Ale zamysleli jste se někdy nad tím, jaký to musí být opruz převlékat se dvacetkrát denně v telefonních budkách a na páchnoucích pánských záchodcích? A kryptonit, zeleně pableskující hrouda, která v mžiku změní supermuže v třesoucího se chcípáka, to taky není zrovna legrace. O té známé diskusi na téma "Superman nemůže souložit, protože jeho sperma vystřelí každé dívce ze zad jako z děla" ani nemluvím. Být Supermanem není žádná havaj.
Samozřejmě právě proto ho čtenáři tak rádi čtou - díky té přesně namíchané kombinaci destruktivních monstrbitek s problémy, na které je každá supersíla krátká. Napnout hrdinu až na samou fyzickou a psychickou mez - to je základní heslo komiksu. Je fakt, že zrovna u Supermana to vydavatelství DC Comics trochu přehnalo, když se v devadesátých letech snažilo zastavit klesání čtenářského zájmu šokovou terapií a nechalo posledního komiksového skauta spadnout do takových katastrof jako smrt (1993), svatba (1996) a změna image (1998). A pak následoval nejodvážnější krok ze všech: roku 1999 DC Comics najalo na Supermana dobré scenáristy. Díky Joeovi Kellymu a Jephu Loebovi, kteří se vykašlali na marné snahy udělat Supermana co nejvíc "cool" a vrátili mu zpátky alespoň něco z jeho původ-ní ikoničnosti, se maník v červenomodrém kostýmu - zmrtvýchvstalý, se starou image a ženatý - v současnosti zase pomalu vrací na výsluní.
A tam taky patří - protože Superman, to není jenom komiksová figura, to je symbol žánru, mýtus a legenda, čistá esence.