. Na těchto podkladech pak několik let vyhledával výjimečné objekty se silnými emisemi ve spektrech a ty označil. Práce mu trvala 11 let, až do roku 1960.

Člověk ve vesmíru s pořadovým číslem 176
Karl Henize se stal v roce 1959 profesorem astronomie a astrofyziky na Northwesternské univerzitě a později americkým astronautem. S objektivními hranoly pracoval celý život a po dlouhé období vedl vývoj širokoúhlých spektroskopů pro americké kosmické mise, včetně teleskopu na palubě americké orbitální stanice Skylab. V roce 1967 byl vybrán do týmu amerických astronautů-vědců. To obsahovalo nejen teoretický, ale i praktický výcvik – roční výcvik stíhacího pilota na letecké základně Vance Air Force Base, Oklahoma. Na stíhačce nalétal 2 300 letových hodin. Stal se členem záložních posádek pro kosmické lety Apolla 15 a Spacelabu 2, 3 a 4.

Sám letěl do vesmíru pouze jednou, a to v roce 1985 na palubě raketoplánu Challenger v sedmidenní misi STS-51-F. Pro Challenger to byl let osmý, na palubě byli: Charles Fullerton jako velitel, pilot Roy Bridges, dále Karl G. Henize, Story Musgrave, Anthony England, Loren Acton a John-David Bartoe. Na oběžnou dráhu vynesli laboratoř Spacelab. Startovali z Kennedyho vesmírného střediska na mysu Canaveral, přistáli na základně Edwards AFB v Kalifornii. Henize se stal 176. člověkem ve vesmíru.

Jak byl výjimečný jeho život, taková byla i jeho smrt. Karl Henize zemřel v 67 letech v roce 1993 při pokusu o výstup na Mount Everest ve výši 7000 m na vysokohorský (výškový) plicní otok . Tam, pod vrcholem nejvyšší hory světa, je i pochován. Měl jsem možnost hovořit s kamarády a kolegy Henizeho – a tak vím, že na vrchol nejvyšší hory světa lezl proto, že ten vrchol je.

Unikátní odkaz
Ale zpátky k Henizeho deskám. Přes časový odstup 60 let představují zcela unikátní vědecký materiál a to pro téměř kompletní nízkodisperzní spektrální pokrytí jižní hvězdné oblohy. Podobná data bude od roku 2012 pořizovat i evropská družice Gaia, na jejíž přípravě se podílíme i my v České republice. Právě výsledky mnohaleté Henizeho práce nám poskytly jasný důkaz o tom, že ve vesmíru existují unikátní objekty s extrémně silnými emisními čarami ve spektru - ty uvidí a bude studovat i Gaia.

PARI
PARI je badatelská instituce umístěná v rozsáhlém komplexu bývalé telekomunikační stanice americké kosmické agentury NASA, která na americkém kontinentě shromažďuje unikátní skleněné fotografické desky hvězdné oblohy, především z observatoří, které pro tento archivní materiál již nemají využití ani místo k uskladnění. Z různých amerických hvězdáren do areálu v horách Severní Karoliny takto dorazilo již před 150 000 desek a filmů. Nicméně dodávka posledních beden byla velmi výjimečná, a to nikoliv množstvím, ale spíš významem.